Za koho se vlastně považujete?
Celý život se neumím soustředit na jeden obor, nedokážu jít jedním směrem. Vždycky jsem dělal víc věcí najednou. Dnes se považuju především za spisovatele, na psaní mi ale bohužel zbývá velmi málo času.
Dějiny pornografie v datech jste však napsat stihl.
To je takový dějepis, seznam nejdůležitějších událostí, jež se na tomto poli odehrály, od počátku světa až po dnešek. Je to kniha o tom, jak zobrazování a popisování sexu naráželo na hranice dané společenskými normami. Musíme ovšem rozlišovat mezi pornografií a uměním. Pornografie je pouze to, co bylo vyrobeno jako pomůcka k masturbaci.
Jaké jsou podle vás ty dnešní mantinely?
Ve většině zemí už téměř žádné. Porno jako takové je na internetu snadno zdarma dostupné, a tudíž přestalo být zdrojem velkých výdělků. Dnes se už vlastně nové pornofilmy ani nenatáčejí, protože by si je nikdo nekoupil.
Ale internet je plný porna. Odkud se tedy ty snímky berou?
Jsou to většinou filmy natočené do roku 2010. S ničím novým už téměř nikdo nepřijde. Výjimkou je snad jen firma Vivid, která pořád ještě vyrábí hrané celovečerní filmy solidní úrovně, srovnatelné s Hollywoodem. Mezi skutečné novinky však lze řadit pouze amatérská videa, která si levně natočí nadšenci se svými přáteli.
Dějiny pornografie skončily?
Ano. Ostatně už v roce 1987 herečka Georgina Spelvinová předpověděla, že v okamžiku, kdy establishment přestane porno zakazovat, tenhle byznys skončí.
Může sledování porna pokřivit pohled na sex?
Nemyslím si. Nemusíte se přece dívat na perverzní a násilnické porno. Kdyby naše generace měla v mládí možnost sledovat běžné pornofilmy, určitě by jí to prospělo, mužům i ženám. Ať chcete, nebo nechcete, porno je vlastně osvěta. Mladý člověk se tam může poučit, jak se to dělá.
Byly některé praktiky uměle vytvořené přímo pro porno?
Ne. Všechno už tu bylo odjakživa. V prastarém indickém chrámu v Khadžuráhu jsou reliéfy zobrazující různé sexuální akty. Neexistuje nic, co by už tenkrát lidé neznali. A podívejte se na nástěnné malby z Pompejí nebo antické bronzové nádoby, tam jsou zobrazeny i ty nejrafinovanější praktiky, jaké si dnešní porno dokáže vymyslet.
Můžete být konkrétnější?
Tak například mužská homosexualita byla ve starém Římě považovaná za něco naprosto běžného. Každý majetný muž měl kromě manželky a milenek i mladého milence. Dokonce to patřilo k dobrému mravu. Pokud by si nevydržoval mladíčka, nebyl by společensky na výši. Přečtěte si Satyrikon.
Pro napsání jste toho musel asi hodně nastudovat. Bavilo vás studium?
Jakmile se v této zemi začnete zabývat pornem, okamžitě vzbudíte podezření, že jste notorický masturbant. Viděl jsem toho samozřejmě velmi mnoho, ale upřímně vám řeknu, že běžné porno, tedy to plácání masa o maso, mě hluboce nudí. Zajímá mě spíše pohled do tváří, navození situací, vzájemné vztahy. To je pro mne vzrušující. Ale toho je v běžném pornu velice málo.
Autor knihy Vladimír Poštulka a pornoherečka Cinthia Vellons
Můžete doporučit nějaký film, který vás nenudil?
Jsou to téměř všechny filmy režiséra Paula Thomase, nejvíc se mi líbila jeho Masérka s Jennou Jamesonovou.
Rozkoš? Míchaná vajíčka posypaná bílými lanýži
Jste požitkář?
Mám rád rozkoše tělesné i duševní. Domnívám se, že není velký rozdíl mezi rozkoší z dobrého jídla a rozkoší z dobrého sexu. Když jsem začal vydávat časopis Labužník, nechal jsem fotografovat jídlo jinak, vzrušivěji. Čtenáři mi pak psali, že je to porno. Do té doby u nás tímto způsobem jídlo nikdo nefotil. Měl jsem skvělého fotografa, který využil svých zkušeností ze světa.
