Cyklomaraton v Odrách. Báječný masakr na vlastní kůži

aktualizováno 
Ten 56 kilometrů dlouhý maraton v Odrách miluju. Krásná příroda, skvělá atmosféra, díky pověstnému kopci se stovkami fanoušků taková malá česká Tour de France. Úplný festival horských kol. A Klokočůvek u Oder, místo startu a cíle, má navíc genius loci. Přibalil jsem i rodinu. Ať mají taky zážitek.

Oderská Mlýnice 2010. Diváci a jezdci ve vražedném stoupání do druhého kola | foto: Miloslav Lubas

Mačkám se na startu Oderské Mlýnice, posledního závodu seriálu Kola pro život, v ohromném štrůdlu asi tisícovky závodníků. Se čtrnáctiletým synem Šimonem se tlačíme jak sardinky někde uprostřed startovního pole. Šimon startuje se mnou, ale pojede fitness závod, tedy jen první jednadvacetikilometrový okruh. Stejně jako má žena Dana s jedenáctiletým Kryštofem. Ti se raději řadí ke konci peletonu.

EXKLUZIVNĚ VČETNĚ SNÍMKŮ FOTOGRAFKY TOUR DE FRANCE MARKÉTY NAVRÁTILOVÉ

Slastně poposedávám na vypůjčeném testovacím "Spešlu" EPIC s devětadvacetipalcovými koly a těším se, jak mi to pojede. Kontrolujeme čipy, pití, shazujeme na střední tác, aby se nám líp rozjíždělo.

Ale potvrzuje se ověřená pravda. Když to všechno vypadá moc dobře, určitě se něco potentí. Patnáct minut před startem mi tak v ruce zůstává zaseklý rychloupínák sedlovky. V podstatě zbytečně jsem ho dotahoval. Že jsem si nedal pokoj a šahal na to. Rychle to běžím vyměnit. Servis klapne jak hodinky, ale při návratu málem ztrácím startovací pozici. Naštěstí mají borci kolem pochopení a pouštějí mne k synkovi. Ufff…

Redaktor iDNES.cz Petr Pravda pokořil Oderskou mlýnici celou, jeho synové si dali první, jednadvacetikilometrový okruh


Ovšem katastrofa pokračuje. "Upadla ti špica," mrká na mě pět minut před startem borec místňák. Jaká špica? Aha, myslí tím prasklý drát. Už při rozježdění mi přední kolo trochu šmajdalo. Moje chyba, že jsem to nezkontroloval. Ale díky diskovkám to není takový problém. Jen se drátu musím zbavit. Horečně se ho snažím vymontovat, aby se za jízdy někam osudově nevzpříčil. Jako na potvoru to nejde. Nakonec ho omotávám kolem druhého drátu. Ufff, ufff.

Aby toho nebylo málo, těsně před startem přichází poslední rána od moderátora. "Dávejte si všichni pozor ve sjezdech, jsou tam šutry. Předjezdce na motorce právě odvezli do nemocnice na šití."

První okruh: synek vepředu, mě políbila cyklistická můza

A je tu start. "Šimone v klidu, hlavně hlídej ty sjezdy," geniálně radím synkovi. "Neboj tati, v pohodě," dostává se mi zasloužené odpovědi. Popojíždíme střídavým tempem ke startovací bráně, jde to docela hladce. Z areálu vyjíždíme mohutným špalírem fandících diváků a za pár vteřin už frčíme v umělých serpentinách po rozlehlé louce. Taková oderská specialitka, aspoň se ta cyklomasa trochu rozředí.

Oderská Mlýnice 2010


Pozoruji dresy souputníků. Je tu i zahraniční konkurence, Finančné centrum team Povážská Bystrica. Doktoři stomatologové, Merrel Šu-Tri, Černí koně – tým handicapovaných kluků a holek nebo Vemblödi Olomouc. Smysl pro humor někdy nezná hranic. Přede mnou jede chlápek v dresu týmu SERNATTO, támhle zase někdo závodí za MIERDA team (pro nezasvěcené – jde o roztomile sprostou přesmyčku jména výrobce známých kol Merida, "mierda" znamená španělsky "hovno").

V tom chumlu se moc předjíždět nedá. Jen štíhlý Šimon se vždycky prosmýkne nějakou skulinou, takže mu přestávám stačit. Hlídám si přední kolo, abych o někoho nebrnknul. Vpředu se takhle sťuknou dva borci, ale holky za nimi naštěstí včas zklidňují ostatní, aby zpomalili a neblbli. Vůbec, kázeň je při takovém počtu lidí důležitá. Rozumná jízda je k nezaplacení. Ty dvě vteřiny za převoz do nemocnice nestojí.

