Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Čtyři letušky teroristu nezmáknou, říká stevard

aktualizováno 
Má nalétáno osm tisíc hodin a stevarda dělá osmnáct let. "Chlap se vždycky hodí. Má sílu a potřebný respekt," říká Jan Vácha. Dodává však, že v případě teroristického útoku je hlavním úkolem posádky nepustit útočníky do kokpitu letadla. I za cenu smrti někoho z cestujících nebo stevardů.

"Hodně lidí nás bere jako ty, co roznášejí kafe a nic jiného nedělají. Jenže my jsme v letadle hlavně kvůli bezpečnosti, rozdávání občerstvení je jen doplněk," vysvětluje Jan Vácha. | foto: archiv Jana Váchy

Původním povoláním je zeměměřič, v devatenácti se mu ale dostal do rukou inzerát s náborem na práci palubního průvodčího a rozhodl se profesi, který byla typicky ženskou, zkusit. "Z dvaceti lidí, kteří nastoupili, jsme byli čtyři chlapi, takže jsem nebyl až taková výjimka. Navíc, chlap na palubě se vždycky hodí, každá společnost je ráda, když ho ve svém týmu má," říká.
 
Jak dlouho trvala příprava, než jste absolvoval svůj první pracovní let?
Teoretická příprava a školení trvá šest týdnů. To je naprostý základ, který vám ale stačí, abyste letěl. Jinak si přípravu můžete rozšířit i o další kurzy, například etiky, ženy mají například líčení.

Šest týdnů zní jako překvapivě krátký čas.
Když všechno klapne, dostanete uniformu, vstupní karty do letištního prostoru a není důvod čekat. Když je člověk schopný, ať letí hned druhý den, řekl bych já.
 
Vzpomínáte na svůj první let?
Než jsem nastoupil jako stevard, letěl jsem jen jedinkrát, jako malý kluk do Bulharska na pionýrský tábor. Tehdy mi to nedělalo vůbec dobře, špatně se mi ostatně dělalo i v autě. Najednou jsem měl po letech nastoupit v uniformě mezi lidi. Vůbec jsem netušil, co to se mnou udělá. Nakonec všechno proběhlo úplně v pohodě. Tak jsem u toho zůstal.
 
Svého rozhodnutí jste nikdy nelitoval? Nese s sebou i docela rozháraný životní rytmus.
Nevím, jaké to je, chodit do práce vždy od pondělí do pátku. Nikdy jsem to nedělal. Říká se navíc, že létání je droga a že kdo se jednou pohybuje okolo, chytne ho a těžko se opouští. Ti, kteří museli z jakýchkoli důvodů skončit, hledají aspoň práci na letišti, chtějí být alespoň někde poblíž.

Stevard Jan Vácha na skok v Paříži.

Stevard Jan Vácha na skok v Paříži

Bude to i váš případ?
Je to jediné, co umím. Rád bych zůstal u lítání co nejdéle. Možná to budu dělat i v šedesáti.

Kokpit hlídá pancíř. A spoléháme na pomoc cestujících

Pojďme k černým scénářům. Představme si, že letadlo padá. Co by se dělo na palubě?
Rozlišujeme dvě situace. V té první je nějaký čas na přípravu cestujících. V té se řídíme jasně daným scénářem: ukázat cestujícím bezpečnostní polohu, uklidit kabinu, posadit se a čekat na náraz. Pak je druhá, kdy není čas na nic. To jen zakřičíme, aby cestující zaujali bezpečnostní polohu, což je v každé situaci to nejdůležitější. Letadlo má být pak evakuováno do 90 vteřin od zastavení. Pokud ale letoun padá střemhlav, pak není důvod cokoli připravovat.
 
Přemýšlel jste někdy nad tím, co byste v tu chvíli dělal?
Ne. Je téměř jisté, že to nepřežijete. Kolmo z nebe dolů ale spadne letadlo jen málokdy, nejvíc nehod je při startu a při přistání.
 
