Český venkov umí být šílený, pochvaluje si Přemek Podlaha

Další nápad nám zaslal pan Bílý z Horažďovic. Jen málokomu se při takové či podobné větě nevybaví jméno – Přemek Podlaha. Archivář tuzemského kutilství a fantom českého venkova sbírá a doporučuje nejrůznější nápady a udělátka už desítky let. "Často jsou to ptákoviny, ale jsou oslavou lidské hravosti," říká s nadhledem.

Hned od začátku své novinářské kariéry jste se věnoval kutilské tematice. Příští rok oslavíte padesát let na obrazovce a tohle téma vám vydrželo po celou tu dobu. Říkáte si někdy, to jsem měl ale tehdy kliku, že jsem vsadil právě na tohle?
Kliku jsem určitě měl. Taky mi mnozí kolegové, kteří jsou dnes už v důchodu nebo nemají práci, říkají, ty jsi měl nápad, škoda, že jsem na to nepřišel já. Já přitom vždycky věděl, že budu dělat něco, co souvisí s přírodou. Ale byl to boj, nebylo jednoduché přesvědčit lidi v televizi. Nápad na Receptář se zrealizoval až v roce 1987, to mi už pár let ležel v šuplíku. Naštěstí jsem ale dost urputný, když mi o něco jde.

Nakonec jste bezpochyby vyhrál, stala se z vás svého druhu ikona.
Spousta kolegů byla a je daleko populárnější. Já byl v televizi spíš upozaděný, navíc jsem od třiadvaceti let dělal pořady cíleně určené pro starší generace, které po idolech tak netřeští.

Neříkejte, že jste nikdy nedostával nabídky od divaček.
Dřív nějaké takové dopisy chodily, ale ne mnoho. Spousta mých kolegů mě daleko, daleko předčila. Já byl naprosto vzadu, na chvostu. Ona taky představa, že v televizi běží Receptář a před ní leží na koberci dvě sedmnáctky, to je přece vážně komické.

Kdy jste si uvědomil, že vaše novinářské zaměření může být nakonec i dobrý byznys?
To je složité. Začátkem roku 1990 mi skoro všichni novináři říkali, tak a teď jste skončil, teď už bude všechno k dostání, lidi si vše koupí v supermarketu, žádný kutil už tady nebude…

Nebál jste se, že mají pravdu?
Ani na minutu. Říkal jsem jim, že to není o tom, že si to koupím. Jde o to, že když ten chlap večer v hospodě řekne, tak jsem to vymyslel, ta fréza umí to, co předtím neuměla, vylepšil jsem ji, je za frajera. Tohle má český venkov zadřené pod kůží.

Dodnes?
Věřte mi, že ano, a to byste těžko našli vesnici, ve které jsem nebyl, měsíčně pořád najezdím čtyři tisíce kilometrů. Samozřejmě, tehdy se pěstovalo, co nebylo na trhu, dnes už se pěstuje víc pro okrasu, není to o bramborách a mrkvích. Ale Stroupežnického "ten punč platím já" tam je pořád.

Pan Mašek nadíval křidélka injekční stříkačkou

V mapování českých kutilských nápadů jste pokračoval i po roce 1989. Nestalo se vám to za ta léta rutinou?
Televizní pořad svým způsobem rutina je, má určitou stavbu a tu musíte dodržovat. Mě to ale pořád baví, pořád mě fascinuje, na co člověk nepřijde. Co mě se nedostalo do rukou! Jeden pán třeba vymyslel, vysílali jsme to někdy v roce 1985, přístroj na kliku, který uměl hnojit pozemek, vysévat semena a já nevím co, ale k tomu taky nahazovat fasádu! Fantastická věc! Český kutil, to je něco nenapodobitelného. Nebo nedávno mně jeden pán ukázal stěnu z PET lahví, v níž si ohřívá vodu pro zahradní sprchu.

Jak to funguje?
Vodu vede černou hadicí, kolem níž jsou navlečeny ty lahve. Je jich tam kolem tří set a celé to tvoří tak osmimetrovou stěnu.

Jak to vypadá, je to hezké?
Ale vůbec ne! Vypadá to strašně. (směje se)

Teď mi řekněte, člověk si postaví na zahradě něco, co není hezké...
Ale jemu se to líbí! A díky tomu ohřeje vodu na sedmdesát stupňů a musí si do ní přimíchávat studenou. Navíc ta stěna chrání záhon s rajčaty před průvanem a ta mu mnohem víc rodí. A při sprchování mu stěna dělá soukromí. Je to neskutečně funkční. No geniální člověk!

Povedlo se někdy někomu, že ze svého vynálezu zbohatl?
Nepamatuji se. Jde ale přece o něco jiného. O nápad. Já taky objevil chlapa, který si vyrobil postřikovač na lakování auta ze sifonových bombiček. Chápete?

Před rokem 1989 se ale museli lidé spoléhat na šikovné ruce, protože byl nedostatek. Nevyschl pramen těch nápadů?
Podívejte, jeden důchodce mi před časem ukázal věc, která nemohla vzniknout jinde než u nás. Taková krabička s kličkou, která poháněla osičku. Legenda byla, že měli doma takový ten starý budík na pérko a jeho paní měla artrózu a špatně se jí natahoval. Tak vymyslel natahovač budíků. Krabička se přišroubuje na noční stolek, přirazí se k ní budík, osička je přesně proti natahovacímu křidélku a točí se kličkou. Je tam prokluzná spojka, když dojedete nakonec, začne to prokluzovat.

