Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Chlapů ubývá, poutě je mohou světu vrátit, říká „středověký“ poutník

aktualizováno 
Zdolal 1 300 kilometrů mezi Moravou a Římem. Šel pěšky a oblečený a vybavený byl stejně prostě jako středověcí poutníci. Cestu bral jako iniciační proces do mužství. A poutě umělecký kovář Karel Sýkora doporučuje jako způsob, jak zachránit chlapy od vymření.

Karel Sýkora se vydal na cestu za středověkem a chlapstvím. | foto: archiv Karla Sýkory

Zdá se mi to, nebo se poslední dobou s různými poutníky roztrhl pytel?
I já mám ten pocit. Roli v tom určitě hrají finanční možnosti, mladí lidé si mohou dovolit vyrazit na pár týdnů či měsíců pryč. Pro řadu z nich je to netradiční prázdninový zážitek. Myslím si ale, že většina z nich do toho jde proto, že si potřebuje trochu srovnat myšlenky v hlavě. Já sám jsem vyrazil právě z tohoto důvodu.

Fotogalerie

Jenže vy jste zvolil poněkud netradiční model putování. Vyrazil jste ve středověkém oděvu.
To vzniklo spontánně. Už delší dobu se věnuji historii, přes rok jsem ve skupině Marobud, která se zabývá raným středověkem. Zvykl jsem si na přespávání pod stanem u ohně i na dny strávené na festivalech v dobovém oděvu. A při úvahách o cestě mi přišlo moc jednoduché, mít na sobě moderní oblečení. Proto jsem se rozhodl absolvovat cestu jako středověcí poutníci.

Říkal jste, že jste na putování vyrazil z důvodů, které byly ve vaší hlavě. Nebyla to tak trochu cesta za dospělostí?
Tenkrát ve středověku, ale vlastně ještě za dob našich dědů, bylo skoro automatické, že si mladí sbalili svých pět švestek a vydali se do neznáma, do světa na zkušenou. Teprve až se vrátili, je společnost přijala jako opravdové muže. Myslím, že v dnešní době se na opravdové muže narazí jen těžko. A myslím, že taková pouť je pořád jedna z možností, jak si iniciačním procesem projít i dnes.

Máte teď pocit, že vás cesta změnila a udělala z vás opravdového muže?
To jsou dvě otázky a potřebují dvě odpovědi. Ano, mám pocit, že mě ta cesta dost změnila. A v dobrém, osvětlila mi spoustu věcí. Byl čas přemýšlet. Ani ne nějak cíleně, ale některé věci jako by za mnou samy přicházely. To, co jsem měl nevyřešené, se srovnalo, cesta jako by mi sama dávala podněty. Fungovalo to. Ale jestli ze mě udělala muže? K tomu ještě je, myslím, dlouhá cesta.

Zima mi byla v patách

Poutě měly historicky nejen praktický, ale také náboženský význam. Jste sám věřící?
Nejsem křesťan. Ale věřím. A myslím, že to je důležitější než to, k jakému náboženství se hlásíte.

Ptám se proto, že jste byl vybaven průvodním poutnickým listem.
Ano. Napsal mi ho monsignor Jan Peňáz ze Křtin, který sám šel asi před deseti lety také do Říma pěšky. S panem farářem jsem si popovídal a on asi uznal, že splňuji jeho představu poutníka, i když tedy nejsem křesťan. A rozhodl se, že mi list vypíše.Ten list mi hodně pomohl, cestou mi otevřel mnohé dveře i srdce. Kromě jiného lidem ozřejmil, že nejsem turista, vandrák ani imigrant.

Karel Sýkora

Narodil se v roce 1991, je uměleckým kovářem a už několik let se věnuje období raného středověku. Jenže výroba šperků a vybavení inspirovaného dobovými nálezy ho uspokojovala jen z části. Chtěl na vlastní kůži zažít, jak funkční tyto předměty a oděvy skutečně jsou. Jeho zájem o oživlou historii a odhodlání podniknout pouť se u něj potkaly a vyrazil. Vybaven středověkým oděvem, ručně vyrobenou krosnou a koženou obuví vyrazil pěšky do Říma. Cesta mu trvala 75 dnů a do jeho mysli vnesla klid.

Vaše vybavení kopírovalo to středověké. Co obnášelo?
Snažil jsem se co nejvíc přiblížit ranému středověku z desátého století. Krosnu s dřevěným rámem jsem si vyráběl sám podle dobové předlohy. Oblečení jsem měl ušité ručně. Vlastně veškeré vybavení bylo vyrobeno ručně. Některé střihy nebyly přímo nálezové, například lněné kalhoty a tuniky patřily spíš k takovému univerzálnímu severskému střihu. Takže jsem byl takový skandinávský poutník. I když třeba od velkomoravského poutníka bych se lišil jen v detailech.

