Bylo to děsné, byla to smůla a taky trochu nešikovnost: dva dny před tím, než měl Charles Yeager nastoupit svou cestu ke slávě a milionům, spadl z koně. Byl to takový hloupý pád. Kdyby dával pozor, zůstal v sedle.
Nejhloupější na tom pádu však bylo, že se kvůli němu málem nestal prvním člověkem, který aspoň oficiálně letěl rychleji než zvuk. Když spadl na zem, křuplo to v něm, protože si zlomil dvě žebra.
Jenže Chuck, Karlík, jak mu všichni říkali, si takovou drobností nenechal zkazit kariéru. Všechno utajil a aby o jeho problému opravdu nikdo nevěděl, jel se nechat ošetřit k veterináři do sousedního města. No, ošetřit, prostě si u něj pořídil léky proti bolesti, protože se zlomenými žebry toho moc neudělají ani v nemocnici Chicago Hope.
Jediný, komu se svěřil, byl kamarád, taky vojenský pilot. Jack Ridley. A ten mu pomohl, aby se stal prvním nadzvukovým mužem. Jeho pomoc byla neocenitelná ve chvíli, kdy se ukázalo, že Yeager nemůže kvůli žebrům zvednout ruku tak vysoko, aby za sebou ve svém letounu zavřel poklop. Ridley to vymyslel: ukradl smeták, uřízl kus násady a s ním už to šlo.
Takhle, s kusem dřeva na zametání kuchyně, začínala supersonická éra lidstva.
Práce s násadou
Celé to byl hodně riskantní podnik. Byla půlka října 1947 a pro nezasvěcené byla představa letu rychlejšího než zvuk něco jako sci-fi. Ale pro hrstku vojáků a vědců na základně Muroc Army Air Field v Kalifornii, znáte ji pod jejím současným jménem Edwards Air Force Base, už to byla jen otázka blízké budoucnosti.
Nikdo však nevěděl, jak to dopadne, protože to nebyl obyčejný let, nejen kvůli rychlosti.
Rekordní letadlo nebyl běžný stroj. Byl to vlastně raketový letoun, k jehož projektování prý sloužila jako předobraz kulka do kulometu. Ani sám nestartoval. Do vzduchu ho vynesl bombardér. A v bombardéru, nikoliv v rychlostním letounu, byl i Yeager. Ten si do svého stroje Bell X-1 přelezl až ve výšce dva a půl kilometru nad zemí. Násadou od koštěte zavřel poklop a čekal, až velké letadlo vystoupá ještě o dalších 3 500 metrů výš. Pak se odpojil a postupně zapnul čtyři raketové motory.
Jak později vzpomínal, vůbec neměl čas myslet na to, jak si z něj ostatní zkušební piloti na základně dělali černou legraci, že by si měl připlatit vyšší pojištění. Vše, co se dělo, bylo rychlejší než jeho strach.
Letěl ve výšce 13 700 metrů nad zemí a ručička rychloměru se dostala mimo stupnici, která končila rychlostí zvuku. Přístroje na zemi to potvrdily: pohyboval se rychlostí 1 127 kilometrů v hodině.
Ale nikdo se to nesměl dozvědět. Bylo to nějakou dobu tajné.
A možná to ani nebyl první rekordní let. Ale o tom až za chvíli.
Sestřelen, pak eso
Za to, že se stal leteckou hvězdou, mohla souhra náhod. Farmářský synek ze Západní Virginie, jehož rodinné kořeny sahaly do Německa (Yeager je poameričtěné Jäger) narukoval k letectvu v létě 1941, a protože neměl patřičný věk a hlavně vzdělání, stal se leteckým mechanikem. Jenže za pár měsíců Japonci napadli Pearl Harbor a Amerika potřebovala piloty, tak snížila požadavky. Sítem najednou prošel i Chuck Yeager. Lékaři si u něj všimli jedné zvláštní věci: měl vynikající zrak. Viděl dál než jiní.
Ale i jinak brzy vypadal jako rozený stíhač. Měl však i smůlu. Když na konci roku 1943 přišel do Evropy, dosáhl jednoho sestřelu, ale pak ho při osmém bojovém letu Němci sestřelili.
Bylo to 5. března 1944 nad Francií. S pomocí francouzských odbojářů proklouzl do Španělska, než se mu to však podařilo, v mezičase jim vyráběl bomby. V Anglii byl zpět právě před invazí a dostal medaili, jelikož napůl přetáhl přes Pyreneje dalšího letce, který byl zraněn. Jenže mu zakázali létat do boje.
Bylo to pravidlo. Kdyby ho sestřelili znovu, mohl by při mučení prozradit Francouze. A tady někde začíná Yeagerova kariéra.
S dalším podobně postiženým letcem si vyžádal slyšení u vrchního velitele Dwighta Eisenhowera. Argumentovali tím, že když už začala invaze, odbojáři jsou v boji a gestapo má jiné starosti, je tahle směrnice už hloupost. Eisenhower si zrušení náhle zastaralého nařízení opravdu vyžádal, až na ministerstvu války ve Washingtonu.
