Dálkové bruslení jste začal u nás provozovat jako jeden z prvních. Vzpomenete si ještě na začátky?
O víkendech jsme s kamarádem jezdili se spacáky a bruslemi objevovat terény. Chvíli jsme bruslili, pak jsme přespali. Postupně se přidali další. Dneska je u nás zhruba třicet aktivních bruslařů. Pak je několik stovek dalších, kteří se občas připojí, začínají.
Dnes už máte speciální brusle s volnou patou. Ale co před třiceti lety?
Moje tehdejší brusle byly normální, naprosto příšerné kanady, ve kterých to bylo docela utrpení. Byly měkké a nedalo se v nich vydržet celý den. Navíc to bylo náročné s obcházením nezamrzlých míst. Před dvaceti lety jsem objevil dálkové brusle a už jsem na dlouhou trať nevyrazil v ničem jiném. Jsou pohodlné, rychlost a kvalita jízdy je lepší, protože jsou delší, lépe překonávají úseky špatného hrbolatého ledu. A když potřebujete obejít špatný úsek, jen odepnete nože, které mají běžkařské vázání.
Na dálkových bruslích jste tak mohl začít jezdit i delší trasy. Ujel jste i dvě stě kilometrů. Kde to bylo?
U nás je možné takovou vzdálenost najet jen na Orlíku. A to jen když se dá objet po obvodu celé vzdutí Orlické přehrady se všemi přítoky a zátokami. Takové podmínky však nastaly za těch třicet let, co bruslím, třikrát. Na Lipně se to stává zhruba jednou za tři roky, že se dá celé objet dokola. To je zhruba sto kilometrů. Ve Švédsku mám víkendový rekord 360 kilometrů – dvousetkilometrový závod v sobotu, 80 kilometrů závodně v neděli a 80 zpět ke startu na bruslích, už volněji.
Čím si vás dálkové bruslení podmanilo?
Bruslíte na vodních plochách, na které se člověk normálně vůbec nedostane, natož aby přitom chodil, tedy spíše klouzal po vodní hladině. Pohled na okolní krajinu je naprosto nezaměnitelný. A tím, že každá hladina zamrzá nevyzpytatelně, jsou ony pohledy i po těch letech pořád vzácné. Zahlédnete u toho i spoustu zvířat. A dnes už je to i společenská záležitost.
Co vás baví na samotném bruslení?
Bruslení je zajímavý nenáročný, ladný a rychlý pohyb. Člověk dělá pomalé pohyby, ale pohybuje se rychle. Bruslit se dá navíc neomezeně, co se týče věku. Nezpůsobuje žádné zdravotní problémy. Na ledě také víceméně nehrozí žádné zranění.
Udeřit do ledu a poslouchat praskání
Ale úplná idyla to asi není, hrozí přece propadnutí do vody.
To ano. S tím počítám pokaždé, když jdu bruslit. A bruslím s vědomím, že do té vody můžu spadnout. Nestává se to ale víceméně nikdy.
Jak to?
Místa, kde by se mohl člověk propadnout, se dají identifikovat. Záleží, jak dáváme pozor.
Před dvěma měsíci se však pod vámi led probořil.
To byla kombinace čerstvě zasněženého ledu a jeho nepečlivého zkoumání. Vjel jsem na tenký led a za chvíli jsem byl ve vodě.
Jaké to bylo, z ničeho nic po ramena v ledové vodě?
Z nácviků a plánovaných propadů jsem věděl, co se asi bude dít. Stalo se to na jezeře, kde v tu dobu bylo asi třicet lidí, padesát metrů ode mě, a nikdo si toho nevšiml. Což se nestává běžně. Normálně se vzájemně hlídáme. Tak jsem si aspoň zkusil vylézt sám ven. A po několikerém prolomení se to podařilo. Docela jsem si to užil. Příští rok se zúčastním otužileckého plavání u Karlova mostu.
Opravdu vás ta zkušenost až tak oslovila?
