Otázka historie druhé světové války a případné viny se v Dánsku na veřejnosti nikdy moc nepřetřásala. Oficiální verze zní, že od roku 1940 byl tento stát pod protektorátní správou, tu v roce 1943 nahradila přímá okupace nacisty. Že si tehdy necelé čtyři miliony Dánů mohli ponechat svého krále, funkční vládu a nemalou míru politické autonomie, což by jim jiné evropské země tehdy mohly jen závidět, dnes není považováno za příklad kolaborace, ale spíše promyšlené domácí diplomacie.
Celý výběžek Jutského poloostrova, který odděluje Severní moře od Baltu, byl za války mimořádně důležitým strategickým místem. Nížinatá krajina a písčité pláže přímo vyzývaly k invazi, což němečtí vojáci rozhodně nechtěli připustit. A tak zdejší pobřeží postupně vybavili rozsáhlými minovými poli, v nichž rozmístili 1,5 milionu protipěchotních a 700 tisíc protitankových min.
Každý německý voják má co napravovat
Krátce po skončení osvobozovacích bojů tak pochopitelně vyvstala otázka, co s explozivním dědictvím dál. Dánové měli jasno: ať miny uklidí ten, kdo je tam zahrabal. Tedy němečtí vojáci, kteří byli zadržováni ve spojeneckých zajateckých táborech. Na přímý popud dánské vlády tak rychle vznikly jednotky seskládané z německých válečných zajatců určené pro čištění minových polí. Dohromady je tvořilo asi 2 600 mužů pod dozorem ozbrojených britských vojáků a dánských velitelů. Jejich existence však byla problematická.
Přežít není zločin, řekl státPodobně Dánové řeší i otázku válečných obětí: byly tu na tři tisíce lidí, kteří zahynuli přímo v důsledku okupace, a pak ještě tisícovka padlých dánských námořníků, kteří bojovali na spojenecké straně. Šest tisíc Dánů a Dánek skončilo pro otevřený odpor vůči nacismu v koncentračních táborech, kde 10 procent z nich nepřežilo. Pětadevadesát procent židovské populace dokázalo tamní hnutí odporu přesunout do neutrálního Švédska a zachránit před holokaustem. Samozřejmě, byly tu i dvě tisícovky Dánů, kteří zahynuli na východní frontě ve fanatických jednotkách SS. Po válce bylo 40 tisíc Dánů obviněno z aktivní kolaborace s nacismem. Až na výjimky se však procesy obloukem vyhnuly politikům a velkým továrníkům. Připomeňme přitom, že tamní podniky zásobovaly po celou válku wehrmacht. Němci nakonec dlužili Dánsku za materiál a zbraně přes 6,8 miliardy korun. Všechna obvinění poté pohotově vyřešila kontroverzní idea takzvané samarbejdspolitikken – politiky spolupráce. Ta předkládala smělý názor, že víceméně dobrovolná spolupráce s mnohem silnějším Německem byla vlastně morálně ospravedlnitelná, protože to byla jediná cesta, jak válku přežít. |
Pro tyto zajatce už totiž měla válka, alespoň její část spojená s nevyhnutelným umíráním, skončit. Právě proto dobrovolně složili zbraně a vzdali se, ne? Alespoň tak se to píše v 32. článku Ženevské konvence, kterou v roce 1929 ratifikovalo i Dánsko. Zřetelně v ní stojí, že váleční zajatci nesmí být vystaveni práci, která by byla nehygienická, zdraví nebezpečná nebo přímo život ohrožující.
A těžko si představit více životu nebezpečnou práci, než je zbavování pláží zakopaných min. Zvlášť když to byli úplní amatéři neznalí pyrotechnické profese, žádní ženisté a odborníci na trhaviny. Zmínění zajatci byli vesměs příslušníci pobřežní stráže, stafáž německého letectva, zásobovači a členové milicí Volkssturmu. Byl to vlastně nesourodý mix nedozrálé hitlerovské mládeže a důchodců v německých uniformách.
Nevzdali se, jsou jen odzbrojení
Jak si je Dánové mohli dovolit zapojit do nucených pyrotechnických prací? Jednoduše právně zpochybnili fakt, že se jim a spojeneckým silám dobrovolně vzdali. Prohlásili je za „odzbrojené nepřátelské síly, které se vzdaly až následně“, a tím jim upřeli status i právní výhody standardních válečných zajatců. Pak už to bylo snadné.
Zajištění příslušníci nových Minenkommando Dänemark podstoupili třídenní rychlokurz pod vedením britských pyrotechniků v Oksbøl a pak hned vyrazili na dánské pláže od Ribe až po Skagen. Tady v zásadě naráželi na výbušné překážky tří typů, na pěchotní miny pravidelně rozeseté po čtvercové síti, na kombinovaná protipěchotní a protitanková pole a na úseky s chaoticky rozmístěnými nástrahami. V případě dvou prvních variant byly dostupné velmi přesné plány a pole byla v terénu vyznačena výstražnými cedulemi. Poslední typ byl pochopitelně nejnáročnější, protože nikdo netušil, kde a jaké miny se tu dají čekat a kolik jich je.