Zkusme jinou variantu. Zkolabují oba piloti, vy jste vedoucí kabiny. Uměl byste dovést letadlo až na letiště?
Letadla jsou dneska tak zautomatizovaná, že dokážou přistát téměř sama. Kdyby mi někdo ze země radil, asi bych to dal. V kabině jsem strávil spoustu času, takže mám ledasco okoukané a tak nějak to znám. Žádné speciální školení ale nemám.

Na někoho nezapomenete

"Pamatuju si jednu paní, je to asi dvanáct let, zvracela, chudák, snad tři hodiny v kuse. Dodnes si vybavuji ten výraz utrpení," vzpomíná. "Jindy se do sebe pustilo v letadle asi šest lidí. Musel jsem zařvat, pohrozit vším možným, roztrhnout je…"

Prozraďte, půjčil vám pilot někdy na chvilku řízení?
Bez komentáře.

Jsou dobří a špatní řidiči aut. Jsou čuňátka i mezi piloty?
Tenhle výraz bych nepoužil, ale jsou horší a lepší. Někdo je talent a jde mu to samo, někdo jen taktak splní zkoušky. Jako cestující ale nemáte moc šanci to poznat. Já, když jsem v letadle každý den, ano. Vím, jak prudce se klesá, jak se brzdí, jak mi zaléhají uši…

Abychom černou kapitolu uzavřeli: změnilo se pro vás létání po 11. září?
Největší změnou bylo, že se instalovaly pancéřové dveře do kokpitu a zpřísnil se režim, kdo a kdy je může otevřít. Musíme dělat všechno pro to, aby se případný terorista nedostal do kabiny k pilotům.

Za jakoukoli cenu?
I za cenu mrtvých cestujících nebo posádky. Hlavně se musí zabránit tomu, aby bylo letadlo použito jako zbraň. Piloti se v tom případě zabarikádují v kokpitu. Je nedobytný.

Co průprava a vyzbrojení stevardů a stevardek?
Zbraně nemáme, žádná bojová umění netrénujeme. Spoléháme na pomoc cestujících, čtyři letušky těžkou přeperou teroristu. Máme jen pouta. Zatím jsem je nemusel nikdy použít.

Miluju Vietnam, ale nejradši jsem na chalupě

Neláká vás nějaké opravdu velké letadlo?
Láká, jsem megaloman, takže čím větší, tím lepší. Sloužívám i na takzvaném wide body, letadle, které má dvě uličky, je tam spousta lidí, spousta občerstvení, stovky lahví vody. Mám to hrozně rád, fascinuje mě to.
 
Co všechno dnes v letadle můžeme dostat k jídlu?
Jsou různé kategorie jídel, diabetická, dětská, košer jídla. Splnit lze jakékoli přání, vše je o penězích. Klidně můžete jíst z cibuláku. Lidé si ale zvykají, že kvalita jde dolů, aby cesta byla co nejlevnější.

Stevard Jan Vácha

 
Když jsme u úsporných opatření, zazněl i nápad, že by se létalo na stojáka. Dovedete si to představit?
Myslím si, že je to nesmysl. Vytratí se kultura cestování, bude to, s odpuštěním, jako dobytčák.

Jaký nejdelší let máte za sebou?
Nejdelší trval nonstop 12 hodin a 50 minut. Bylo to z Thajska do Dánska a pamatuji se, že byl silný protivítr.
 
Jak se dá na palubě trávit tak dlouhý čas?
Ano, je to dlouhé. Já si neumím sednout a číst, nemůžu se na to soustředit. Snažím se zabavit prací, projdu se kabinou, pobavím se s cestujícími, jestli něco nepotřebují.
 
Kolik mi na takovou cestu dáte piv?
Nesmím vás opít. Deset piv pro každého na palubě nemáme. (smích) A pokud někdo do letadla už přijde opilý, domluvím se s kapitánem a popřípadě nebude na palubu vpuštěn, takovou možnost máme.
 
Za osmnáct let jste procestoval kus světa. Které místo máte nejraději?
Popravdě? Nejradši jsem u nás na chalupě. Ale mám osobní lásku k Vietnamu, tam se podívám vždycky rád. A taky na Kanárské ostrovy.

