V Africe už budete téměř osmým rokem, co pro vás za tu dobu byl nejhorší zážitek?
Nejtěžší je to, co působí i na váš mozek. Měli jsme třeba těžce popálenou dvanáctiletou dívku, matka ji svázala a podpálila. Pak jsem se dozvěděl, že ta žena praktikovala černou magii.
A nejnáročnější případy z medicínského hlediska?
Řekl bych právě, že horší je to, co je těžké z lidského hlediska. Tam, kde jsme, je hodně domácího násilí, protože žena je tam v postavení zvířete. Nesmí se muži vzepřít. Když na ni vezme mačetu, nebo jí hlavu omlátí o zeď, policie se nevolá.
A naopak nejlepší zážitek?
Někdy i ty nejhorší postupně přejdou v pozitivní. Před rokem přivezli ženu v hlubokém bezvědomí. Otrávila se postřikem na rostliny a ještě to zapila postřikem na dobytčí parazity. Na tom by nebylo nic divného, něco takového máme tak jednou týdně. Ale ta paní byla v devátém měsíci.
Bojovali jste tak o dva životy.
Přesně tak, po dvou dnech se podařilo matku probrat, pak porodila zdravé dítě. Nebo vám přivezou těžce popálené dítě. U nás by se rovnou letělo vrtulníkem na Vinohrady, ale my to musíme řešit na koleně. Když pak v těchto podmínkách odchází skoro zdravé domů, je to úžasný pocit. Přitom takové případy, které by u nás doma zaměstnaly půlku oddělení nemocnice, máme každý třetí den. Holčička spadne do vařícího oleje, jindy je to hlava rozseknutá mačetou.
Ještě není hotovo
Jaké to je dělat medicínu bez vrtulníků a specializovaných nemocničních oddělení?
V tomhle smyslu byly začátky těžké. Člověk je zvyklý, že má oporu diagnostiky, rentgenu, CT. A tam musí dělat selskou medicínu. Musí rozhodnout sám. Nemůže zavolat deseti doktorům. Je to jen na něm.
Kdy jste měl právě kvůli tomu největší pocit marnosti?
To bylo v roce 2008. Byli jsme u výbuchu cisterny s benzínem. Převrátila se a místní si šli načepovat. Sešlo se tam kolem tří stovek lidí s kyblíky. Přijela policie a začala vybírat peníze. Jednou z variant příčiny výbuchu bylo, že nějaký chlap prý neměl čím zaplatit, policisté ho vyhodili, tak ze vzteku škrtl sirkou. Bylo tam na 120 mrtvých, ale též spousta zraněných, většinou mladí lidé. Umírali nám po čtyřhodinových převazech pod rukama.
Když vás poslouchám a když se dívám na fotky, které mi ukazujete - samé těžké rány mačetou, napadá mě, že to musí být velký nápor na psychiku.
Podívejte, šestnáct let jsem dělal na úrazovce. Člověk tam není cynik, ale musí trochu otupět. Ale faktem je, že v Africe vás zarazí spousta věcí. Asi nikdy si nevypěstujete dostatečně hroší kůži. Ale na druhé straně si to nesmíte připouštět. Nebylo by to pro vás dobré. A vlastně ani pro pacienta. Ale občas jsou věci, které vás dostanou.
Třeba?
Třeba ošetřování znásilněných dětí. Nebo když vidíte sirotky někde ve městě, kde děti permanentně fetují lepidlo. Mají ho připevněné pod nosem.
Nenapadlo vás někdy, že byste to zabalil?
Mockrát, mockrát. Ale vždy to trvá pár dní a pak to přejde.
Co vás tam vlastně ještě po těch letech drží?
Ještě není hotovo. Nemocnici pořád rozvíjíme. A zvyšujeme úroveň zdravotní péče. Drží mě tam taky to, že vidím výsledky. Jsme schopní dělat věci, které nedokážou ani ve vzdálené spádové nemocnici. Taky se nám podařilo snížit dětskou úmrtnost na relativně běžné choroby. A úmrtnost novorozenců se snížila dokonce o padesát procent.