Ano. Tuto zimu jsme vlastně potkávali často otužilce. Měli díry vyříznuté či vysekané v ledu. Není nad přátelský rozhovor s usměvavou hlavou vykukující nad led. Dodávají nám odvahu, abychom se ani my nebáli koupele, pokud by se led prolomil. Beze strachu se z vody vylézá lépe, i ochlazení se zvládá lépe.
Jak dlouho vám to vylezení zabralo?
Možná minutu. Možná ani ne. Dostat se ven je potřeba hned. Není na co čekat.
Jaké jsou základní zásady, když se člověk proboří?
Je jedna hlavní. Otočit se zpět, odkud člověk přijel, a vylézat tím směrem, protože tam je led ještě pevný.
Jsou k vylézání z ledu nějaké pomůcky?
Bodce, které slouží k odplazení se dál po ledě, když už je člověk částečně venku. Ty se vozí kolem krku, aby byly po ruce. Já jsem je ale nepoužil.
Máte s sebou ještě nějakou výbavu?
Tyč na zkoumání síly ledu. To je prevence. Ono není moc dalších možností zjistit, jak je led silný, než do něj udeřit. Ideálně ještě než nastoupím na led, zkusím, jestli prorazím, neprorazím. A pak testuji, jestli síla ledu stoupá, nebo klesá.
Jaká je minimální bezpečná tloušťka ledu?
Do tří a půl centimetrů se dá bruslit celkem bez rizika. Na černém ledu. Na ledu s příměsí sněhu, po oblevě či na zasněženém ledu nic z toho neplatí. Takový led je daleko zrádnější. Když led prošel několikrát oblevou, na jaře, může být i patnáct, dvacet centimetrů silný a stejně se proboří. To se najednou rozestoupí a jste tam.
Jan StodolaJe mu sedmačtyřicet let, pracuje se zahraničními studenty na Univerzitě Karlově v Praze, sjezdil na dálkových bruslích většinu zamrzlých vodních plocha Česka a s kolegy napsal bruslařského průvodce Na bruslích Českou republikou. Během zimy poskytuje ledové zpravodajství na bruslení.e-zpravy.cz. Sedmkrát se zúčastnil bruslařského maratonu Vikingarännet ve Švédsku na 80 kilometrů či závodu Orsa na 200km. Brusle si s sebou bere vždy a všude, pokud existuje aspoň minimální šance najít zamrzlou vodní plochu. |
Když pak vylezete úplně mokrý, hrozí podchlazení.
Proto vždycky vozím ještě náhradní oblečení v nepromokavém pytli. Někdy se dá vydržet i bez převlékání, chce to dostatečný pohyb.
A co mokré boty?
Já si beru suché ponožky a igelitové pytlíky. Není to takové pohodlí, jako když má člověk suché boty, ale vlhkost z bot díky nim neproniká k nohám. Jen to chladí.
Zmiňoval jste černý led. To je jaký led?
To je nejlepší led na bruslení. Ten, co zamrzne bez padání sněhu. Čistá voda, která se proměnila v led, nejlépe za bezvětří. Ledová plocha je pak hladká a čitelná. Jsou na ní vidět rozhraní později a dříve zamrzlé části. Na takovém ledu se pak můžeme chytit praskliny, na které je vidět, jestli se mění tloušťka ledu a zda hrozí potenciální propadnutí.
Někdy se po velkých plochách rozléhá hlasité praskání. Je to nebezpečné?
Takové ty dunivé rány hlubokých tónů, to je pohyb ledu, praskání, které není nebezpečné. Zato na praskání pod nohama je potřeba dávat pozor. Led vydává zvuk i proto, že se vlní, když na něm bruslíte. Nejlépe to slyší druhý člověk patnáct dvacet metrů za vámi. Když se tón zvyšuje, signalizuje to tenčící se led. Takže z důvodu bezpečnosti bruslíme za sebou a vzájemně si to hlásíme.
V Česku je pestřejší nabídka než ve Švédsku
Jezdíte bruslit i do zahraničí. Kam?
