Na sklonku šedesátých let minulého století se začaly dosud poměrně vřelé vztahy mezi Sovětským svazem a Čínskou lidovou republikou zřetelně ochlazovat. Navýsost uspokojivá spolupráce dvou bratrských komunistických zemí se zvolna měnila v tiché nepřátelství. Dokud SSSR přispíval průmyslovou a vojenskou technikou na rozvoj svého asijského souseda, bylo vše v relativním pořádku. Čína, v čele s Mao Ce Tungem, tolerovala jisté zásahy Moskvy do své vlastní zahraniční politiky.
V polovině šedesátých let pak ale tato zahraniční výpomoc přestala svým objemem naplňovat představy Číny a množství přání a požadavků Sovětů se přitom netenčilo. Naopak. Nespokojenost pak vyvrcholila „nevyhlášenou válkou“ o hraniční území při Ussurijské řece a ostrov Damanskij. Dva po sobě následující vojenské střety dopadly lépe pro Sovětský svaz, ale zpětné získání 740 tisíc metrů čtverečních ostrova Damanskij a několika kilometrů pustin v Kazachstánu přišlo draho.
Konec rudých zásnub
Čína se definitivně odklonila od sovětské cesty a zástupce Moskvy prohlásila za imperiální socialisty a revanšisty. Rozkol měl pochopitelně hlubší kořeny, na zástupce Pekingu silně negativně zapůsobil i vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Teoreticky by se totiž mohlo něco podobného stát i jim.
Postupný rozchod těchto dvou gigantů nebyl bez komplikací. Výpovědi oboustranných smluv, totální omezení dodávek a zásobování, vyhoštění diplomatů a různých přizvaných specialistů bylo jen tím nejmenším. V atmosféře rozkolu a silné nedůvěry k bývalému spojenci byly zřetelně cítit obavy z hrozící války, která by mohla nabýt podoby jaderného úderu. A při tomto konfliktu by Čína evidentně tahala za kratší část provazu.
Byl opravdu důvod k obavám? Těžko říct. Sovětská tajná služba se ale sama postarala o řízený únik informací, který se týkal navyšování vlastního jaderného arzenálu. V Číně tedy věděli, že Sověti ve velkém zbrojí a že potenciálním cílem se mohou oni sami.
Je třeba budovat pro válku
Sám Velký kormidelník Mao Ce Tung proto vydává roku 1969 bezodkladný rozkaz. Čínská města se musí připravit na eventualitu jaderného útoku. A národ masírovaný Velkou kulturní revolucí přání svého vůdce okamžitě uposlechl.
V následujících letech tak prakticky celá Čína zahájila stavební a přípravné operace, které v zemi naleznou svým rozsahem obdobu snad jen u budování Velké čínské zdi nebo staré sítě Velkého kanálu. Tehdy se také z přikázání nejvyššího císaře zapojily do práce miliony lidí. Jenže na rozdíl od těchto historických majestátních staveb, které můžete pozorovat i z vesmíru, nebyla žádná z těchto novodobých patrná. Stavební činnost, probíhající mezi lety 1969 až 1979, totiž v drtivé míře probíhala v podzemí.
V rámci projektu 131 se za jediný rok podařilo dokončit podzemní betonový kryt pro velení armády v Chu-pej nebo vyhloubit pod horami Jianzi největší kryt pro jaderný reaktor na světě. Skutečně mimořádné byly projekty celých podzemních metropolí.
Město, které musí zmizet
V obavách z útoku totiž pod zemí hledali úkryt i obyvatelé velkých měst. Skryta pod vlastními čínskými metropolemi tak vznikala nová podzemní města, tvořená propojenou sítí protiatomových krytů. Paralelní lidská sídla, budovaná ve spěchu a strachu z blížící se záhuby.
Vrcholným dílem je pak samotný Peking, jehož Podzemní město, Dìxià Chéng, je dnes považován za nejrozsáhlejší svého druhu na světě. Snad nikde jinde totiž nevzniklo nic tak rozlehlého, nákladného a nakonec zbytečného. A přitom v tak krátké době. Na hloubení šachet, tesání koridorů chodeb, vrtání větracích otvorů a kopání studní se kromě armády stavebních dělníků podílelo přinejmenším 300 tisíc mužů z celého Pekingu.
