Když v Malé Štěpánské v Praze 2 zazvoním, otvírá mi potetovaný atlet, který vypadá jako Brad Pitt. Trenérem mi na mé první hodině CrossFitu bude sám majitel tělocvičny Zdeněk Weig. Na stěně v kanceláři mu visí několik ocenění. „To už je dávno, letí to,” říká a posílá mě do šatny, abych se přehodil do sportovního.
Je pondělí dopoledne a v podzemní tělocvičně osvícené tlumeným osvětlením je klid. „Cvičí se ráno do devíti a pak zas od čtyř do devíti večer,” vysvětluje Zdeněk. Jdeme na věc. Podél stěn stojí držáky na činky a závaží, na zemi odpočívají kovové kettlebells, rohy jsou obsazené bednami na výskoky, ze stropu visí gymnastické kruhy a pro všechny jsou tu nachystané kovové hrazdy. Nudit se nebudu.
Přivezl CrossFit přes oceán do Česka
Budu však v těch nejlepších rukou. To právě Zdeněk přivezl CrossFit do Česka ze Spojených států. Žil tam od roku 1998, ale s americkou partnerkou chtěli, aby jejich dcerka poznala i tatínkovu zemi. Zdeněk tam byl u dobrovolných hasičů a na stanici samozřejmě taky posilovali. Ale potom potkal udělaného chlapíka, měl na sobě triko CrossFit Forging Elite Fitness, dali se do řeči a Zdeněk žasl.
„Týpek říkal, že dneska udělal 100 shybů, 200 kliků a 300 dřepů a k tomu ještě uběhl dvakrát jednu míli. Přemýšlel jsem, proč nemám takové svaly na břiše a nezvedám takové váhy, když přece v hasičárně cvičím poctivě. Když jsem si pak prohlížel rozpis rozcvičky na jejich stránkách a zjistil, že pořádně nezvládnu ani tu, došlo mi, že dělám něco špatně,“ vzpomíná.
Nejprve se s kolegy hasiči snažil napodobovat crossfitový trénink podle YouTube, ale pak se seznámil s majitelem tělocvičny Mt. Baker CrossFit Skipem Chasem. Začal Zdeňka a jeho kolegy na hasičské akademii vyučovat výživu a fyzickou přípravu. „Díky němu jsem se naučil většinu věcí,“ říká Zdeněk.
Když se po jedenácti letech vrátil s rodinou do Prahy, přivezl s sebou i CrossFit. Otevřel licencovanou tělocvičnu.
Ze začátku opatrně. I tak je to dost
Teď se však s tímto tréninkem musím seznámit já. Od začátku je jasné, že to nebude bez potu. Na rozehřátí mě čeká rozcvička spočívající v propínání, klicích, lehsedech, zdvihání na hrazdách, dřepech a angličácích. Něco po deseti, něco po třiceti kusech.
„Normálně děláme tři kola, ale tobě budou dvě stačit,” měří si mě Zdeněk, který u každého cviku kontroluje, jestli ho provádím správně a nekroutím se, abych si něco neprovedl. Přítahy na hrazdách usnadňují gumové pásy, které nadlehčují. Smyslem je, aby se lidé naučili dělat cviky pořádně, pomoc se postupně umazává až do nuly.
Tělocvična je dost syrová, sem se kvůli parádě nechodí.
Mezi dřinou se najde i moment na pocit vítězství.
Já mám k této crossfitové nirváně daleko. I s gumou se přitahuji jako podroušený lenochod a k zemi mě stahuje čím dál propocenější triko. Snažím se zapomenout, že to je teprve rozcvička. Nechci vědět, co nastane, až začnu cvičit doopravdy.
Pan Medicinbal a paní Kettlebell
Ale Zdeněk mě uklidňuje, že nějaký problém má skoro každý. „Někomu trvá roky naučit se pořádný dřep, někdo bude mít problém s přítahy na hrazdě, jiný nevyskočí na bednu. U všech se to časem spraví,“ vysvětluje.
Výhodou a poznávacím znamením CrossFitu je přitom to, že má cvičenci dodat tělesnou zdatnost, která je ze své podstaty všestranná, všeobecná a všezahrnující. CrossFit je speciální v tom, že odmítá jednostrannost. „Spojuje prvky gymnastiky, posilování a aerobního cvičení do jednoho celku. Program se dá odstupňovat podle obtížnosti, a je tudíž skvěle použitelný pro každého odhodlaného člověka bez ohledu na dosavadní zkušenost,“ popisuje Zdeněk.
Já si na place na vlastní kůži ověřuji, že odhodlání a vůle je fakt třeba. Na řadu totiž přicházejí pan Medicinbal a paní Kettlebell. S prvním provádím sklapovačky a vyhazování ze dřepu až ke stropu, se druhou mám čest míhat od kolen až nad hlavu. Abych si zasloužil snídani, dostanu na hrb ocelovou tyč s obřími kulatými železy. Vypadají těžší, než ve skutečnosti jsou, ale k dřepování je toho až až.
Zdeněk Weig Jedenáct let žil na severozápadě Spojených států, kde se seznámil s CrossFitem a po návratu do Česka v roce 2009 zde otevřel první CrossFit gym. Je certifikovaným trenérem CrossFit Level 1. |
Ve druhém sledu si dám s tyčí pár nadhozů. Rád bych už v klidu zemřel, ale Zdeňkova kolegyně Adéla mi ještě ordinuje sto lehsedů na závěr. Beze všeho. Existuje nekonečné množství dalších cviků, ale pro začátek se nezařazuje nic složitějšího. Dávám rychlou sprchu a oblékám se. Za hodinu se dá stihnout spousta zábavy.
Jen cvičit nestačí
Ale musím se ještě zeptat, otázka je to možná trochu dětinská, ale v hlavě bude znít nejednomu pánovi: Za jak dlouho si moje okolí všimne, že se se mnou něco děje? Zdeněk neslibuje zázraky. „Snažím se lidem vysvětlit, že když sem přijdou jednou týdně, je to na nic. Nejsem Harry Potter. Nedávám do metra plakáty, které slibují, že se za tři týdny vyrýsuješ,“ říká. Ideální je podle něj, aby začátečník chodil dvakrát či třikrát týdně. Jednou je málo, trénovat pětkrát týdně nováčky odradí.
Trenér přitom dodává, že hubnutí záleží na spoustě faktorů. „Za tři měsíce by měla být vidět změna. Pokud ne, asi se bude muset udělat něco jinak. Proto je taky dobré psát si deníček, nejen o cvičení, ale i o jídle,“ líčí.
Cvičení totiž není všechno. „Když někdo přijde třikrát týdně, dokážu ovlivnit zhruba šest hodin jeho života. Ale už ne zbytek,“ vysvětluje. A jde-li o jídlo, věří zelenině. „Když někoho trénuju individuálně, chci po něm, aby jedl kilo zeleniny denně a pil hodně vody. A naopak. Když jde někdo třikrát v týdnu na pivo, poradím jeden den odškrtnout. Je to jednoduchý, když si budu čůrat do nádrže auta, asi mi dobře nepojede. Podobně je to i s tělem. Co do něj dám, to z něj dostanu. Někdo to má jednodušší, někdo těžší. Záleží, s čím se kdo narodí,“ zdůrazňuje.
A slibuje dřinu a pot v tělocvičně.