Realita minového pole
Dostupné německé plány minových polí se ne vždy kryly s realitou v terénu. Prvním úkolem bylo tedy identifikovat konkrétní minové pole, získat o něm veškeré dostupné informace a ty pak potvrdit prvním nálezem miny. Pokud například podle dokumentace očekáváte „pro pěší relativně bezpečné“ protitankové minové pole, a vaším prvním nálezem je protipěchotní výmetná šrapnelová mina, znamená to, že realita s nákresem nesouhlasí.
Hitler jako vzor: podnikatelé plánovali převrat v USA Vláda se jim zdála příliš pokroková a štědrá k nezaměstnaným a jiným „nepřizpůsobivým“. A z nacistického Německa a fašistické Itálie na ně lákavě čněly příklady, že to jde i jinak. Skupina amerických kapitalistů proto plánovala převrat. Najmout pro něj chtěla válečného hrdinu Smedleyho Butlera, který však plán prozradil. |
Následovalo vymezení obvodu plochy s nástrahami a prohlídka terénu. Minová pole se mohla narušit a přeskupit během záplav nebo být překryta písečnými dunami, případně zarůst travnatou vegetací. Detektory kovu nebyly během odminovacích prací využívány, na nastražené nášlapné nálože v betonových, plastových, skleněných a dřevěných boxech totiž nefungovaly.
Zajatci se tedy plazili v písku po břiše a kovovými bodci nebo bajonety propátrávali půdu před sebou. Když minu nalezli, museli ji odkrýt a zneškodnit, vyjmout její roznětku. Po vyčistění celého pole musela jednotka zajatců v rojnici pláží pochodovat, aby dokázala, že na nic nezapomněla. Teprve později se odminované pláže kontrolovaly třímetrákovým válcem nebo pojížďkou v tanku.
Film, který oživil historii
Od 11. května 1945 do srpna téhož roku vyzvedlo a zneškodnilo Minenkommando Dänemark 1 402 000 min. Celá skupina přišla o 149 mužů, kteří byli zabiti explozí při hledání, několik dalších bylo zabito při manipulaci s již deaktivovanými trhavinami. Celkem 165 zajatců bylo zraněno velmi vážně a 167 lehce. Zraněni byli i tři dozorující dánští důstojníci.
Dánská vláda následně program ukončila a s poznámkou, že se všichni němečtí váleční zajatci účastnili této akce dobrovolně a o vlastní vůli, pak dostupné informace založila do archivu. A tam by také bez povšimnutí odpočívaly, kdyby téma neoprášil Martin Zandvliet, scénárista a režisér dánsko-německého filmu z roku 2015 V písku – Příslib svobody.
Jistě, při filmovém zpracování se neubránil autorské licenci. Ale při hledání podrobností se začal vyptávat i přeživších německých pamětníků. A ti bez výjimky dost razantně zpochybnili jakoukoliv dobrovolnost svého počínání.
Vítězové se zajatců neptají
Dánové jim, válečným zajatcům, prostě na výběr nedali. I když se vzdali, museli znovu nevyhnutelně čelit smrti na zaminovaných plážích. Například při pochodování v písku, které mělo doložit kvalitu odvedené práce. Z mírového pohledu dneška se tak Dánové nepochybně dopustili na německých zajatcích válečného zločinu.
A zatímco zmíněný film získal, kromě Oscara, mnohá festivalová ocenění, hlásí se z Německa stále více důchodců pamětníků. Ukazuje se, že přibližně pět tisíc německých válečných zajatců bylo na odminovací práce využito i v Norsku a přes 20 tisíc ve Francii. Tam byla situace kritická: minová pole pokrývala na konci války plochu 500 tisíc hektarů. Nacházelo se tu přes 15 milionů min.
Němečtí zajatci tu čistili půdu od výbušných nástrah bez ohledu na to, zda to byla pole instalovaná Němci proti spojencům, nebo Francouzi proti Němcům. Při čistících operacích tu mělo zahynout přes 1 800 zajatců. Ani Norsko nebo Francie se s tím pochopitelně nikde nechlubily.
„Po válce prostě bylo takové klima, které minimálně v Dánsku vedlo k všeobecnému souhlasu, že by Němci měli za to, co udělali, zaplatit,“ říká Zandvliet. Na svou filmařskou práci může být hrdý. Odkryla veřejnosti téma, které bylo stejně výbušné a nebezpečné jako mina v písku. A minimálně v případě Dánska diskreditovala dosud propagovaný čistý štít, s jakým se tato země vypořádala s vlastní válečnou historií.
