Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Chci psát balady, ne přemýšlet o DPH, říká Michal Horáček

  11:00aktualizováno  11:00
O skutečném úspěchu podle něj rozhoduje štěstí. On sám na něj spoléhal jako hazardní hráč i majitel sázkové kanceláře. Dnes se k byznysu vrátit nechce. Mám už strašně málo času a chci psát balady, ne přemýšlet nad DPH, říká textař Michal Horáček.

Michal Horáček | foto:  Nguyen Phuong Thao, MF DNES

Sešli jsme se v docela obyčejné kavárně a já, protože vím, že rád chodí do dobrých podniků, se zeptala, zda není až příliš obyčejná. Odpověděl mi: "Víte, kolik jsem strávil let v těch nejšílenějších knajpách? Nebo po bytech? Třeba u Spalovače mrtvol, takovou měl hráčskou přezdívku, na Malé Straně, kde jsme hráli karty?

Bylo tam čtyřicet řetězových kuřáků, místnost byla rozdělená plentou a za ní spala souchotinářská dcera toho topiče v krematoriu. Takže tahle a vlastně jakákoli regulérní kavárna je pro mě nadosmrti luxus."

Jak se vůbec máte?
Hazardní hráč neodpovídá, že dobře nebo špatně. Říká "zatím dobře". No, každopádně jsem vyhrál jednu bitvu o ztracenou věc. O Kudykama ve Státní opeře. Je to tříhodinové představení komplet ve verších a lístek stojí přes tisícovku. V době krize. A přesto všechna letošní představení byla vyprodaná a z Kudykama je fenomén. Přestože kdekdo říkal: Copak dnes někdo čte verše? Koho to zajímá? I Denis Verecký (redaktor Magazínu DNES, který nedávno náhle zemřel) tvrdil: "Je to nesmysl." Jenže dodával: "Ale právě proto se mi to líbí." A to se zase líbilo mně na Denisovi.

On vám dělal oponenturu?
Ano, to byla přece jeho pravá profese. Byl redaktor poezie, uměl vycítit svízele textu a nekompromisně říkal: "Tohle je klišé, tohle musíte udělat líp." Ohromně mi pomohl. Dokud žil, ani jsem nestihl jeho přínos veřejně uznat a poděkovat. Takže to dělám aspoň teď, dluh je dluh.

Pak jste se ztratil a odjel na tři měsíce do světa. Trochu se vám zamotal osobní život, objevily se informace o vašem rozvodu. Nevěděl jste snad, kudy kam?
Těžko říct, to neví přesně člověk nikdy a vyřešit si to musí sám. Nechtěl jsem, aby za mnou chodili bulvární novináři. A nechtěl jsem ubližovat lidem, jichž se to týká.

Co jste na cestách dělal?
Cestoval jsem po místech, která jsem toužil vidět: devět hlavních klášterů Thajska, Bagan v Barmě, kde na suché planině stojí vedle sebe tisíce staveb, které na člověka dýchnou tak, že se musí sklonit. A jel jsem taky do Rwandy, což je země, kam svět koukat a jezdit nechce, protože má špatné svědomí, že tam připustil strašlivou genocidu.

Michal Horáček

Jak vypadá noblesní pan Horáček na cestách? Jezdí se šoférem, nebo se toulá v džínách?
Samozřejmě mám džíny, a ne smoking, ale to je jedno. V těch zemích, kde mnozí lidé vydělávají půl dolaru denně, je každý, kdo má boty s tkaničkami, někde úplně jinde. Ten rozdíl mezi tamním světem a naším je tak neskonalý, že se to ani nedá vypovědět.

Pak jste se vrátil a během třiceti minut rozvedli vaše manželství, které trvalo 33 let.
Ano, protože jsme se předtím dohodli. Slušně. A za slušné považujeme i to, aby se soukromá věc nestávala veřejnou.

Zeptám se na jedinou věc: kdysi jste mé kolegyni v rozhovoru řekl, že žena, která je člověku třicet let chábrem, tedy spojencem, komplicem, se neopouští. Vzal byste tu větu dnes zpátky?
Nevzal bych ji zpátky. Člověk nemá brát nic zpátky, musí být zodpovědný za své činy. A to, co jsem řekl, je správné, tak to má být.