Kazily vám to nějaké moderní prvky?
Měl jsem s sebou mobil, kdyby se něco stalo, a taky tablet s mapami. Papírových map by na nošení bylo příliš. Vodu jsem si nesl, bohužel, v plastových lahvích, ale měl jsem je zamaskované, aby mi nekazily outfit. (smích) Taky jsem měl hamaku, to je velice praktická věc, i když ze středověku v těchto končinách dochovaná není. Ale pokud pršelo nebo byla mokrá zem, byla ideální na spaní.

Trochu mě překvapilo načasování startu. Vyrazil jste v září.
Vybral jsem si ho ze dvou důvodů. Zaprvé moje vybavení bylo do chladu a chtěl jsem ho otestovat v praxi. A zadruhé jsem to kvůli studiu nestihl dřív. Jsem moc rád, že jsem potkal právě ty podmínky, které jsem měl. Že v horách opravdu byla zima a pršelo. Mohl jsem si to všechno vyzkoušet na vlastní kůži. Bylo to takové opravdovější.

Jak jste trasu plánoval? Hodně dopředu, nebo spíše ze dne na den?
Cíl byl jasný od začátku, ale kudy půjdu, jsem netušil. Nebo jenom rámcově. Přímo v terénu jsem si plánoval trasu po kratších úsecích, tak na pět dní dopředu. To je něco okolo stovky kilometrů. Další faktor byla přímost trasy, abych si příliš nezacházel. Viděl jsem, že zima už přichází. A když jsem se někde zdržel, doháněla mě. Velkou roli hrála taky místa, kudy jsem procházel. Pokud byla historicky nebo nábožensky zajímavá, trasu jsem upravil. Nebo když jsem byl pozván přáteli, abych se u nich zastavil. Takové pozvání se na pouti neodmítá.

Dohnala vás zima?
Některé noci mi přimrzlo. Asi nejchladnější noc jsem strávil v nadmořské výšce 1 097 metrů na Poggio Tre Vescovi. Napřed bylo jasno, pak přišla mlha a v noci mrzlo. Jinovatka na plachtě i na spacáku. Jinak se teploty pohybovaly kolem nuly, ale voda mi nezmrzla. Nepříjemné počasí bylo, když pršelo a bylo chladno. Nemohl jsem si dovolit jít přes den v tom, co jsem měl na noc. Radši jsem mokl, protože jsem potřeboval suché oblečení na noc, abych se dobře vyspal. Jak si kdo ustele, tak si taky lehne.

Šlapalo vám to rychleji než středověkým poutníkům?
Když jsem vyrážel naboso, volil jsem lesní nebo polní cesty, doufal jsem, že budou pro nohy příjemnější. A když už nohy nemohly, obul jsem boty a volil menší asfaltové cesty. To abych nepotkal příliš automobilů a lidí. Když jsem šel bos a nehostinným terénem, postupoval jsem rychlostí zhruba tři kilometry v hodině. Ve středověkých botách to bylo kolem čtyř kilometrů v hodině. Ale někdy jsem musel použít i moderní boty, to jsem byl o kilometr rychlejší. V moderních botách jsem dokázal ujít kolem 20 až 30 kilometrů za den. Ze zápisků ze středověku jsme tehdejší výkony propočítali na nějakých 22 až 25 kilometrů denně.

Kolik kilometrů jste ušel naboso? A jak si kožená obuv rozumí s asfaltem?
Jen asi tři sta kilometrů, ne v kuse. Prvních sto bylo z Velehradu na české hranice, pak na Slovensku z Chorvatského Grobu a k Šarváru. A kožená obuv si asfaltem vůbec nerozumí. Dokud byla ta kůže suchá, tak to ještě šlo. Ale jakmile začalo pršet, celá obuv nasákla, kůže změkla a bota ztratila tvar. Už to nebyla bota, ale spíš takový neforemný mokrý kožený pytel, který se rychle prodřel.

Jak botky nakonec dopadly?
Když jsem je úplně prošlapal a už nešly spravit, poslal jsem je zpátky do Česka. Asi je ještě spravím nebo kůži použiju na něco jiného.

Kudla, brousek, pásek, všechno je jen ze dřeva, kůže a oceli, žádné umělé...

Kudla, brousek, pásek, všechno jen ze dřeva, kůže a oceli, žádné umělé materiály

Tak spí na cestě poutníci.

Takhle spějí na cestě poutníci.