Oderská Mlýnice 2010


Mění se prostředí i terén. Louku střídá úzká dřevařská asfaltka zalesněným údolím, pak udusaná cesta lesem, nakonec přicházejí úvozy a konečně náhorní louky kolem Luboměře a Spálova. Prvních 11 km skoro pořád stoupáme. Z nějakých 350 až do 580 metrů nad mořem. Zatímco dole u říčky Odry je ještě vlhko, čím jsme výš, tím je povrch sušší. Nahoře pak polykáme prach.

co na to zbytek rodiny

Šimon (14):
Ten start byl srandovní, protože jelo tolik lidí najednou. Všude byla spousta prachu, který se nedal dýchat, ale pak už to bylo super. Kolo mi jelo dobře, do kopců jsem většinu lidí kolem sebe předjížděl. A pak byli legrační někteří postarší cyklisti, co všem kolem sebe pořád nadávali, když je někdo dohnal. Ale mně nic neříkali. Dojel jsem třicátý v čase 1 hodina 3 minuty.

Brzy se řítíme po šutrech, načež začnou trasu hned lemovat desítky nešťastníků spravujících defekty.

Někdy na nás musí být pohled. Tlustí, hubení, malí, velcí... Předjíždí mne třeba kluk, který šlape do pedálů se špičkami od sebe jako Chaplin. Pak míjím chlapíka jen s jednou rukou. Pravou. Vůbec nechápu, jak může udržet řídítka a hlavně si z kopců nerozbít hubu. Jak asi přehazuje tácy? Je to borec.

Nebo mne míjí maličký herec Krytinář. Ne, není to on, jen tak zdálky vypadá. Úplně malej klučík, kolibřík na kole. A co teprve, když zezadu někdo vykřikne "pravá" a kolem se prořítí jeden z Tandemů pro život. Jsou to zrakově postižení kluci a holky, jedoucí na tandemu s vodičem. Ale šlape jim to v tom terénu parádně.

Oderská Mlýnice 2010


Šimon je někde v tahu, had se mírně uvolňuje a já jedu, co to jde. Myslím, že trošičku nad limit. A taky asi málo piju. Uvidíme, co to udělá. Má "devětadvacítka", která je možná o chlup nemotornější než běžná šestadvacetipalcová kola, zatím jede perfektně, obstojně s ní zvládám i prudká stoupání. Vidím ale, že jsem z hobíků rarita. Většina vsadila na šestadvacetipalcovou klasiku.

Je teplo, ale ne horko. Na řadu přijde i romantika. Z ničeho nic mne políbí padající list, skoro ho nemůžu sundat se rtů. Že by pusa cyklistické múzy?

Konečně padáme do údolí, blíží se průjezd prvním, lehčím okruhem. Jednadvacátý kilometr a cíl pro Šimona a taky pro manželku a menšího Kryštofa, kteří jedou někde za námi. Z nedalekého cíle se ozývá pořádný rambajz. Báječná atmosféra úplně nabíjí. A taky se mi uleví, že se nikde nerozplácnul Šimon. Už bude asi pár minut v cíli.

Druhý okruh: zdolávám nekonečné kilometry a klábosím s bikem

Zato mně začíná pravé rodeo. Technický terénní výjezd. Modlím se, abych to s nemotornější "devětadvacítkou" ustál. Marně, prásk, válím se na zádech a proklínám velké kolo. Než se zvednu, předjede mne deset lidí.

Oderská Mlýnice 2010

Ale jsem celý, znovu naskakuji do sedla a opatrně projíždím technickou, ostrou zatáčku do kopce. No vidíš "devětadvacítko", že to umíš. Pak krátký sjezd a už je tu slavná vrchařská prémie Mlýnice, oderská Tour de France.

Abyste rozuměli, je to asi kilometrový prudký výjezd do kopce po hladkém asfaltu. Zem se hemží nápisy, kolem tratě jsou stovky lidí, kteří fandí hlava nehlava. Bubny, řehtačky, činely, trumpety a vuvuzely ječí cyklistům do hlav. U nápisu "Bistro f kopci" mi nějaká holka cpe pivo. Tady se nedá sesednout, natož vzdát.

Oderská Mlýnice 2010


Dávej! Dávej! I love bike! 28 %! Už nemůžeš? Vzdej to! Nikdy! Provokují nápisy na zemi.