A proč to tak není?
Protože život je někdy složitější. Tak složitý, že bych to musel obsáhle vysvětlovat. Ale nebudu, soukromé musí zůstat v soukromí.

Denis ze všeho udělal story

Byli jste s Denisem přátelé, často jste se ho ptal: "Co vy na to, doktore?" Přemýšlel jste, co by vám řekl na tohle?
Na to bych se ho nikdy neptal, to si musejí vyřešit jen přímí účastníci.

Kdy jste se s Denisem seznámili?
Před deseti lety. Z jeho psaní jsem vycítil, že nepíše banality, naopak umí banalitu vzít a nasvítit jinak, nečekaně. Někdy možná věci až příliš fabuloval a pentlil, ale kdo ví, jestli to nebyla větší pravda než to, co si umíme z těch věcí vzít my povrchnější. Napsal knihu o mém životním příběhu, především o hráčském prostředí. Pro něho, sběratele bizarních příběhů a charakterů, to byla skvělá parketa.

Michal Horáček, Ladislav "Denis" Verecký a Petr Hapka

A pak jste si padli do noty.
Ano a jeli jsme do Ameriky, do Las Vegas. Že se nám v prostředí hazardních hráčů o tom bude dobře mluvit. Přiletěli jsme do New Yorku, na letišti nám kontrolovali pasy. Mě pustili, nespočet lidí pustili, já vzal svůj kufr, ostatní taky – a pak už tam jezdil jenom Denisův bágl, smutný a otlučený, a Denis nikde. Za hodinu přišel, že ho vzali pasoví úředníci stranou a řekli mu: "Vy jste nějakej divnej." To byl jeho osud: on se jevil "divnej". Zatímco v té samé chvíli, kdy jsme tam byli, což bylo někdy v roce 2001, prošel tím samým terminálem Muhammad Atta. A tomu úředníci vlídně kynuli, protože jim "divnej" nepřipadal.

Co jste si řekl vy, když jste Denise viděl poprvé?
Já věděl, že pracoval v redakci poezie, a lidi, kteří pracují v redakci poezie, musí být divní, protože divní jsou i básníci. Prostě jiní. Jinak Denis byl jedním z lidí, co dají život za vtip. Naše debaty ohledně jeho nesčetných životních katastrof vypadaly tak, že on přišel a skoro s nadšením říkal: "Víte, co se mi stalo? Měl jsem malou záděru a oni mi uřízli prst!" Jasně, že si to protrpěl, ale převážila jeho nátura udělat ze všeho dobrou story. Byl vypravěč. A humorem dodával každému ze svých smutných příběhů hloubku, která dojímala.

Zlobil jste se na něj někdy?
To nešlo! Jak byste se mohla zlobit na Denise?

Někdy, když nestíhal uzávěrku.
No jasně, se mnou někdy nestíhal schůzku, zavolal, že přejel v metru... To on měl ale zase stížnosti na vás.

Ale.
Říkal třeba: "Udělal jsem rozhovor s paní Baťovou a to nejlepší tam není! Že prý to museli kvůli inzerátu zkrátit a vyhodit." Já na to: "Tak mi to vyprávějte, doktore." A Denis vyprávěl, jak byla kdysi Baťová s Baťou v Africe a ti bystřejší mladíci, kteří chtějí udělat kariéru, tam všichni začínají u Bati. A jeden z těch mladíků říkal Baťovi "šéfe". Byl to prezident Mugabe.

Že bychom zrovna tohle vyhodili?
Prodávám, jak jsem koupil. Na druhé straně jsem si říkal, zda to není efekt schodů, kdy autora až ex post – třeba na schodech – napadne, co tam ještě mohl dát a sám nedal.