Digitální budík dneska stojí…
Sto korun nebo kolik. A ten člověk tohle tvořil tutově rok či dva a stálo ho to spoustu peněz. To já miluju! Protože to jsou lidi s fantazií. Rozumíte, jemu je jedno, kolik by ušetřil novým budíkem, on si to prostě vymyslel sám. To je moje krevní skupina.

Nežasnete občas, jak na to ti vynálezci přijdou?
Samozřejmě! Podívejte, třeba jakýsi pan Mašek z Brna mi poslal recept na nadívaná kuřecí křidélka. Kdo někdy viděl křidýlka, tak ví, že je to hovadina. Co byste tam chtěl nadívat? Ale pan Mašek přijel a nadíval kuřecí křidýlka. Injekční stříkačkou. Udělal perfektní směs, do té malé kapsičky ji vstříkl a to křidýlko dostalo fantastickou chuť. Šílený český venkov. (smích) V tom je ta krása.

Nedá mi nezeptat se, do jaké míry jsou ty věci praktické a do jaké míry jsou to prostě spíš takové úsměvné bizarnosti?
Je to smíchané. Mě ale ani tak netrápí, jaký produkt je na konci. To je mi vlastně docela jedno. Mě zajímá ta hra, úsilí, příběh, jak to vznikalo. Toho si cením nejvíc. Jak jsou ti lidi cílevědomí, i když je to honba řekněme za blbostí. Oni tím ale žijí a bez toho by byl život šedivý, plytký, nezajímavý. Tihle lidi si umí život okořenit, seberealizují se.

"Změnil jsem architekturu české vesnice"

Nestalo se vám, že byste ve svém pořadu propagoval něco, v čem byste se prostě sekl?
Na jednu věc nejsem vůbec hrdý. S panem Šamlou, starým citrusářem, jsme před třiceti lety propagovali skleníky postavené z lahví na okurky, které se tehdy nerecyklovaly, takže je nikdo nechtěl. Ty skleníky rostly po republice jako houby po dešti. To byl mor, úplně to změnilo architekturu české vesnice.

V čem byl problém?
Bylo to vymyšleno na citrusy, jenže lidi v tom začali pěstovat zeleninu. A protože tam pronikalo málo světla, vznikaly tam dusičnany. Takže ta zelenina byla vlastně jedovatá, vůbec se neměla jíst.

Jenže už to byla vlna, která nešla zastavit, pokud rozumím dobře.
My ty lidi varovali, ať to nedělají, ale bylo to jako přírodní pohroma, oni se do toho prostě vrhali, protože to bylo zadarmo, a nebyly jich tisíce, ale desetitisíce. Jste nešťastný, ale nic s tím neuděláte. Taky vám dojde, jakou má vlastně obrazovka moc. Nakonec to vyřešili konzerváři, využili situace a začali ty lahve prodávat za pětikorunu, takže to odeznělo.

Potkáte ten skleník na svých cestách ještě dnes?
Ono se to stavělo speciální technologií a nešlo to zbourat snadno. Vídal jsem pak občas ty skleníky polorozpadlé. (dramaticky tiší hlas) Vypadaly na zahrádkách jako temné siluety rozpadlých hradů, takové novodobé Helfenburky.

Nestalo se vám někdy, že si tak projíždíte vesnicí a najednou se ozve: To je on?
To mi dělají lidi ze štábu. Když vidí zapíchnutou hůl a na tom PET flašku, říkají: No vidíte co jste udělal s českými zahradami. (smích) To je taky jeden z nápadů, který jsem propagoval.

Český venkov je nepochybně fenomén. Je nějaká země, která by měla kutilství, které se tomu českému podobá?
V Německu určitě ne. Byl jsem třeba v zahrádkářské kolonii ve Stuttgartu. Jedna chatička jako druhá, jedna zahrádka jako druhá, na společném seřadišti sedí patnáct Němců u piva a mluví a mluví. Žádná tvůrčí fantazie. To je prostě tupé. To u nás, i když jste byl v zahrádkářské kolonii u Prahy, tak se tam něco tvořilo, zlepšovalo. Čeští zahrádkáři mají invenci. V Polsku to také není, ani v Rusku. Trochu se nám podobá Holandsko.

Přemek Podlaha, trvalé bydliště: český venkov

Na rozhovor s ikonou českých zahrad a zahrádek Přemkem Podlahou jsme si extra netroufali. A tak jsme na něj šli raději dva. Rozdělení úkolů bylo jasné: jeden bude "ten hodnej", druhý "ten zlej", který se nebude vyhýbat sarkastickým dotazům. Známe spoustu lidí, kteří se při vyslovení jeho jména pobaveně ušklíbnou a povytáhnou obočí.

Po patnácti minutách však bylo jasné, že nám plán nevyjde. Byli jsme totiž totálně odzbrojeni tím, jak realisticky a s nadhledem se na nápady českého kutilství dívá. "Častokrát mi chodí hlouposti, ale baví mě, jak si s tím dá někdo práci, ti lidé se tím seberealizují," řekl během rozhovoru hned několikrát.

A sekl by se i ten, kdo by čekal, že přijde někdo, z koho bude čišet lesk peněz. Chyba. Přišly sportovní boty, snad koupené ve stánku, neurčité kalhoty, divně zelený pulover. Prostě něco, v čem chodí každý druhý. Přemek Podlaha je zkrátka synem české vesnice.