Jako první údajně rozpoznali povzbuzující účinky plodu kávovníku kmeny na území dnešní Etiopie, první hodnověrné doklady o znalosti kávy však pocházejí z poloviny patnáctého století z Jemenu. Konzumace kávy tam přitom byla spojena s nočními sufijskými náboženskými obřady, nápoj měl jejich účastníky udržovat v bdělosti.
Z Jemenu se káva vydala do celého Středního východu, do Mekky a Mediny, Káhiry, Damašku či Konstantinopole. Všude však na ni nečekali s otevřenou náručí. A platilo to i pro její pozdější, evropské turné. Leckde byla přijímána podezřívavě nebo rovnou nepřátelsky.
Muslimský spor o kávu
Do křížku se stávajícími pořádky se káva dostala hned na své zastávce v Mekce. Mohl za to společenský rozměr její konzumace, který jí ostatně bude dělat potíže i později. Ano, pila se sice i v domácnostech, ale mnohem více v „gahveh khaneh“, kavárnách. V nich přitom návštěvníci nacházeli mnohem víc než stimulující nápoj, získali v nich prostor pro debaty, diskuze, polemiky, rozvahy. Setkávání se.
Kávu prý zachránil sultán Selim I.
„Předchozí veřejné instituce zahrnovaly vinárny, které však měly pochybnou pověst, lázně, které však byly vyhrazeny jen vyšším třídám, a mešity, které však umožňovaly jen omezenou diskuzi před obřadem a po něm,“ objasňuje harvardský profesor Calestous Juma. Kavárny nabídku rozšířily a otevřely své dveře všem vrstvám. Samozřejmě se v nich vyměňovaly klepy a hrály šachy, též se v nich však debatovalo o novinkách z veřejného života. Stávaly se líhněmi lidových intelektuálů, přirozených autorit a prostorem, kde argumenty, návrhy a myšlenky nebyly omezeny dobovými konvencemi a statem quo. A jako takové byly samozřejmě podezřelé.
Proto v Mekce v roce 1511 správa guvernéra Khaira Bega pití kávy zakázala. Guvernér se obával, že se v kavárnách zesměšňuje jeho vláda a kuje povstání, prst však namířil na údajné intoxikační účinky nápoje – odporují prý islámu. Dva lékaři porotě složené z učenců několika islámských škol skutečně potvrdili, že nápoj má hanebné účinky, a konzumace kávy byla pod trestem zbití zapovězena.
Projděte se pražskými kavárnami |
Na černé listině byl černý nápoj celých třináct let, než v roce 1524 zákaz zrušil otomanský sultán Selim I. Velký muftí Mehmet Ebussuud el-Imadi vyhlásil fatvu, která konzumaci kávy opět dovolovala.
Peripetie kávy tím ale nekončily, represe měly provázet kávu i dál. V Evropě.
Satanova hořkost
Nejprve tmavý nápoj doputoval do Benátek, kde ho však katolické kruhy uvítaly s nedůvěrou. Vlastně spíše s bičem v rukou. Příliš voněl po islámu. „Hořký satanův vynález“, jak katoličtí představitelé kávu nazývali, příliš hrozil tím, že přemůže víno spojené s eucharistií. Podle Paula Chrystala, autora knihy Coffee: A Drink For the Devil, proto kávě přichystalo zákaz náboženství, tentokrát křesťanské, i v Benátkách. Fanatismus naštěstí nezvítězil nadlouho, nápoj nakonec obměkčil i katolická ústa. A to přímo toho nejvyššího, ve věci totiž intervenoval sám papež Klement VIII. Podle Chrystala údajně ochutnal a dal kávě svolení.
Výlučně růžová budoucnost ji však nečekala. Ukázalo se totiž, že kromě politických a náboženských obrysů má kauza káva též kontury ekonomické a rodinné. Když totiž kavárny dorazily v polovině sedmnáctého století do Anglie, podle anglického politika Samuela Pepyse byla první otevřena v roce 1650 v Oxfordu, přirozeně se staly konkurencí zavedeným hospodám. A jejich majitelé a stoupenci se začali mocně ozývat.
Místo pro debaty, diskuze o politice i obchodu. Londýnský „coffee house“ na rytině z šestnáctého století
Místo měly v kavárnách i rozmíšky a půtky.
Například pamfletem z roku 1663 nazvaným Šálek kávy neboli pravá barva kávy. Jeho autor se vysmívá všem Angličanům, kteří se prý konzumací kávy změnili v Turky a kteří se dokonce mohou naučit pojídat pavouky. Káva však byla nezastavitelná, v roce 1675 už bylo v Anglii na tři tisícovky kaváren. Ženy do nich neměly přístup, pány přitahovaly jako magnet, debatovalo se v nich o obchodu, podnikání, politice, o malých i velkých, aktuálních i nadčasových problémech. Trávilo se v nich hodně času.