Zkoušel jste mu zavolat na číslo, které máte stále, jak vím, uložené v mobilu?
Ne, nejsem úplný blázen. Ale měli jsme spolu otevřenou věc. Chci zkusit napsat villonské balady. Ve většině jazyků, co znám, to skoro nejde. Ale v češtině, která je tak pestrá, to chci zkusit. Říkám mu: "Doktore, musíte mi pomoct." A on: "To nedělejte, to nedokážete, má to příliš formálních omezení a forma nesmí mrtit obsah." Postavil jsem si hlavu a chtěl mu zavolat, že už mám první kousky. A už to nikdy nemůžu udělat.

Michal Horáček

Já mu na to číslo zavolala. A víte, co se ozvalo? Zavolejte později. Byl to zvláštní pocit.
A možná velká pravda pro lidi, kteří věří, že všechno není jenom hmota. Jako by kdosi chtěl sdělit: Však ještě bude příležitost, jenom vám neřekneme kdy. To je skvělé, že jste zavolala. A poslyšte, není tohle nápad? Nápad na baladu? Zavolejte později... Bomba.

Volit půjdu, to vím jistě

Uložil jste zatím balady k ledu?
Ne, pokračuju, protože Denis se mi dívá přes rameno a říká: "Já jsem tvrdil, že to nedokážete, ale já jsem vás jen heftoval, protože jsem věděl, že o to víc se na to vrhnete." Takže píšu.

Máte pro psaní nějaký rituál?
O tomhle vím jen jedno. Že člověk, který něco takového dělá, je sobec. Soustředí se pouze na to, aby myšlenku, která se jen tak tetelí, zkrotil do slov a zároveň jí ponechal to tetelení. Opanuje ho to natolik, že se tomu podřídí a nevšímá si lidí okolo, protože se věnuje tetelení nějakých slov. A čím je člověk starší, děti jsou odrostlé a biologické povinnosti splněny, tím se stává ještě sobečtějším. Je těžké s ním žít, to připouštím.

Takže když jsem šla na schůzku s vámi a viděla vás z dálky, jak kouříte a zamyšleně chodíte do kruhu, tak jste myslel na baladu.
Ano. Dělám to nepřetržitě, a když mě něco napadne, tak se to snažím zapamatovat.

A jak se vám to povede zapamatovat?
Před mnoha lety jsem dělal rozhovor se spisovatelem Roaldem Dahlem a ptal se ho, co dělá, když "to" přijde. Říkal, že to je vzácné, protože ho málokdy něco napadá, ale jednou takhle jel, měl zaprášené auto a najednou ho napadlo: Chlapec a továrna na čokoládu. Neměl tužku, tak zastavil a na kapotu svého zaprášeného jaguára napsal prstem: Charlie and the Chocolate Factory. A pak napsal svou nejslavnější knížku. Vidíte, jak je čeština krásná, nápad člověka napadá, to si nenaplánujete, nepomůže tomu kafe ani droga, a když to přijde, tak se to nesmí zahodit. Mimochodem balada má dvacet osm řádek, půlka se jí vejde na obyčejnou účtenku, kterou máte po ruce.

Píšete si rukou?
Zásadně. Nejhezčí je se něčeho, na čem vám záleží, dotýkat. Počítač je stroj, ale tužka, která zanechává stopu na papíru, je nenahraditelná.

Můžete s ní třeba kroužkovat lidi na volebním lístku. Víte, koho půjdete volit?
Vím, že půjdu.

Michal Horáček

Mnoho lidí je politikou znechuceno. Vy ne?
Já jsem prožil třicet osm let života v systému, který byl drtivý. Žádná zodpovědnost, žádná iniciativa, jen taková rozdělená bída, jak říkal Churchill. Mohu srovnávat jen relativně: ano, vůči nějakému ideálu jsme nekonečně nízko. Ale vůči tomu, co jsem zažil, jsme nekonečně vysoko. Každý může přijít a založit si politickou stranu. Každý z nás může všechno.

Je otázka, co zmůže. Když jste před Listopadem napsal do Mladého světa reportáž s názvem Osa Nostra o tom, jak se rozdělují peníze v Ochranném autorském svazu, co se stalo? Změnil se systém rozdělování peněz?
Tehdy ano! Ale to byla jiná historická situace. Když už něco takového vyjde v novinách v době totality, tak pukají ledy.

No vidíte.
Vidím – minulý týden odstoupil šéf Sněmovny Vlček a byl to důsledek novinářské kauzy.

