Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Cestovatelovy zážitky: pečená morčata i Thajky s mimořádnými schopnostmi

aktualizováno 
Absolvoval cestu po silnici smrti v Bolívii, čínská policie ho vykázala z Tibetu a přežil ochutnávku řady skutečně velmi zvláštních místních specialit. Svět má spoustu barev a je fajn je objevovat, říká cestovatel Karel Wolf.

Nejdivočejší noční život je rozhodně v Thajsku, ale nejkrásnější ženy na Kubě, říká cestovatel Karel Wolf | foto: archiv Karla Wolfa

Jak jste se stal cestovatelem?
Od dětství jsem chodil do skautského oddílu – a jednou mi kamarád navrhl, abychom se vydali na moot, což je mezinárodní setkání starších skautů konané jednou za čtyři roky, do Mexika. A tak jsme jeli na "expedici".

Na setkání jsme strávili čtrnáct dní, potom jsme jeli na Yucatán a do Guatemaly… a cestování mě naprosto nadchlo.

Byla to pro mě velká exotika, bavilo mě dokumentovat všechno, co jsem viděl, a po návratu o tom vyprávět svým vrstevníkům v Praze, kterým jsem připadal jako velký cestovatel. (smích)

Hned po návratu z Mexika jsem začal plánovat další cestu na příští rok a pak další a další...

Jak na své cesty sháníte peníze?
S  úplně první cestou mi finančně vypomohli rodiče, na další jsem si přivydělával brigádami. Cílevědomě jsem šetřil třeba i deset měsíců dopředu. Dnes je samozřejmě jiná doba a člověk se už nemusí během svých putování tak omezovat, jako když byl student.

Rozhodně mi to ale za všechny ty finance stojí. Cestování je pro mě především zábava, stejně jako fotografování. Rád poznávám cizí kraje, lidi z jiných kultur, s jinými rysy a nádherně vyšívaným oblečením. Baví mě ten neopakovatelný kolorit, se kterým se člověk na cestách setkává.

Cestujete raději sám, nebo ve dvou?
Velmi rád cestuji ve dvou, myslím si, že jsem pohodový člověk, který vyjde s každým. Nejčastěji cestuji s přítelkyní nebo s kamarádem, jako teď při mé poslední cestě do Malawi. Nikdy jsme žádné komunikační problémy řešit nemuseli.

Kolika jazyky se domluvíte?
Mluvím anglicky, francouzsky a španělsky. V Indonésii jsem se naučil komunikovat i v indonéštině, která je gramaticky velmi jednoduchá, nečasuje se v ní ani neskloňuje – a navíc se píše latinkou, což je pro Evropana velká výhoda narozdíl například od čínštiny.

Z čínštiny jsem se naučil jenom Ni Hao – to znamená dobrý den, nashledanou a také všechno dobré zároveň. Čínština je jazyk s intonací. Jedna slabika znamená různé věci podle toho, jestli je intonace stoupavá nebo klesavá.

Dostal jste se někdy do nějakého maléru?
Kdo hodně cestuje, setká se na cestách i s problémy a nepříjemnými zážitky. Třeba když jsme jeli po silnici smrti v Bolívii, což je cesta z náhorní plošiny Altiplano ve čtyřech kilometrech až do Amazonské nížiny.

Byla vybudovaná paraguayskými zajatci před 80 lety a je úzká tři a půl až čtyři metry, protože tehdy samozřejmě nepočítali s autobusy v obou směrech.

Podle statistik je to nejnebezpečnější silnice na světě. Každých čtrnáct dnů tady prý spadne autobus se čtyřiceti lidmi. Tehdy jsme hodně šetřili a koupili jsme si nejlevnější lístky za sedm a půl dolaru.

Když jsme nastupovali, došlo nám, že levné jsou proto, že jedeme velkým autobusem namísto mikrobusu, s nímž jsme počítali. A když se pak autobus kroutí po té kozí stezce vytesané do skály, zastaví se vám krev v žilách.

Projel kus světa, teď by se cestovatel Karel Wolf podíval rád na Antarktidu

Zelenal jsem a před očima se mi promítal celý život. V jednu chvíli jsem přemýšlel, že bych vystoupil a šel pěšky, ale když jsem viděl Indiány kolem, maminku, která poklidně kojila své dítě, a všechny cestující, jak byli úplně v klidu, uklidnil jsem se trochu i já.

Jak dlouho cesta trvala?
Ten nejhorší úsek trvá asi čtyři hodiny. Tam jsem se nicméně naučil poznávat dobrého řidiče čistě racionálně podle věku a počtu dětí: dvacetiletý řidič nemá tolik zkušeností z naježděných cest a především v sobě nemá zakořeněnou zodpovědnost za pasažéry a svou rodinu, tak jako čtyřicetiletý řidič s deseti dětmi.

Pak jsme se řidiče na věk a počet dětí ptali přímo - ochotně odpovídali, nebrali to jako urážku nebo projev nedůvěry.

Měl jste někde problémy se zákonem, s policií?
Jen jednou, když jsme se bez povolení vydali z Číny pěšky do Tibetu po stezce v údolí, kde chodí jen pěší a koně, a není tam proto žádná policejní stanice.

Když jsme se po více než sto kilometrech chůze plus stopování dostali na tibetskou stranu, nechtěl nás nikdo ubytovat, protože k tomu neměli licenci. Tu musí mít Tiběťané k tomu, aby jakkoli obchodovali s cizinci ze západu. Pokud by nás ubytovali, riskovali by ztrátu hotelu.

Jeden nás k sobě vzal, ale když jsme přišli na večeři, už tam na nás čekal četník, který mluvil perfektně anglicky, chtěl naše pasy a řekl nám, že zítra jede autobus zpátky, ať do něj nastoupíme.

