Jak vypadá běžný den v cirkusu?
Od osmi hodin do jedné probíhají postupně tréninky se zvířaty. První jsou medvědi, potom koně, pak jdou exotická zvířata, jako jsou velbloudi, zebry, lamy. Od jedné do dvou máme pauzu na oběd. Potom začínají artistická čísla, v cirkusovém stanu se sejdou všichni artisté a každý trénuje to, co zrovna potřebuje.
Kolik času musí tréninku věnovat artista?
Záleží na jeho úrovni, ale pokud je to opravdový profík, stačí mu udržovat se v kondici přibližně hodinu denně. Pokud nacvičuje nové číslo, vyžaduje to samozřejmě mnohem více času.
Co se děje v cirkusu mimo sezonu?
Nám končí sezona za necelé dva týdny, pak zajíždíme na zimoviště u Českého Brodu, v Bylanech. V průběhu zimy renovujeme vozový park i vybavení, opravujeme a připravujeme na sezonu. Nicméně tréninky se zvířaty probíhají neustále. Ne kvůli tomu, že by to zvířata snad zapomněla, ale aby byla v kondici. Kromě toho se nacvičují nová vystoupení. Rozhodně tedy nezaparkujeme na zimovišti a nezahálíme.
Vystupujete jen v České republice, nebo i v zahraničí?
Jen u nás. Před dvěma lety jsme hostovali měsíc v Rumunsku, kde byl mezinárodní cirkusový festival. Vybíralo se z šedesáti evropských cirkusů a ve finále mezi sebou soutěžily čtyři nejlepší cirkusy. Tam jsme také zaznamenali největší úspěch, když jsme ve velké konkurenci vyhráli Zlatého lva a získali i cenu odborné poroty a cenu médií.
Vždycky jsem byl exhibicionista
Pocházíte ze slavného cirkusového rodu. Jak vzpomínáte na své dětství? Pro dítě není hezčího dětství než ho prožít u cirkusu. Já měl krásné dětství a hrozně rád na něj vzpomínám. Cestujete, poznáváte nové lidi a získáváte nové přátele.
Měl jste vůbec nějakou jinou volbu než jít také k cirkusu?
Mě rodiče nikdy nenutili, abych u toho zůstal. Mohl jsem si vybrat. Ale kdykoli jsem nad tím zauvažoval, uvědomil jsem si, že to děláme sedm generací, máme velkou historii a byla by hrozná škoda nedělat to dál. Navíc je ohromná výhoda, že kdykoli si s něčím nevím rady, mohu jít za rodiči, kteří mají s profesí obrovské zkušenosti. A hlavně mě to fakt baví, člověk to asi má v krvi. Nikdy mě nikdy ani nenapadlo, že bych šel dělat něco jiného.
Jak je ale s praktickými věcmi? Kam chodí děti, které cestují s cirkusem, do školy?
Za doby státních cirkusů, kdy jsme byli vlastně státní zaměstnanci a jezdili do zahraničí, nám Pragokoncert přidělil učitele, který nás na cestách učil. Navíc jsme se museli dvakrát ročně dostavit do naší stabilní školy a složit zkoušky.
"Slabá návštěvnost se negativně podepisuje na atmosféře," přiznává Jiří Berousek, "my se ale snažíme odvádět stoprocentní výkon, ať je v hledišti tisíc nebo padesát lidí."
A po roce 1989?
Po revoluci jsme se vrátili z USA, kde jsme hostovali tři roky, navázali na rodinnou tradici a začali jsme podnikat. Jezdili jsme téměř výhradně po České republice, takže jsem se v každém městě, kde jsme zrovna byli, přihlásil do školy, chodil jsem tam týden čtrnáct dní a pak znovu do další. Ale zkoušky dvakrát ročně mě stejně neminuly.
Není neustálá změna kolektivu pro dítě náročná?
Určitě záleží na konkrétním dítěti, mně to se naopak líbilo. Já jsem byl už odmalička exhibicionista, takže jsem v každé nové škole ukazoval, jak žonglujeme, skáčeme salta a přemety.
Proč jste se nakonec rozhodl věnovat právě žonglování?
Nedělal jsem pouze žonglování, věnoval jsem se i akrobacii, skákal jsem, ale žonglování se mi líbilo nejvíc. Když jsme hostovali v USA, měl jsem navíc obrovské štěstí a setkal se s Anthonym Gattem, nejslavnějším žonglérem světa. Začal se mi věnovat, odhalil můj talent a mě žonglování natolik uchvátilo, že se mu věnuji dodnes.
Může se stát artistou kdokoli, nebo jsou k tomu potřeba zvláštní předpoklady?
Myslím, že každý může dělat všechno, pokud chce. Ne všichni v tom samozřejmě budou výborní, ale dělat to může skutečně každý.
Jaké nejhorší zranění se vám v cirkusu stalo?
Velmi vážné zranění se mi stalo před sedmi lety, když jsme hostovali v Německu. Po vystoupení jsem vjížděl za oponu, kůň se něčeho lekl, postavil se na zadní, podjely mu nohy, převrátil se se mnou a spadl na mě. Stehenní kost mi prolétla kyčelním kloubem do břicha. Kyčelní kloub jsem měl rozdrcený, praskl mi jeden z hlavních nervů v noze, takže jsem jí nemohl hýbat. Stalo se to 23. prosince, den nato mě operovali. Před operací mi řekli, ať počítám s tím, že spíš nebudu chodit. Operace naštěstí dopadla dobře, tři měsíce jsem chodil o berlích a dnes dělám prakticky všechno.