Vlček odejde, ale systém přihazování dotací známým možná zůstane stejný.
Ale nějaký Vlček číslo dvě si možná řekne, že když tohle o Vlčkovi číslo jedna napsali, musel se poroučet, takže si dá třeba pozor. Má to výchovný efekt. Myslím, že kdyby si všichni mohli vybrat jakoukoli dobu v českých dějinách, v níž by chtěli žít, jen málo lidí by si zvolilo jinou než tu současnou. Jsme nejbohatší, nejinformovanější, nejsvobodnější. Žijeme v ráji ve srovnání s naší vlastní historií a ve srovnání s mnoha částmi světa, které jsem osobně poznal.

Moje babička by vám řekla, že lidi dnes jsou k sobě málo slušní.
Ale její babička by jí to řekla taky a její zase taky. O tempora, o mores, říkali už v Římě.

Každý jsme si orangutanem

Malá odbočka. Kdysi jste se zastal ženské obřízky, máme prý dopřát jednotlivým komunitám, aby se chovaly tak, jak ve své kultuře považují za správné. Zakázal byste tedy muslimským ženám nosit burku, jak to teď udělala Belgie?
Těžká otázka. V Keni, kam jezdím, panuje u kmene Samburů zákon ženské obřízky, proti níž svět vystupuje jako proti barbarství. Univerzální krédo je jistě nemrzačit lidi, ale stejně univerzální je, že každá komunita si má dělat svoji kulturu. A já se vždy přikláním k tomu druhému. Mimochodem, všechny ženy, ne muži, jsou tam zastánkyně obřízky. Takže jestli má Belgie za to, že se v ní nehodí něco, co je proti jejím tradicím, tak bych to na ní nechal. Na té Belgii a na Belgičanech, neboť jen oni mohou rozhodovat, co je to pravé belgické.

Michal Horáček a Petr Hapka

Chtěl byste v životě udělat ještě nějaký byznys jako kdysi s Fortunou?
Já už byznys nechci dělat. Kdybych chtěl vydělávat peníze, zůstal bych ve Fortuně a měl bych jich dvakrát víc, než jsem dostal. Mám už ale strašně málo času a chci psát balady, ne přemýšlet nad DPH.

Vyděláváte, nebo jen spotřebováváte to, co jste vydělal prodejem sázkové kanceláře?
Už dvacet osm let vydělávají moje písničky, dostávám tantiémy, uživil bych se i tak.

Investujete?
Ano.

Do obrazů?
No... ano. Kupuju obrazy, ale ne proto, abych do nich investoval, i když je to nejlepší investice a je příjemné, že na ceně nabývají, ale to je až druhořadé. Kupuju si obrazy, které mám rád a se kterými chci žít.

Jak moc se staráte o své peníze? Abyste věděl, že neztrácejí na hodnotě a že vám dobře vydělávají?
A jak to můžete vědět? Ono je jedno, jestli máte miliardu nebo padesát tisíc – co s nimi uděláte? Koupíte si obrazy, akcie, eura, jeny? Kdo by řekl, že přijde krize, islandský krach, Řecko?

Třeba někdo, kdo vám ty peníze spravuje.
Blbost. Ti, co se prezentují jako strážci peněz, v tom mají zhruba stejnou kompetenci jako kterákoli paní u veřejných záchodků. Existuje známý pokus, kdy v Americe rozdali lidem virtuálních sto tisíc dolarů a zkoumali, jak je budou investovat. Zúčastnilo se devět odborníků a jeden orangutan, který vždy jen ukázal tlapou někam na předložený seznam kótovaných firem. Nevyhrál. Ale byl čtvrtý! Před šesti "odborníky".

Takže jste si sám takovým orangutanem?
Jistě. Každý z nás jsme. Jediné, co ukázala tahle krize, je, že ekonomie není věda schopná cokoli předpovědět.

Skočím od peněz ke sportu: Víte, kdo vyhrál Fortuna extraligu?
Hokej?

To není hokej.
Jo, tak asi florbal. Nevím.