Pohyb nezávislých turistů bez průvodce je po Tibetu zakázaný. Samozřejmě, nehádali jsme se a druhý den odjeli. Jeden kamarád, který byl v Tibetu načerno, nám říkal, že ho čínská policie zatkla a dva dny vyslýchala.

Jakou máte zkušenost s Barmou a jejím režimem?
To je opravdu složitá země, ačkoli velmi krásná a pohostinná. Podnikání je zde velmi obtížné a vycestovat za hranice je pro místní téměř nemožné. Jednou jsme jeli v autobuse a jeden místní mi řekl, že jsem skutečně šťastný muž, protože on může o cestování jen toužit.

Platy jsou v Barmě neskutečně nízké, sotva stačí na uživení rodiny. Je to bezútěšná situace, těch lidí je vám líto a současně musíte myslet na to, jaké máte vlastně štěstí, že jste se narodil v Česku, že vyděláváte peníze, ze kterých můžete vyžít, cestovat…

Jedl jste někde místní speciality typu opičí mozečky?
Opičí mozeček zrovna ne, tím se totiž podporuje pytláctví. Jedl jsem thajské červy, chutnaly jako křupky.

Zkusil jsem mexické smažené kobylky, v Peru jsem si dal i morče, které tam jedí Indiáni jako my třeba králíka. Šli jsme do místní restaurace, kde nám ukázali ohrádku s morčaty a měli jsme si vybrat. V každém z nich jsem viděl svého Matýska, kterého jsem choval jako dítě!

Stálo mě hodně úsilí překonat to a místní specialitu si přece jen dát… a nakonec se ukázalo, že nechutná nijak úžasně.

Na smaženou tarantuli v Kambodži jsem ale už odvahu nenašel, ta byla odpudivá od prvního pohledu, natož ji vložit do úst.

A kde jsou nejhezčí holky?
Rozhodně na Kubě! Tolik krásných žen, které vám posílají vzdušné polibky, se nikde jinde nevidí.

Kam za nejdivočejším nočním životem?
Asi do Pattayi v Thajsku, kde jsem viděl i slavnou ping-pong show. Představení začíná striptýzem dvou nahých dívek u tyče, které vzápětí začnou kouřit cigarety (nikoliv ústy) a celé jejich číslo završí střílením pingpongových míčků a někdy dokonce i banánů mezi diváky.

Kam směřují vaše nejbližší plány?
Nejbližším cílem je Antarktida, rád bych se podíval také na velikonoční oslavy na Filipínách a za horskými gorilami do Ugandy.

Viděl jsem film o místních bubenících v Burundi – a poslechl bych si je rád na vlastní uši. Své kouzlo pro mě má i Papua Nová Guinea, kde mají úžasné festivaly plné tradičních masek. Miliony barev! I kvůli tomu mám cestování pořád rád.

Cestovatel Karel Wolf

RNDr. Karel Wolf se narodil v Praze v roce 1976.

Vystudoval  Přírodovědeckou fakultu UK.

Jako cestovatel navštívil Mexiko, Guatemalu, Indonésii, Bolívii, Peru, Ekvádor, Argentinu, Chile, Kambodžu, Bangladéš, Indii, Nepál, Barmu, Laos, Čínu, Malajsii, Thajsko, Maroko, Kubu, Malawi a nyní se chystá také na Antarktidu.

Od roku 2003 pořádá cestovatelský festival Kolem světa.www.kolemsveta.cz

Autor:


Nejčtenější

OBRAZEM: Viktoriánská prodejná láska. Archiv odkryl unikátní fota

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní...

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní snímky zatčených. První vznikly již v roce...

Síla fotbalového míče: pro pákistánský Sialkot znamená zisky i utrpení

Výroba míčů, nejen fotbalových, vyslala Sialkot do světa a tamním firmám...

Má-li fotbalový míč hlavní město, je to pákistánský Sialkot. Vyrábět se tam začal nejprve v malém, pro britské...



Poručíme větru dešti. Američané si za války hráli s počasím nad Vietnamem

O legendární Ho Či Minovu cestu se sváděly boje, Američané však na ni byli...

Propracovanými trasami v džungli proudily za vietnamské války na pomoc komunistickému severu desetitisíce vojáků a tuny...

Monogamie není nadřazená. Ke spokojenosti vedou i otevřené vztahy

Vědecké studie čas od času vystaví otevřeným vztahům dobrozdání.

Otevřené vztahy jsou reakcí na to, že máme od svazků stále větší očekávání, která jeden partner naplní jen těžko....

Nefungující segregace: sídliště Pruitt-Igoe se stalo peklem pro chudé

Segregované sídliště pro chudé nebylo řešením, stalo se vězením svých obyvatel...

Cílem bylo napěchovat chudé na jedno betonové sídliště. Vyčistit od nich město. Projekt založený na rasismu a segregaci...

Další z rubriky

Pro dcerku bych udělala, co jí na očích vidím, říká MOgirl Hanny

Jsem pro každou špatnost,“ říká MOgirl Hanny.

Svou životní radost začala čekat už v osmnácti a povytaženým obočím nad tím, že se stala maminkou tak mladá, uvykla....

OBRAZEM: Viktoriánská prodejná láska. Archiv odkryl unikátní fota

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní...

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní snímky zatčených. První vznikly již v roce...

Na návštěvě v palírně whisky: nejvíc si tu cení měděných sudů

Milovník whisky se tu cítí jako v ráji, ano.

Přízvisko hlavní město skotské whisky mu sluší, v Dufftownu najdeme hned sedm velkých palíren. Navštívili jsme tu...

Najdete na iDNES.cz