Nezůstávalo to bez odezvy. Prodej kávy se chystal zakázat dokonce samotný král Karel II. Stuart, vlastně z těch samých důvodů jako guvernér z Mekky. „Netěšily jej aktivity intelektuálně povzbuzených mužů, kteří se v kavárnách scházeli k politické debatě, k diskuzím o filozofii a financích. Obával se, že tento obyčej povede k rozšíření opozice,“ uvádí spisovatelka Anita Davisonová.
„Návštěvník kavárny je někdo, kdo přespává doma, ale žije v kavárně,“ pranýřoval vysedávání v kavárnách text Esej na obranu ženského pohlaví v roce 1696 a pokračoval: „Více se baví s novinami, časopisy a voliči než se svými účetními knihami a jeho neustálá pozornost k veřejnému dění jej zbavuje veškeré starosti o jeho soukromý domov. Pořád řeší národ, nikdy ale nedovede vést vlastní rodinu.“
Způsobuje impotenci? Je to afrodiziakum!
Nebyla to jediná jedovatá slova vyslaná na kávu a pánský společenský životní styl, který se s ní v Anglii pojil. Frontální útok přišel vlastně ještě předtím, roku 1674. Nesl název Ženská petice proti kávě, i když o tom, zda je jeho rukopis skutečně ženský, historici pochybují.
Ženská petice vytáhla do boje proti kávě s arzenálem plným sarkasmu a vtipu.
Muži na stráži. Ženská petice vyvolala uraženou odpověď pánů.
Chlubí se sarkastickým, extrémně zlomyslným tónem. Muži se podle „několika tisícovek“ žen, jimiž se zaštiťuje, vracejí z kavárenských domů v úděsném stavu: „Nemají nic vlhkého, jen svoje usmrkané nosy, nic ztuhlého, jen svoje klouby, nic jim nestojí, jen jejich uši“. Ano, tušíte správně, šlo o to, že vysedávání u kávy činí pány podle filipiky nezpůsobilé plnění manželských povinností. „Stávají se impotentní jako samo stáří,“ nenechává prostor na pochyby dvojsmyslů text. Za vše může to „nechutné bahno“, takovou nadávku si káva vysloužila.
Petice si vbrzku vysloužila pánskou odpověď, která se s ní však vtipem nemůže rovnat. Ctitelé kávy prohlašují, že konzumaci jejich nápoje „dělá erekci prudší, ejakulaci plnější a dodává spermatu duchovní esenci“. A aby nebylo pochyb, dovolává se svědectví nevěstek z Whetstones Park či Moorfields, prý mohou potvrdit, že díky mužům vracejícím se z kaváren nešly obchody nikdy lépe. Celá replika končí slovy „Šalamoun měl pravdu, když nás učil, že lůno ženy a hrob jsou stejně nenasytitelné“.
Fridrichova velká kampaň
Se silným oponentem se káva setkala v Prusku. Nešermoval proti ní ironickými slovy a posměšky, sahal po finančních a právních opatřeních. A měl podobu samotného krále. Podle mínění Fridricha II. Velkého byla totiž káva přijatelným nápojem pro aristokraty, pro nižší třídy však nesmyslnou rozmařilostí, zbytečným luxusem, který skrze zahraniční obchod jen odčerpává pruské peníze ze země.
Myslel to vážně a ve své válce proti tmavým zrnům podstoupil několik seriózních opatření. V roce 1766 zavedl státní monopol na dovoz kávy. V roce 1777 věnoval svému křížovému tažení vlastní manifest. „Je odporné zaznamenávat vzestup v množství kávy, kterou konzumují moji podřízení, a peněz, které jako následek toho odcházejí z naší země,“ rozohňoval se v něm, „každý pije kávu: tomu musí být zabráněno. Jeho Veličenstvo vyrostlo na pivu, stejně tak jeho předci a členové dvora. Vojáky, kteří byli živeni pivem, bylo vybojováno a vyhráno mnoho bitev a král nemá za to, že v případě další války by strastem dokázali čelit vojáci, kteří pijí kávu.“
V roce 1781 se pokusil spoutat svého nepřítele dalším omezením, zavedl královský monopol na pražení kávových zrn. Licence pak uděloval šlechtě, duchovenstvu, úředníkům, ovšem s tím, že ničemná zrna museli kupovat od krále. Vydělal na tom hodně peněz.
Nižším třídám však byla káva opravdu upřena a musely se uchylovat k laciným náhražkám – než represe vdechla život černému trhu. K jeho potírání najal Fridrich II. Velký válečné veterány. Perzekuce byla částečně úspěšná, za jeho panování konzumace kávy opravdu klesla. Hořký nápoj však měl poslední slovo.