Konečně se to narovnává a přichází občerstvovačka. Na dvě sekundy zastavím, kopnu do sebe ionťák, popadnu banán a řítím se dál. Za sebou nechávám 20 lidí a nemůžu se nabažit, jak jsem všechny zase přechytračil. Ujeté kilometry už ale cítím. Do prudších a techničtějších kopců už mi to nejde jako na začátku.

co na to zbytek rodiny

Kryštof (11):
Pro mě byla ta trať dost těžká, ale z kopce to pěkně svištělo. Musel jsem si dávat pozor na vymačkané plastové gely, odhozené nějakými pitomci na cestu, protože klouzaly. A na vybombené závodníky, abych je nepřejel. Bylo tam taky hodně kořenů a kamenů a hodně lidí píchlo gumy. Projížděl jsem v lese taky brod a pár louží, takže mě spolujezdci ohodili a byl jsem celý mokrý. A chvíli se mi potily brýle. V cíli jsem si skočil na můstku a málem jsem si rozbil držku. Ale dojel jsem deset minut za bráchou a čtvrt hodiny před mámou.

Začíná zlobit řetěz. Měl jsem ho víc namazat. Kombinace vody a prachu udělala své, občas se mi kouše s převodníkem. Musím řadit polehoučku a hlavně vybírat správné převody. Zato tlumiče fungují skvěle. Z dlouhých bezpečných kopců letím jako Hermida a ani v náročných pasážích nemám problémy.

Chvíli se trochu nudím a s kýmsi prohodím pár duchaplných slov. "Je to nekonečný, co? Jo. Kolikátej kilometr? Asi dvaačtyřicátej. To je ještě 16 ne? Ty vole.."

Taky koukám po holkách. Kdo říká, že to ženským na kole nesluší, je trouba. Značnou část závodu se kolem mne motají dvě. Černovláska a blondýnka. Jede se za nima pohodově i proto, že nejančí, šlapou klidně, opatrně sviští z kopce, zadečky se jim pěkně natřásají a i po 40 kilometrech hezky voní.

Začínám toho mít dost. Okukování ženských měním v emotivní konverzaci s kolem. Přesvědčuji svou "devětadvacítku", aby jela do stoupání stejně lehce jako po rovině či z kopce. "Jeď, mrcho jedna, snad mne v tom teď nenecháš. Ne, promiň, jsi zlatíčko, no vidíš, že to umíš," povídám si s odpruženým strojem, jako by to byla živá kobyla.

Oderská Mlýnice 2010


Jakmile ale přijde pořádná rovina či táhlý sjezd, rozjíždím velká kola na plný plyn. Tohle umím a 29" se to hodně líbí. Cítím, že za sebou táhnu vláček několika lidí, kteří se mne jen zuby nehty drží.

Konečně cíl. Čas 3 hodiny 13 minut, kolem půlky skoro tisícihlavého pole. O víc než hodinu za vítězem, mám toho plné zuby.

Ale díky Kolo pro život, díky kolečko, ty mrško jedna devětadvacítková, díky Odry. Stálo to za to.

co na to zbytek rodiny

Dana, manželka:
Tolik lidí jsem na kole v životě nezažila. Můj jedenáctiletý syn Kryštof mi radí, abych se mezi nimi po startu prosmýkla jako myš, což vzápětí udělá a zmizí. Já se snažím držet manželského páru v šedých dresech a využívat gentlemanských loktů pána, který davem závodníků klestí cestu pro svou paní.

Mám půjčené celoodpružené superkolo s lahodícím jménem SAFIRE a vypadá to, že na něm nebudu cítit žádné drncání. Jenže na něm neumím správně přehazovat, a tak mi hned po pár metrech spadne řetěz.

Oderská mlýnice 2010

Než stačím ten zatracený krám spravit, předjede mě nejméně padesát lidí.

Před sebou vidím pána v červeném dresu s býkem na zádech "Klimkovičtí bykeři". Svou širokou hrudí rozráží vzduch, jede se mi za ním docela dobře. V kopečku ho předjíždím a doháním "svůj" manželský pár v šedém.

Na louce pod kopcem trasa uhýbá prudce vlevo. Raději brzdím. Jenže nejsem zvyklá na kotoučové brzdy, takže kolo jde do smyku a já se omlouvám všem kolem sebe za nepředvídatelné "myšky". Připadám si jako debil a také začínám mít žízeň. Proklínám manžela, který mi nepřidělal držáky na pití s tím, že se budeme občerstvovat po cestě. Není kde. A tak v dalším stoupáku mámím pití od mávajících diváků.