Tento číselný údaj ale odráží jen počet nahlášených mužů v jednotlivých městských obvodech. Stavby a výkopů v podzemí se celou dobu účastnili i ženy a především všichni školou povinní žáci. „Na stavbě se podíleli prakticky všichni naši otcové,“ říká mladý Li Xia, jeden z nynějších obyvatel metropole. „Panika z toho, že úder může přijít klidně už zítra, hnala do této ́dobrovolné ́ práce skutečně každého.“
Pracovat musí všichni
Výuka žáků ve školách po daný čas ustoupila stranou. První hodinu v lavicích studovali pod dozorem učitelů texty z Malé červené knihy, poté vyrazili na brigádu. Heslem celé operace se stala slova „Shenwadong, chengjiliang, buchengba“, přeložit je můžeme jako „Vykopej hluboký tunel, schraňuj jídlo, připravuj se na válku.“
Na budování tunelů a krytů ve městech se přitom podílelo jen překvapivě málo mechanizované a vrtné techniky a o stavební dozor se staralo jen pár místních inženýrů. Drtivou většinu hotového díla mají na svědomí ty nejjednodušší nástroje, krumpáče, rýče a motyky. A samozřejmě statisíce rukou pracujících. Vytěžená zemina se vynášela na povrch v bambusových koších, které pak žáci odnášeli, kam bylo zapotřebí. Ženy zase svážely a snášely kamení a cihly z povrchových demolic a pak s nimi zajišťovaly zpevnění stěn a stropů vykopaných chodeb. Stavbám v podzemí musely ustoupit objekty na povrchu.
Pro staré už není v novém světě místo
Na účet podzemního světa padly hradby Starého města, včetně historicky velmi cenných budov sýpek, zbrojnice a bran Si-č’-men, Fuchengmen, Chongwenmen. I když pamatovaly časy dynastie Jüan, ve světě, který mohou ve vteřině sežehnout plameny o síle tisíce Sluncí, pro ně nebylo místo.
V roce 1979, kdy byla oficiálně uzavřena první část výstavby, se pod chodníky Pekingu nacházel celý uzavřený vesmír, schopný ustát bez obtíží biologický, jaderný, chemický a konvenční pumový útok. Původní cíl tohoto projektu, a to vytvořit prostor pro úkryt všech šest milionů obyvatel, však nedošel svého naplnění. Kapacita údajně postačovala jen pro polovinu obyvatel, ostatní by v případě potřeby museli hledat záchranu v pustinách nedalekého Západního pohoří. Pekingský Dìxià Chéng, neskutečný památník lidského strachu z jaderné války, se v té době už rozpínal od náměstí Tiananmen přes celý městský obvod Čchung-wen až po pobřežní předměstí Xidan. Jeho civilní části, určené čistě k záchraně obyvatel, pokrývaly plochu 85 kilometrů čtverečních.
Bludiště pod celým městem
Na tento komplex pak v klíčových bodech navazovaly další bunkry, kryty a tunely ryze vojenského určení, případně vyhrazené pro rychlou evakuaci vládních činitelů z napadené metropole. Dìxià Chéng děsí svou velikostí, a navzdory užití velmi primitivních stavebních prostředků i dosaženou dokonalostí. Zračí se v něm nutkavá nezbytnost a naplno projevený pud sebezáchovy.
Úřady přiznávají statisíce lidí, celkem jich však pod zemí mohou bydlet až dva miliony.
Koridory jeho chodeb se pohybují mezi dvěma úrovněmi a nacházejí se v hloubce osmi až osmnácti metrů. Do jejich bludiště jste mohli proniknout jedním z devadesáti vstupů na povrchu, ale postupně začaly přibývat i vstupy uměle doplněné, ze suterénů budov a protileteckých krytů v centru. Prakticky všechny jsou ale soustředěny podél obchodů centrální třídy „Brány Správného světla“, tedy ulice Qianmen. Ty, které dosud nebyly zazděny, disponují ještě dnes masivními ochrannými dveřmi, které bez klíčů nebo vagónu trhaviny neotevřete. Na povrch pak na různých místech ústí ještě 2 300 klimatizačních šachet, napojených na filtrační jednotky, a blíže nespecifikovaný počet periskopových průhledů a pozorovatelen.
Projekt, který měl mezery
Život uvnitř měl přitom běžet dál, jako by na povrchu nezuřilo nukleární peklo. Komplex disponoval restauracemi, několika veřejnými klinikami, školami, divadlem, několika továrnami, mlýnem a dokonce i jízdní dráhou na bruslení. Jejich funkčností a praktičností si však nebyli jisti ani sami vedoucí státní propagandy. Tempo stavebních prací zpomalilo v roce 1976, krátce po smrti Mao Ce Tunga, a plány na další rozšiřování podzemního města už v době sníženého mezinárodního pnutí nenacházely dostatečnou odezvu.
Pracovní síla a materiál už byly zapotřebí jinde, na stavbách, z nichž bude patrný prospěch. Tehdy se také začaly ozývat první kritické informace o tom, že pekingský komplex byl sice schopen teoreticky pojmout polovinu obyvatel města, ale stav zásob by umožnil jejich dlouhodobý pobyt jen sotva. Čína v době krize neměla dostatek jídla pro všední spotřebu, a tak neměla k dispozici nadbytek, který by pak ukládala do podzemních skladů. Nedořešené a nedokončené bylo také zásobování vodou. Skutečně hotovo bylo jen patnáct studní, dalších 70 bylo předpřipraveno. Lidé skrytí v podzemí by si je museli nejprve sami vykopat.