Po trase do Říma vás čekalo hned několik řek. Ty jste překonal jak?
Vodní toky byly problémem už v historii, a byly jím i pro mě. Než jsem se dostal přes Dunaj, trvalo mi to dva dny. Trajekt nejel, takže jsem si musel zajít dalších 20 kilometrů podle řeky, abych se dostal na most. Podobné starosti jsem měl i v Itálii na severu. Je tam ohromná síť vodních kanálů a najít cestičku, abych nešel po hlavních silnicích, bylo občas dost složité. Zrovna v Itálii často narazíte na turistickou značku, která vede přes vodu, ale chybí jí most. Často jsem se taky brodil a přeskakoval.

Hranice mezi vandrákem a poutníkem je křehká

Co říkali lidé, kteří vás potkali?
Lidi v autech přibrzďovali a ano, koukali s otevřenou pusou. Když jsem procházel městy, většinou dělali, že mě nevidí. Ale když už měl někdo tendenci optat se, zapovídat se, bylo to vždycky pozitivní setkání s příjemným člověkem. Ale i tak to lidi většinou chápali těžko, že se někdo odhodlal a přišel k nim pěšky. Ne vždy na mě lidi koukali mile. Ale nedivím se jim.

Pročpak?
Hranice mezi poutníkem a vandrákem je velmi tenká. Nerad bych někomu kazil iluze, ale onen ideál poutníka, který prochází krajinou o samotě jako symbol čistoty se prostě rozplynul. Po nějaké době jsem prostě smrděl a vypadal jako pobuda. Oblečení se mi roztrhalo a byl jsem všude možně pozašívaný. A protože jsem člověk šetřivý, občas jsem se zanořil do kontejneru za obchodem a to vzezření osvícené bytosti na pouti taktéž nepřidalo.

Zažil jste během cesty nějakou vypjatou situaci, která nemusela skončit dobře?
Scházel jsem z hor a stezka mě zavedla na takový nepříjemný svah. Už byly čtyři hodiny, a když jsem si představil, že tam budu ještě hodinu bloudit a už bude tma, na hraně šedesátimetrové rokle, tak mě něco píchlo, otočil jsem se na podpatku a zmizel odtamtud. Něco ve mně zapípalo a bylo mi jasné, že kdybych šel dál, tak tam asi skončím.

Byl to osud?
Myslím, že osud je příliš silné slovo na to, abychom ho všichni chápali stejně. Ale jedna věc se pojí s druhou. Kvůli tomu bloudění jsem přišel do vesnice, kde se zrovna sjížděla auta na sraz veteránů. Byla to náhoda, parádní zážitek. Kdybych nebloudil, přišel bych tam moc brzo a vůbec je neviděl. To se stávalo, někde jsem se zdržel a následně nastala překvapivá a pozitivní situace, milé setkání, objevilo se krásné místo na spaní, dostal jsem nějaký dar. To mě vždycky potěšilo. Zjistil jsem, že bloudění je součástí každé cesty.

Jakými jazyky vládnete?
Česky, na nízké úrovni anglicky a pak zvládám něco, co bych nazval univerzálním slovanským jazykem. To je něco, čím se domluvíte na Slovensku i ve Slovinsku. Proto jsem taky zvolil trasu přes slovanské země. Jejich jazyk je mi příjemnější než například němčina. Proto jsem se vydal přes Slovensko, Maďarsko a Slovinsko. Kdybych šel přes Alpy, bylo by to sice kratší, ale jazyková bariéra by byla větší.

Dojít si pro chlapství

Jak vám plynul čas?
Každý den byl skoro stejný. Ráno jsem vstal, najedl se, sbalil, šel, poobědval, šel, našel místo na spaní, usnul. A druhý den znova. Cyklus mi většinou nastavilo slunce. Ale dlouhodobě se mi čas spíš rozplýval. Neměřil jsem ho na dny, ale spíš na kilometry. Nebyly tam vnější vlivy, které by mě upozorňovaly, že čas běží ve dnech.

Byl jste na cestě obecně spokojený?
Ano. Když si dneska pročítám deník a rovnám si to v hlavě, uvědomuju si, že tam byly i vypjaté chvíle, kdy mě bolely nohy, tekla krev, byla zima. Ale nevzpomínám si na něco úplně negativního. Spíš jsem to bral za součást cesty a snažil se to přijmout. A pořád mě to bavilo.