A Yeager na nebi náhle zářil. Během jediného letu se stal leteckým esem, když sestřelil pět letounů Luftwaffe. Válku skončil s jedenácti a půl sestřely. Ta půlka znamená, že se o jeden letoun dělil s dalším pilotem. Ale o jeden sestřel přišel: při cvičebním letu nad Severním mořem spatřil, jak německý Junkers 88 útočil na posádku sestřelené americké "létající pevnosti" . Sestřelil ho, ale protože to byl cvičební let, byl sestřel připsán jeho "dvojce".
Svůj jednašedesátý a poslední válečný let absolvoval 15. ledna 1945 a poté se vrátil domů.
Dveře v letectvu měl však otevřeny dokořán. Stal se zkušebním pilotem. Nejdřív zalétával opravené stroje a po válce ty rekordní.
"Moje kariéra zkušebního pilota byla jako přirozený následek toho, že jsem byl vyznamenaný bojový letec, který byl kvůli přijetí u Eisenhowera docela známý. A roli hrálo i to, že jsem byl předtím mechanik."
Ale rekordmanem se stal shodou příznivých okolností.
A vlastně není úplně jasné, zda jím opravdu byl zrovna on.
Nebyl někdo před ním?
Krátce před Yeagerovým letem letěl na stejné základně jiný rychlý pilot. Jmenoval se George Welch a testoval stroj firmy North American XP-86. Taky to nebyla žádná letecká nula. Vzpomeňte si na film Pearl Harbor, kde uprostřed japonského bombardování skočí pár amerických pilotů do svých stíhaček a vystartují proti útočníkům. Jedním z nich byl Welch. Pak nalétal 348 bojových letů a sestřelil 16 letadel.
Teď letěl dvakrát nadzvukovou rychlostí před Yeagerem. Poprvé to bylo 1. října 1947 a podruhé 14. října 1947, jen několik minut před Yeagerem. Ale měl několikanásobnou smůlu.
Jeho letoun nebyl vybaven měřicími přístroji a na zemi také žádné ještě nebyly v provozu. A tak mohl prokázat, že létá supersonicky, až o měsíc později při dalších letech.
Kromě toho neletěl rovně jako Yeager, ale střemhlav. To je ovšem víceméně zbytečný spor. Yeager zase neletěl na proudovém stroji, nýbrž na raketovém.
To hlavní však bylo rozhodnutí papalášů. Ministr pro vojenské letectvo Stuart Symington z prestižních důvodů už dopředu rozhodl, že prvním, kdo překoná zvukovou bariéru, bude vojenský pilot. A Welch už byl civilista. A aby zdůvodnil vysoké výdaje na vývoj X-1, ministr určil, že rekordním strojem bude on.
Mimochodem, je tady ještě jiný pilot, který se hlásí o prvenství. Je to pilot Luftwaffe Hans Guido Mutke. Tvrdí, že se mu nadzvukový let podařil 9. dubna 1945 s jeho proudovým Messerschmidtem Me 262. Při výcvikovém letu byl ve výšce jedenáct kilometrů, když letadlo hluboko pod ním napadli Američané. Ve střemhlavém letu mu šel na pomoc a ručička jeho rychloměru přitom přesáhla i maximální údaj 1 100 kilometrů v hodině.
Ať je to, jak chce, Yeager už je navždy v historii.
Herečka vs. děti
Ale hvězdou se stal až v roce 1979. Mezitím létal v korejské i vietnamské válce a v půlce 70. let odešel jako generál do výslužby. Pak jej spisovatel Tom Wolfe zvěčnil v knize The Right Stuff, volně cosi jako Správní chlapi, i když kniha byla ve skutečnosti o astronautech. Wolfe s ním chtěl hovořit, aby zjistil, zda se skvělý pilot necítí odstrčen rozhodnutím, že do vesmíru smějí pouze vysokoškoláci. Yeager ho svým vtipem a chováním tak oslnil, že ho autor "protáhl" celou knihou. V roce 1983 podle ní byl natočen i film.
A to bylo důležité. Yeager byl náhle někdo. Vydal paměti, jichž se prodalo asi dvacet milionů, a dostal se do správních rad. Vydělal miliony.
Teď mu je devadesát a pořád žije tak nějak rychle. Jako vdovec se seznámil s herečkou Victorií Scott D'Angelovou. O tři roky později se vzali. Jemu bylo 81, jí 45. Jeho čtyři děti ji obvinily, že je zlatokopka, zvlášť když jí svěřil pod kontrolu svůj rozsáhlý majetek. On obvinil je, že mu stáhly z penzijního účtu několik set tisíc dolarů. A u soudu vyhrál.
Loni letěl opět na stejné základně jako tehdy v roce 1947. A znovu nadzvukovou rychlostí. V moderní stíhačce, kterou však už pilotoval někdo jiný. Americké letectvo ho vždycky, když je kulaté výročí jeho rekordu, takhle proveze. Loni řekl, že si pár těch letů chce ještě užít.