Podzemní město, které neexistuje
Podobně iluzorní byla představa, že populace celého města přežije jen z pěstíren žampionů a hydroponických, elektřinou nasvícených rýžových farem. Ve skutečnosti tak byl celý Dìxià Chéng jednou velkou smrtící pastí, který by své obyvatele odsoudil k pomalé smrti.
V osmdesátých letech pak byl celý projekt podzemních měst oficiálně zapomenut. Z hlediska mezinárodní politiky bylo totiž pro čínskou vládu poněkud nepříjemné připomínat tímto stavebním úspěchem celému světu, že vůbec někdy měli z něčeho skutečný strach.
Jednotlivé správní obvody Pekingu pak v následujících letech převzaly správu nad svými úseky, kde průběžně zajišťují deratizaci nebo řeší problémy s prasklým potrubím. A také narůstající množství odpadků, které sem naváží obyvatelé města. Je trochu ironické, že ti, kteří se na jeho výstavbě podíleli a jejichž životy měl Dìxià Chéng zachraňovat, se do něj od roku 1980 oficiálně už nesměli podívat.
Změnu přinesl až rok 2000, kdy se odbory pro cestovní ruch rozhodly nepatrnou část tohoto podzemí zpřístupnit veřejnosti. Jde o skutečně nepatrný fragment, na který se však turisté unavení procházkami po areálu Zakázaného města nebo Chrámu nebes těší. V podzemí je příjemný chlad a stabilní teplota 18 stupňů Celsia. Dobře prosvícené koridory chodeb se mohou pyšnit zaručeně původním vybavením, nechybí ani budovatelská hesla napsaná na stěnách. Město pak využívá ještě dvě oblasti podzemního systému, jednu jako velkokapacitní pěstírnu žampionů, druhou jako chovné zařízení pro bource morušové, produkující hedvábí.
Návrat pod zem
I když dnes není pobyt v tomto podivném „městě pod městem“ povolen, v některých jeho částech je živo až příliš. Peking je totiž jako houba, která do sebe nasála energii z širokého okolí. V jeho mrakodrapech a ulicích dnes žije 21,5 milionů obyvatel, kteří se sem stáhli za lépe placenou prací než jinde. Město dnes nabízí velmi solidní výdělky, ale také jsou tu jedny z nejdražších nájmů v celé Asii. Desítky tisíc námezdních pracovníků tak raději volí co nejlevnější formu bydlení, aby ušetřili a mohli přežít. A proto se houfně stěhují do zapovězeného podzemí.
Tady mohou setrvat i bez nezbytného povolení k pobytu, pokud se tedy chovají dostatečně opatrně. Strach z odhalení, pokuty, vyhoštění a následné ztráty výnosného zaměstnání tu mají všichni. V roce 2014 přinesla první zprávy o životě v pekingském podzemí Annette Kimová, dnes profesorka Jihokalifornské univerzity. „Lidé tu žijí všude, natěsnaní do čtyřmetrových komůrek, kam se vám vejde jen postel a krabice na věci. Za tento miniaturní nájem platí v průměru 70 dolarů měsíčně. Těžko říci komu. Cítí se tu ale bezpečně a na povrchu by platili za podobné podmínky bydlení i stonásobek,“ popisovala.
Lidé, kteří neznají slunce
V dnešním Dìxià Chéng není kriminalita neznámá, ale je silně utlumená. „Nikdy nevíte, na koho tu můžete narazit,“ říká Kimová. „Ale drtivá většina obyvatel podzemí jsou obyčejní lidé z města. Úředníci, číšnice, skladníci, vývojáři programů, prodavači. Všichni, bez kterých by město nefungovalo, ale kteří si nemohou dovolit život nad zemí.“
Jedním z takových obyvatel podzemí je například letitá Zhao Dan, která zde žije se svým jednoročním vnukem. Když je zasáhla rodinná tragédie, cestovala prý tisíce kilometrů z venkova, aby v hlavním městě našla práci, která by ji a jejího vnuka mohla uživit. Přes den prodává ve stánku na ulici, ale na noc odchází do podzemí. „Když oficiálně nepracujete ve městě u nějaké společnosti, nemáte šanci dostat ́hukou ́, příslib dotovaného bydlení pro zaměstnance. A nájem si tu dovolit nemůžeme,“ vysvětluje.
Podle několika odhadů kolísá počet nelegálních obyvatel podzemí někde mezi 200 tisíci až dvěma miliony. „Podle mě je jeden milion vcelku reálné číslo,“ říká pekingská dokumentaristka Sim Chi Yin, která mezi lidmi z podzemí nějaký čas pobývala. „Báli se o své soukromí, ale jinak to jsou velice příjemní a otevření lidé. Mají práci a jsou spokojení. “
Jejich nejčastější stížnost? „Chybí jim obyčejné denní slunce. Při práci v kanceláři nebo ve skladech a dílnách fungují jen pod umělým osvětlením a z podzemí vyrážejí do práce ještě za tmy. Proto sami sebe žertem nazývají Krysím kmenem. Dohromady pak sdílí jednu naději. Že jejich děti už snad budou moci žít nad zemí.“