Jaké to je, strávit skoro tři měsíce „sám se svojí hlavou“ ?
Když je člověk sám, je to jako dvojsečná sekyra. Současně je to nejlepší, protože oporou jste si jen vy sám a všechno, co se stane, záleží jenom na vás. Je to svoboda. Vy jste ten, kdo si utváří den, kdo rozhoduje, co se bude dít. Na druhou stranu ano, je to i samota. Není tam nikdo, kdo by podal pomocnou ruku nebo radu, s kým byste sdílel zážitky . A v některých chvílích jsem to cítil.

Šel byste do toho znovu?
Plánuji takhle chodit dál, to určitě. Abych si prošel kus světa. Ale jestli půjdu příště sám, to nevím. Váha těch zážitků z cesty je však nevyčíslitelná. Viděl jsem to ještě během cesty. Sám sebe jsem vnímal trošku jinak. A teď, s odstupem, je to ještě silnější, krásně se mi ony zážitky ujasňují, pročítám si deník, zjišťuji, co jsem vlastně zažil, a vážím si toho. Čím dál tím víc.

Napadlo vás někdy, jaké by to bylo jít onu cestu opačně? Z Říma domů?
Ano, na cestě jsem o tom přemýšlel. Domů by se asi vracelo veseleji, ale poztrácelo by to onen punc dobrodružství. Punc cesty do neznáma, kde nás čeká „něco“, ale my nevíme co, a přesto se s tím chceme poprat.

Myslíte si, že by podobná cesta prospěla každému?
Jestli v někom ta jiskřička zvednout se a jít hoří, ať to udělá. Ať to aspoň zkusí. Protože je to něco, co nikdy jinak nezažijeme. Je to osvobození od moderního světa. Myslím si, že nám to chybí. Tam je čas zamyslet se. Naše společnost nám to umožní jen těžko. Jestli má někdo z chlapů tendenci zkusit to poznat, ať vyrazí. Opravdových chlapů ubývá a tohle je jedna z cest, jak je světu vrátit. Stačí sebrat se a vyrazit, nebát se. Strach není potřeba.

Autoři:


Témata: Řím, historie, zima


Nejčtenější

Ursula Andressová dala opálené kůži certifikát sex-appealu.
Dějiny opalování: snědá kůže byla symbol chudiny, změnila to bondgirl

Ještě před sto lety byla opálená kůže ve vyšší společnosti nemístná. Byla znakem chudých, kteří musejí manuálně pracovat. Opačná módní vlna začala nesměle,...  celý článek

Ve filmech bývá psychopat extrémně antisociálně vyšinutý jedinec, násilný a...
Psychopati mezi námi: mohou být i mistry kreativity a zachránci životů

Jejich schopnost ovládat jednotlivce a manipulovat davy z nich dělá rozené vůdce. Chladnokrevností a bezohledností se dokážou vždy prosadit. Psychopati však...  celý článek

Cvičení je zdravé. Vědci však pro tuto rovnici přinášejí další a další doklady.
Před Alzheimerovou chorobou ochrání mozek cvičení, říká studie

Stačí mírná intenzita, ale důležitá je dennodenní pravidelnost. Takové cvičení se vám odvděčí mnoha zdravotními benefity. Mezi ně patří i ochrana vašeho mozku...  celý článek

K mumii slavného dobrodruha a vojevůdce barona Trencka se po víc než sto letech...
Divoká dobrodružství barona Trencka: plenil, pil a honil sukně

Byl vojákem mimořádně odvážným, ale i krutým, i vůči civilistům. Mnohokrát jen o fous unikl smrti, a to nejen na bitevním poli. Utkával se v duelech a kvůli...  celý článek

Další z rubriky

Rozstřel s ředitelem Českého egyptologického ústavu Miroslavem Bártou (26. 6....
Čeká nás bouřlivé období, teď jsme na vrcholu, říká egyptolog Bárta

Naši společnost čeká velká proměna, a to nejspíš už za pár let. Neznamená to, že vymřeme a svět zanikne, ale musíme najít nové způsoby, jak společenský systém,...  celý článek

Nehoda a zranění mě nakonec paradoxně zrychlilo, říká Gabriela Novotná.
Špičky dun strojem prorážíme, říká jezdkyně, která se chystá na Dakar

Je potřeba fyzická síla, jezdkyně přece krotí pekelně těžkou mašinu. Pak i sebevědomí a nezbytná je také technická dovednost. Klíčem k rally je však podle...  celý článek

Dveře do pornobyznysu prý otevřela bez obav. „Jsem exhibicionistka, šílená a...
Rozkoš v mé práci nehledejte, říká česká pornohvězda a playmate Angel Wicky

Tělo vytvarované do nepřirozených poloh, křeče, bolest. Leckdy i šestnáctihodinová pracovní doba. „To všechno musíte při natáčení maskovat, aby se zdálo, že...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.