Nejtěžší je drezura zeber
Napadlo vás někdy nějaké zvíře?
Samozřejmě. Stejně jaké lidé mají i zvířata své nálady a ne každý den jsou příjemně naladěná. Potom se stává, že například medvěd sekne tlapou nebo se slon ožene chobotem. S tím se musí počítat. Práce se zvířaty vyžaduje oboustranný respekt. Zvíře nikdy nesmí mít strach ze svého cvičitele. Jakmile se ho bojí, výcvik nikdy nebude fungovat.
Je každé zvíře vycvičitelné do té míry, aby mohlo vystupovat?
Ano, každé zvíře se dá vycvičit tak, aby mohlo vystupovat v cirkusu. Vždy, když jsme si pořídili nový druh zvířat, jsem se ho snažil nastudovat, pochopit, co je pro něj normální a jak se chová.
Jaké zvíře je nejobtížnější drezurovat?
Nejvíc času je potřeba věnovat medvědům, ale nejvíc dřiny je se zebrou. Zebra je hrozně divoké a nezkrotné zvíře, které má v sobě velký kus divočiny. Jen samotná příprava na to, aby se s ní dalo pracovat, je náročná. V přírodě totiž fungují zebry tak, že sotva se něco šustne, musí okamžitě zdrhat, a to samé samozřejmě dělají i v zajetí. Je tedy hodně těžké dostat je do fáze, kdy se nebojí, nelekají a je možné je něčemu učit. Jen tato příprava trvá víc než rok.
Kolik má váš cirkus zvířat?
Přibližně osmdesát.
A kolik zaměstnáváte lidí?
Účinkujících je dvanáct, z toho pět je z naší rodiny. Celkově je nás tak pětačtyřicet, část ale tvoří brigádníci a milovníci cirkusu, kteří nám chodí pomáhat.
Jak často se účinkující obměňují?
Záleží člověk od člověka. Máme například klauny z Polska, kteří jsou u nás třináct let. Ti, kteří jsou u nás už dlouho, musí vymýšlet každé dva roky nové představení. Osobně si raději držím kvalitní lidi, na něž je spolehnutí, a měním představení, než abych neustále měnil vystupující.
Na kolik vyjde cirkus denní provoz?
To závisí na tom, v kterém městě právě stojíme a jak drahý je pronajatý pozemek. Zhruba je to mezi patnácti a pětadvaceti tisíci. V tom jsou zahrnuté náklady na artisty, zdravotní a sociální pojištění, elektřinu, pronájem pozemku, krmení pro zvířata, pojištění, silniční daň, mýto a spoustu dalších věcí.
"Inspiraci pro představení hledám úplně všude, když se dívám na film, když vidím billboard, je to profesionální deformace. Nápady si píšu a pak je spojuji, obměňuji a kombinuji, až vymyslím celou režii nového představení," popisuje Jiří Berousek.
Máte vůbec nějaké volno?
Jezdíme na týden na dovolenou v zimě, mimo sezonu. Pravidelně jedeme na týden k moři, protože kdybychom si neodpočinuli, skončíme při naší náročné práci v Jedličkově ústavu.
Už musím být hodný
Je něco, co vás na vaší práci štve?
Mně se na práci u cirkusu líbí úplně všechno, jediné, co nesnáším, jsou jarní a podzimní deště. Přijedeme na louky a prostranství, kde vystupujeme, a boříme se v blátě až po kotníky. Představte si, že celý den nosíte gumáky, jste celí od bláta, ale do manéže musíte nastoupit čistí, s noblesou a nikdo nesmí poznat, co se vzadu děje.
Tahle otázka může znít indiskrétně, ale stejně. Jak si lidé od cirkusu hledají partnery, když na jednom místě tráví jen minimum času?
Mám zkušenost s tím, že lidé od cirkusu si mezi sebou víc rozumí, protože mají podobnou mentalitu a pohybují se ve stejném prostředí. Často se znají od malička, protože spolu vyrůstali už jako děti. Vědí, z jakých jsou rodin… a je to prostě celé jednodušší. Ale samozřejmě, že si lidé od cirkusu berou i partnery, kteří nemají s cirkusem nic společného.
Vy máte malou dceru. Jezdí s vámi a projevují se u ní cirkusové geny?
Dcera je nemanželská, ale velmi často si ji beru k sobě, jezdí sem k nám moc ráda. Myslím si, že to má v krvi, protože si cirkus hrozně užívá. Určitě bych byl rád, kdyby šla také k cirkusu, ale samozřejmě ji do toho nikdy nebudu nutit.
Každý se představuje, že vaše zaměstnání musí být magnet pro holky. Je to skutečně tak?
Řekl bych, že pro ženy jsme tak trochu exotičtí, což je samozřejmě pro spoustu z nich lákavé. Nějaká divačka za mnou přišla skoro po každém představení. A když nestihla, našla si číslo a napsala nebo přišla druhý den a pozvala mě na kávu. Já jsem rozhodně nebyl žádný svatoušek...
Mluvíte v minulém čase...
Mám před svatbou, tak už musím být hodný!