Všechno začalo tsunami
Jak se z vás stal "doktor od jezera hrochů"?
K Africe jsem tíhnul odmala. Zajímala mě zvířata, krajina, lidé. A jako dospělý jsem si říkal: co takhle jít někam na misi? Pak přišlo tsunami v roce 2004, a tím se to rozjelo.
Ale tsunami bylo především v Asii.
Samozřejmě, ale tím to začalo. Jak se to stalo, napsali jsme s kamarádkou do všech humanitárek, že chceme hned vyrazit, ale nikdo se neozval. Tak jsme nakoupili za své materiál a vyrazili. Když jsme jeli na letiště, volala Adra, že se právě propracovali k našemu e-mailu. My jim řekli, že už pomalu letíme na Srí Lanku, kde jsme domluveni s konzulem, že nás nasměruje na nějaké potřebné místo. Za čtvrt hodiny nám volali zpátky, že nás berou jako svou misi. Tak jsme byli měsíc na Srí Lance. No, a pak jsme začali laškovat s myšlenkou spolupráce. Vymysleli jsme si projekt v Africe.
A jak jste se dostali do Itiba?
Než jsme našli to pravé místo, jezdili jsme po Keni měsíc. Itibo je úplně na západním konci země. Splňovalo všechny naše představy, byla tam velká nemocnost, zchátralé zdravotní středisko a všude bylo daleko k lékaři.
Jak daleko?
No, ona tam vlastně žádná zdravotní péče vůbec nebyla. Zato je tam vysoký výskyt malárie, která je rezistentní vůči léčbě, a největší procento HIV pozitivních v Keni. Lidé tam umírali na běžné choroby, protože neměli léky, a na úrazy, protože neměli ošetření. To se teď změnilo. Na nemoc nasadíme antibiotika, ránu zašijeme. Kdybychom tam nebyli, tak by i tihle umřeli.
Jak byste popsal Itibo?
Nejlíp ho popíšu, když řeknu, že když jsme tam přišli, byli jsme pro mnohé první běloši, které viděli. Děti před námi utíkaly.
Ošetříme i ty, co nemají peníze
Teď za vámi naopak přicházejí kvůli ošetření. Kdo to platí?
Původně jsem si myslel, že by to všichni měli mít zadarmo. Ale v Keni se za zdravotnické služby platí a chytří lidé mi poradili, že bychom zdarma ošetřovat neměli, protože pak se k nám sjede celá Keňa. Tak jsme to vyřešili jinak. Stanovili jsme platby o dvě třetiny níž než Keňané. Ale lidé u nás dostanou péči vždy, ať už mají peníze, nebo ne. Máme místní personál a ten nás upozorní: tenhle je sirotek, tahle žena je úplně chudá vdova a tak. Ti pak neplatí.
Kolik za ošetření pacient zaplatí?
Za šití platí v přepočtu od padesáti korun výš, za porod dvě stovky, za infuze 25 korun za den, na zubním za kompletní ošetření padesát. Ve spádové nemocnici by po něm chtěli 600 korun za plombu.
To jsou na Keňu velké peníze.
Je to tam drsné. I když do místní nemocnice přivezete dítě v těžkém stavu, dokud neuhradíte poplatek, nikdo se s vámi nebaví. Potom dají rodičům seznam, co mají koupit, včetně gumových rukavic, aby personál na pacienta vůbec sáhnul. Než to rodiče přinesou, čeká pacient na chodbě. Jestli má výron, nebo umírá, je personálu jedno.
Kdo platí provoz vaší nemocnice?
Jsme úplně závislí na sponzorech.
A jak jste placeni vy?
Nijak. Dostaneme od Adry letenku a další náležitosti, ale fungujeme bez platu a bez diet.
