Výlet pana Tedzua, který měl místo mozku chytrý telefon
Dobré vybavení, hodně zkušeností a zdravý rozum, to je třeba mít při výstupu na horu Fudži na západ od Tokia, jednoho ze tří posvátných japonských vrcholů. Cesta na vrcholek ve výšce 3 776 metrů je náročná dokonce i během kratičké letní sezóny, kdy mají lezci k dispozici podporu stanic na trati. V zimě jsou podmínky nehostinné, stanice vyklizené a cesta krajně riskantní.
Sedmačtyřicetiletý pan Tedzu neměl ani horolezecké zimní vybavení, dokonce ani rukavice, ani praxi a všech pět pohromadě už vůbec ne. Měl chytrý telefon a doslova neodolatelnou, nutkavou potřebu vysílat do světa živý stream, jak pohoří pokoří. Nazval ho „Vyšlápněme si na zasněženou horu Fudži“. A jak Darwin Awards příhodně poznamenávají, název jeho vysílání naznačuje, že nebezpečnou, respektu hodnou horu měl pan Tedzu za jakýsi romantický zimní resort.
A z oné představy odmítal ustoupit. Diváci jeho přímého přenosu poslouchali litanie, jak mu mrznou ruce, jak „to klouže“, jak mu zkřehlé prsty ztrpčují ovládání telefonu, to však bylo vše. Nedbal žádného varování, které mu hora vysílala. Promeškal všechny signály, že by se měl otočit a zachránit si tak život. Poznamenejme přitom, že si pro svůj výstup nahoru za svou zkázou vybral cestu Subashiri, která se obvykle využívá pouze pro sestup.
Byl obětí vlastního streamu, odmítal se před očima diváků vrátit do bezpečí – a anonymity. Byl aktérem, protagonistou, hrdinou, hlavní postavou! „Tak děsně to tady klouže, začíná to být nebezpečné,“ nezastíral. Upomínal se, že musí dávat pozor, ptal se před svým publikem, zda nesešel ze správné cesty. Posedlost poskytnout podívanou až do konce však vítězila: „Musím pokračovat ve vysílání.“
Onen konec však byl též koncem jeho života. Cesta se stávala stále příkřejší, užší a kluzčí, ohrazení zmizelo, tragédie hrozila každou chvilku. Mačky pan Tedzu neměl, jen trekové hole, ani ty však nezabodával, aby fungovaly, žongloval s nimi v necitlivých rukou a spíše mu překážely, musel přece především operovat se svým telefonem a kormidlovat vysílání.
A to bylo pro diváky stále bolestnější, protože se podívaná na výlet městského blázna do nehostinné přírody změnila v očekávání, kdy síla přírody nerozvážnost a pošetilost ztrestá. Pan Tedzu promeškal všechny alarmy a s mobilem v napražené ruce nakonec uklouzl a zhroutil se v nekontrolovatelný pád. Obrazovky jeho diváků nabídly panické obrazy chaosu, v němž se motaly nešťastníkovy hole, nebe, sníh, občas kruté pohledy do propasti pod horou. Na posledním záběru je jedna z hůlek, jak trčí do vzduchu. Záznam se zastavil.
Tělo pana Tedzua našli záchranáři o den později, asi kilometr od místa, kde začal padat. „Tupé prsty, tupý mozek,“ komentuje počin městského výletníka bez špetky slitování tým Darwin Awards.