Stane se, že v nějaké destinaci zůstanete třeba i týden a čekáte na let zpátky?
Stává se to. Všichni máme daný maximální počet hodin, po něž můžeme být v práci, na to jsou předpisy. Takže pokud někam letím 12 hodin, musím mít pauzu. Zůstanu tam třeba týden a čekám na další letadlo, aby se posádky vystřídaly.
 
Fajn zaměstnanecký benefit. Máte třeba i zvýhodněné letenky?
Jisté výhody máme, zejména v rámci naší společnosti. Jako benefity na dráze to ale není. (smích)
 
Zmínil jste chalupu, jste zahrádkář?
Jsem, baví mě keříky, kytičky. Bohužel se to moc nerýmuje s mou prací, v létě totiž pracuju víc než v zimě. Praktičtější by bylo, kdyby mým největším koníčkem bylo třeba lyžování.
 
Vaše práce asi nesedí ani rodinnému rytmu. Jak si zvykla rodina?
Musela. Nedržím víkendy ani svátky. Rodina ani známí se mě už neptají, co dělám za 14 dní, vědí, že nevím. Neplánujeme, rodina čeká, až řeknu, že mám volno, a narychlo něco zorganizujeme. Výhodou je, že manželka taky lítala, než otěhotněla. Poznali jsme se při společném letu, pracovali jsme u stejné společnosti.
 
Láska na první pohled?
Předtím už jsme o sobě věděli, potkávali jsme se, ale při společném letu jsme si popovídali a přeskočila jiskra. Letěli jsme tehdy do Říma, taková symbolika. (smích) Občas jsme spolu létali i potom, hlavně na dlouhé lety s pobytem na pláži.

Autoři:


Nejčtenější

OBRAZEM: Viktoriánská prodejná láska. Archiv odkryl unikátní fota

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní...

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní snímky zatčených. První vznikly již v roce...

Síla fotbalového míče: pro pákistánský Sialkot znamená zisky i utrpení

Výroba míčů, nejen fotbalových, vyslala Sialkot do světa a tamním firmám...

Má-li fotbalový míč hlavní město, je to pákistánský Sialkot. Vyrábět se tam začal nejprve v malém, pro britské...



Poručíme větru dešti. Američané si za války hráli s počasím nad Vietnamem

O legendární Ho Či Minovu cestu se sváděly boje, Američané však na ni byli...

Propracovanými trasami v džungli proudily za vietnamské války na pomoc komunistickému severu desetitisíce vojáků a tuny...

Sexuchtivá, upřímná, náladová: seznamte se s MOgirl Nikol

Mám ráda nezávislost, kritický rozum a etický přístup ke zvířatům, říká MOgirl...

Na pět přívlastků, které ji charakterizují, se zeptala člověka, který je pro ni důležitý a zná ji. Jeho verdikt zněl:...

Nefungující segregace: sídliště Pruitt-Igoe se stalo peklem pro chudé

Segregované sídliště pro chudé nebylo řešením, stalo se vězením svých obyvatel...

Cílem bylo napěchovat chudé na jedno betonové sídliště. Vyčistit od nich město. Projekt založený na rasismu a segregaci...

Další z rubriky

Ochutnal jsem i pivo staré sto let. Pít se dalo, říká expert

Trend příchutí už odezněl, říká Jan Šuráň.

Nejsilnější české pivo se chlubí stupněm čtyřiatřicet, svět však zná i pivo stupně sedmdesát šest. „Jde to donekonečna,...

Duny na Dakaru jsou naživo mohutnější, říká čtenář iDNES.cz

Tomáš Veselý si na Dakaru splnil velký sen.

Vyhrál výlet na rallye Dakar, strávil týden v Peru, vyzkoušel si jízdu v dunách, navštívil jezdecký bivak. „Zvuk...

Biologické rodiče jsem se kontaktovat nesnažil, říká raper Hank

Nesmělý raper. Hank svou muziku destiluje z vnitřního napětí, nespokojenosti...

Klame tělem. Jeho songy oslovují na YouTube miliony lidí a na pódiu srší sebevědomím. Při rozhovoru však raper Kryštof...

Najdete na iDNES.cz