"Jen si dejte, ještě se napijte!" Jsou hodní. A mně se hned šlape líp. Tam kde většina spolujezdců slézá v prudkém stoupání z kola, jedu na pilu, ale jedu. Vytrénovaná z dovolené v Dolomitech, kde mě manžel před měsícem vyvláčel až na Tremalzo, mám letos dobrou kondici. Přede mnou se otvírá pohled do polí a luk, kde se vlní cesta s hadem závodníků. Cítím euforii a díky větru v zádech do mírného kopečka přímo letím. A je tu první sešup po úzké asfaltce hezkou vesničkou. Vedle mě si to sviští dvě milé blondýnky z Tandemu pro život. "Kurňa, to je fofr," juchají moravským nářečím, jako by jim zrakový handicap vůbec nevadil. Statečné holky!

Oderská mlýnice 2010


Konečně přichází občerstvovačka, kde do sebe kopnu tři kelímky vody, a vydávám se na poslední technický úsek jednadvacetikilometrové trati. Dlouhý sjezd lesem po kamenitých krkolomných serpentinách už mě po zkušenostech z Tremalza a díky superkolu SAFIRE vůbec nezaskočí. Doháním "svůj" manželský pár v šedých trikotech. Paní právě "hodila" tlamu a pán ji gentlemansky zachraňuje. Já mám sice smrt v očích, ale řítím se dolů rychleji než dámy kolem mě. Z Dolomit vím, že kolo lépe překoná nerovnosti, když to maličko pustím… A už je tu poslední louka, synové, fandící v cíli a krásné, kulaté 100. místo. "Na poprvé dobrý, mami…" chválí mě kluci.

Autoři: ,


Nejčtenější

Miluji kuře na paprice od mamky a pět knedlíků, říká MOgirl Lenka

Touhy, sny, plány mám, ale žiji současným dnem, říká MOgirl Lenka.

Podle vlastního soudu je neústupná, sebevědomá, energická. A nezastírá, že též tvrdohlavá a sarkastická. „Jsem taková,...

VIDEO: Různé tváře orgasmu. Jinak vypadá v Evropě a jinak v Asii

Zřetelné výrazy obličeje interpretují bolest i potěšení napříč kulturami.

Bolest se do našich tváří vpisuje docela stejně, bez ohledu na to, z které části planety jsme. Orgasmus však nikoli. My...



Extrémní gastronomie: syrový mořský červ připomíná neklidný penis

Na pohled je to podivný tvor, způsob jeho konzumace bývá ještě bizarnější,...

Při procházce jihokorejským tržištěm je nepřehlédnete. Kádě s jejich bledě růžovými tělíčky přitahují pozornost. Na...

V tajze by se hodila mačeta i puška, říká Čech, který obletěl zeměkouli

Dva protagonisté české premiéry, pilot a propagátor českého národního...

Cílem jeho mise nebylo jen obletět jako první český pilot planetu. Též při ní zaznamenával české stopy ve světě. Aby...

VIDEO: Takto pracují deratizátoři. Potkan vylezl z WC i ve 13. patře

Týmy deratizátorů vhazují do kanalizačních vpustí nástrahy s jedem. Někdy musí...

Vždy od dubna do října posílají Pražské vodovody a kanalizace do hlavního města týmy deratizátorů. Mají za úkol házet...

Další z rubriky

Siláci tahali kamion, zvedali auta. Českým mistrem se stal Jiří Tkadlčík

Je to jednoručka, ale jiná, než jakou znáte z fitka.

Má četné mezinárodní úspěchy, je legendou českých strongmanů, proto byl favoritem. Oprávněně. Jiří Tkadlčík první český...

Neznámé sporty: japonské bo-taoši je středoškolským hromadným masakrem

Podívaná je to velkolepá. Ale hra aktéry velmi bolí.

Podporuje kolektivitu, týmovou práci, tvrdost. Učitelé japonskou školní hru bo-taoši velebí. Je přitom něčím mezi ragby...

Do Ruska přijedete jako maso pro tamní zápasníky, říká Patrik Kincl

Kincl dokázal jako jediný Čech s Vémolou bojovat po všechna tři kola.

Dostal nabídku na souboj v prestižní soutěži UFC, kvůli zápasu s Karlem Vémolou ji však nepřijal. Snu o účasti v UFC se...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!



Najdete na iDNES.cz