Tatran, ale to není podstatné, ptám se proto, zda víte, kde se zrovna jméno vaší bývalé firmy ocitá.
Sponzorují to? Bezva. Fortuně držím palce.

Máte recept na fortunu, myslím na štěstí?
Ne. Ale vím tohle: na jedné straně se musíte co nejlíp vzdělat a vůbec připravit na to, čemu se chcete věnovat. Jenže takových budou tisíce. O skutečném úspěchu rozhodne čiré štěstí: budete ve správný okamžik na správném místě? Je mnoho těch, kteří byli v určitý okamžik tam, kde je srazilo a zmrzačilo auto. Proto ti, kdo štěstí měli, jako třeba já, by měli aspoň něco věnovat na pomoc těm, kteří měli hnusnou smůlu. Něco v tom smyslu dělám.

Tak mě napadá, měl Denis štěstí?
(chvíli přemýšlí) Denis navzdory všem svým katastrofám prožil za těch čtyřiapadesát let tolik věcí a tolika si jich uměl všimnout, že většina jiných by to nezvládla ani za sto padesát let. Takže vlastně měl.

V PĚTI ČÍSLECH

57 Před tolika lety se narodil, je znamením Lev.
14 Po tolika letech prodal Fortunu a vydělal přes miliardu.
10 Tolik let byl přítelem Ladislava Vereckého.
33 Po tolika letech se nyní rozvedl s manželkou Rút.
3 Tolik villonských balad věnovaných každému měsíci v roce mu ještě zbývá napsat: červenec, září a prosinec.





Nejčtenější

Nebezpečná masturbace: v Německu stojí život sto lidí ročně

Cesta za orgasmem může být i velmi nebezpečná.

V lékařských záznamech za sebou nechávají zápis „úmrtí kvůli autoerotice“. Ano, i touha po co nejintenzivnějším...

VIDEO: Splašky v puse, červi a tuk. Omdléval jsem při čištění kanálů

Nejužší stoky mají 60 na 110 centimetrů, musíte se v nich plazit a přitom ještě...

Nejen splašky, ale i červi, kameny nebo hroudy tuku. To všechno plave v pražské kanalizaci. Každý den proto vstupuje do...



Orgasmus, pro který nehnete prstem. Internetem se šíří erotická hypnóza

Stačí se soustředit, nabádají erotické hypnotizérky.

Má to být bezdotykové sebeuspokojení. Prosté fyzických stimulů, cesta k orgasmu při něm vede čistě skrze mysl. Podle...

Rapeři v ringu. Marpo vyslyšel Rytmusovu výzvu a utká se s ním

Velký zápas. Duel mezi Marpem a Rytmusem znamená velké peníze a velkou...

„Takže Marpo, vyzývám tě na boxerský zápas,“ zaznělo z jednoho rohu pomyslného ringu. „Přijímám – a začni trénovat,...

Nejlepší pivní destinace zahrnují USA, Čínu i Brazílii. Česko schází

Tupláky, hluboké dekolty, Octoberfest? Zapomeňte, pivní kultura se změnila....

Virginie na prvním místě a kromě ní další americká města, mimo nich už jen čínský Peking, jihokorejský Soul a brazilské...

Další z rubriky

Naše země, naše pravidla, říká uprchlíkům český dobrovolník

Naivní představy máme my o uprchlících i oni o Evropě, říká Milan Votypka.

„Náboženství v jejich životech nehraje velkou roli, jejich cílem je pracovat, dát děti na studia. Uprchlíci se nám...

Klukům dnes schází vojna, říká kickboxerská šampionka Sandra Mašková

Její sportovní dráha se pojí s klubem Tiger team.

Druhé místo je pro ni prohra, znamená to být „jen“ nejlepší mezi poraženými. A ne za všechny své zlaté medaile se plácá...

Já jsem multikulturalismu také věřil, říká Miloslav Stingl

Sedmaosmdesátiletý cestovatel, etnolog a spisovatel Miloslav Stingl

Proti globalizaci nic nenaděláme, hamburgery a Coca-Cola proniknou všude. „Že se mi to jako etnologovi nelíbí, je jedna...

Najdete na iDNES.cz