Aleš BártaOborem českého zdravotníka je medicína katastrof. Ve středisku v keňském Itibu, které zakládal a jež má dnes operační sál, zubní ordinaci, ambulanci a porodnici, dnes ošetřují devět tisíc lidí ročně. Středisko funguje v rámci rozvojových projektů občanského sdružení Adra, pravidelně tam jezdí čeští lékaři a medici. Pokud chcete zdravotní středisko v Itibu podpořit, lze tak učinit zasláním SMS ve tvaru DMS KENA na telefonní číslo 87 777 (zpráva stojí 30 korun, 27 korun poputuje na projekt), nebo roční dárcovské SMS ve tvaru DMS ROK KENA také na číslo 87 777 (každý měsíc vám bude odečtena částka 30 korun). Finanční částku lze zaslat na účet projektu: 85358/0300, v.s. 151. |
Z čeho tedy žijete na místě?
Ze svých peněz. Já jsem naštěstí něco zrestituoval, tak občas prodám nějakou parcelu. Ale stejně jsou na tom lékaři a medici, kteří tam z Česka jezdí. Někdy dokonce musí i doplácet. Je třeba rychle koupit léky, které došly. Pro vás je to několik stovek, pro rodinu nemocného nesehnatelná částka. Co uděláte, když víte, že bez léků ten člověk asi umře? Jdete a koupíte to. Nebo když vezete někoho do spádové nemocnice, je to totéž. Jdete a ty gumové rukavice, obvazy a vše, co je potřeba, koupíte.
Líní Afričané? Naopak, šikovní dříči
Jak vaše nemocnice funguje?
Češi jsou tam vždy dvakrát tři měsíce v roce, to proto, že dostáváme tříměsíční víza. Po čtvrt roce jedeme na tři měsíce domů a o nemocnici se stará keňský personál.
Spousta lidí si pomyslí, že po návratu musíte vždy začínat znovu.
Naopak, Keňané fungují bezvadně i bez nás. Jsou šikovní, velmi dobře vstřebávají informace a rychle se učí.
Ještě k penězům, není to při shánění českých lékařů problém?
Ne, ono to takhle funguje i v jiných organizacích. A navíc, jak se člověk do Afriky zamiluje, není mu pomoci. Máme tam jednoho zubaře z motolské nemocnice, který tam byl již čtyřikrát. Jiní říkají, že tam jezdí jako na chatu.
Mimochodem, co vaše zdraví, když působíte zrovna v takovém místě?
Zaťukávám. Měl jsem jen jeden záchvat malárie, ale stačilo to. Představte si kýbl, do něj hodíte mozek, vnitřnosti a střeva, všechno se zamíchá a vrátí do těla. Tak nějak jsem si připadal.
Co místní lidé?
Spousta lidí si myslí, že Afričané jsou neskutečně líní a jen čekají na pomoc. Do Afriky jsem s tím přijížděl i já. Ale poznal jsem tam, že jsou to neskuteční dříči. Jsou to milí, usměvaví lidé, ochotní vám kdykoliv pomoci. Píchnete v buši a najednou vyběhnou lidé a skoro se perou, kdo vám pomůže. Pak přiletíte do Evropy a vidíte ty kyselé obličeje. Každý se za něčím žene. Tím neříkám, že Afričané jsou jehňátka, v Nairobi v noci radši projíždím prázdné křižovatky na červenou, aby mě někdo nepřepadl. Ale na venkově jezdím v noci a nic. Jediné, na co si musím dávat pozor, je dobytek, který si rád za tmy lehá na asfalt, protože hřeje.
Když jsme u zvířat, podívejme se na hrochy. Ve vaší nemocnici natáčel režisér Troška film Doktor od Jezera hrochů. Jak se to seběhlo?
Dozvěděl jsem se, co se bude točit, a spojil jsem se s produkcí, abych jim nabídl naši nemocnici a znalost prostředí. A ono to dopadlo. Jednou kvůli nám museli přestat točit, protože jsme měli komplikovaný porod a oni museli být zticha. To se jich tak dotklo, že se vzdali honorářů za několik dnů natáčení a věnovali je nám. My jsme za to postavili hrubou stavbu nové budovy.
Mimochodem, a ty hrochy tam máte?
U nás přímo ne. Ale při předtáčkách jsme pluli na jezero na takové vratké domorodé kanoi, abychom nějaké hrochy natočili. V tom se jeden vynořil hodně blízko a málem nás převrátil.