Do Švédska. Tam jsou dálkového bruslení velmi znalí. Mají certifikované vůdce výprav na přírodním ledu. Tam jsem se učil. Ale letos se to trošku obrátilo. Podmínky v prosinci a začátkem ledna byly na bruslení lepší u nás než tam. A tak bylo zajímavé potkávat na českém ledě výpravy ze Švédska.
Švédi jezdí na český led? Co je sem láká?
Pokud tu je led, nabízejí naše terény větší rozmanitost než ve Švédsku. Od malých řek po velké přes obrovské vodní plochy údolních nádrží, rybniční sítě. Stoky z patnáctého století. Kanály. Pískovny. Během sezony můžu bruslit pokaždé na jiném druhu ledu v úplně jiné krajině. Což ve Švédsku nejde.
Proč nejedou někam do míst s vyšší nadmořskou výškou?
Vysokohorská jezera jsou výborná, to ano. Ale jejich nevýhoda je, že tak vysoko nedochází k oblevám. Takže když tam na začátku sezóny napadá sníh, už nikdy neroztaje a vy už si nezabruslíte.
Naše typická zima s několika oblevami je tedy z pohledu dálkového bruslaře velmi výhodná.
Má šanci roztát sníh, který spadne na led. Na ledě, který mrzne celou zimu, třeba na Bajkale od ledna do května, vznikají při bruslení malinké prasklinky, do kterých se chytne nůž, a pak sebou švihnete. U nás se díky oblevám tyto prasklinky většinou zalijí, takže člověk bruslí bezstarostně.
Byl jste bruslit i na Bajkale?
Najezdil jsem tam jen něco přes sto kilometrů. Na víc jsem neměl čas. Je to obrovské jezero. Z většiny plochy se sníh sfouká, ale na některých místech se hromadí, to pak nejde přejít ani na lyžích, jak je ten sníh sypký. Pak jsou na něm místa, kde jsou zmrzlé kry, na kterých také nelze bruslit. Zkrátka led tam není úplně všude tak kvalitní, aby se dalo celé jezero obbruslit.
Nejčastěji tedy vyrážíte bruslit u nás, kratší trasy s celou rodinou. Od kolika let bruslí děti?
Od té doby, co se naučily chodit. Ale když byly malé, byly to jen krátké vzdálenosti. S dětmi vymýšlíme aktivity, které nakonec zpestří bruslení i dospělým. Postavili jsme si například slalomovou dráhu a projížděli ji na bruslích co nejrychleji. Před lety jsme poznali, že pod ledem se hromadí bahenní plyn. Bublina s plynem se proděraví vyprošťovacím bodcem a unikající plyn zapálí. Někdy hoří i několik minut. Děti se ohřejí a hořící led dopřeje mnoho další zábavy. Někdy si zahrajeme hokej, postavíme ledovou sochu.
Když vyrážíte na led, pořád s přenocováním?
To je ideální možnost, jak poznat celou oblast. Když se spí u velké vodní plochy nebo přímo na ní, jsou ty zážitky neopakovatelné. Led pracuje a vydává různé zvuky. Kolem vodních ploch bývá v zimě pusto, lidé přijíždějí do chatek a k vodě až za tepla. Proto pozorujeme všemožnou zvěř, která není rušena rekreanty.
Spíte i na ledě?
I na ledě. Ale strašně důležitá věc je, aby led nepracoval tak, že na něj přitom vtéká voda. Tím, jak například na Orlíku hladina klesá, vznikají praskliny a z nich se na led vylévá voda. Ta ve spacáku není moc dobré.
Jaký je váš nezapomenutelný zážitek z bruslení?
Před několika lety bylo zamrzlé celé Lipno a na jezeře se pořádaly mezinárodní závody ledních jachet. Když najednou padla mlha, několik jachet se ztratilo. Orientace na ploše je v mlze velmi obtížná. Dálkoví bruslaři se vydali jachty hledat a většinu ztracených se podařilo navést do loděnice. Zároveň jsme se sami občas ztráceli, ale nakonec každý dojel, kam potřeboval.