Co si mám pod tím představit?
Pohled na jídlo musí čtenáře vzrušit, stejně jako ho vzruší pohled na sexuální situaci. Jestliže se vám začnou sbíhat sliny, není to nic jiného než jen jiná forma mužské erekce nebo ztuhnutí ženských bradavek.
Jste prvním českým gurmetem-kritikem s mezinárodním uznáním. Jak k tomu došlo?
Všechno začalo už kdysi dávno, potkal jsem několik zajímavých lidí, kteří uměli o jídle vyprávět. Mnoho let jsem kulinářství sledoval po celém světě. Po roce 1990 jsem o tom začal psát a založil jsem časopis Labužník, což byl vůbec první poválečný český labužnický magazín. Jedno číslo se tehdy dostalo do rukou redakce německého časopisu Der Feinschmecker, v překladu Labužník. A jeho redaktorka mě oslovila, abych pro ně hodnotil české a slovenské restaurace.
Trpěly vaše chuťové buňky za stalinismu?
Ne. Je to stejné jako dneska. Měl jsem dobré informace a věděl, kam jít na dobré jídlo. I v šedesátých letech existovaly v Praze restaurace, kde se skvěle vařilo a kde měli téměř všechny potřebné suroviny. Byly to podniky určené cizincům, především diplomatům. Státní bezpečnost je chtěla mít pod kontrolou. Tak je lákali na skvělé jídlo a u stolů bylo odposlouchávací zařízení. Takových restaurací bylo v Praze několik.
Vladimír PoštulkaJe českým gurmet-kritikem, vydával časopis Labužník. Stal se externím hodnotitelem německého gourmet-magazínu Der Feinschmecker, a tedy prvním českým gourmet-kritikem známým v zahraničí. Vydal Dějiny pornografie v datech, píše prózu a texty k písním. Mezi nejznámější patří Sladké mámení, Měli jsme se potkat dřív, S tím bláznem si nic nezačínej, Veď mě dál, cesto má a další. Narodil se v roce 1943, je podruhé ženatý, má dvě děti a vnučku. |
Ale tam se obyčejní lidé nedostali.
To ne. Dovnitř se dostal člověk jenom přes protekci, pro běžné Čechy bylo obsazeno. Naštěstí jsem znal kuchaře. Ale existovaly i obyčejné restaurace, kde kuchaři vařili sice jednodušší jídla, ale na vysoké úrovni. Labužníci o nich věděli.
Otázka výběru dobré restaurace zůstává i dnes.
Denně se mě ptá asi dvacet lidí, kam mají zajít. Stále to je jenom o informacích.
Chutná vám?
Kdyby mi pořád kručelo v břiše a chutnalo mi všechno, co mi přinesou, tuhle profesi bych nemohl dělat. Já spíš trpím, s nadsázkou řečeno, určitým nechutenstvím. Když chci jídlo správně hodnotit, musím být trošku nad věcí. Jediné, co mi chutná kdykoliv, je domácí chleba s dobrým máslem.
Jaké je vaše oblíbené jídlo?
Třeba když se povede sezona bílých lanýžů v Piemontu a mám možnost tam zajet, jsem v sedmém nebi. Obyčejná míchaná vajíčka lehce posypaná nastrouhanými bílými lanýži, to je zázrak.
Jak je na tom česká kuchyně?
Jsme na dobré cestě. Lidé se učí jíst kvalitně a zdravě. Bohužel mám ale pocit, že generace velkých kuchařů, jako jsou například Pohlreich, Sahajdák, Paulus nebo Punčochář, nemá následovníky. Aby z kuchaře něco bylo, měl by aspoň rok vařit v dobrém podniku ve Francii nebo jinde ve světě. Mladým kuchařům se ale od maminky, jak se zdá, moc nechce.
O pornografii jsme mluvili, o jídle též. Vaší třetí parketou je psaní textů.
Ochranný svaz autorský eviduje více než tisíc mých písňových textů, které byly nahrány. Psaní textů jsem však nikdy nepovažoval za umění. Bylo to pro mě řemeslo, způsob obživy.
Měl jste za minulého režimu problémy s cenzurou?
Napsal jsem velmi málo rockových písniček, takže mě cenzura moc bedlivě nesledovala. Střední proud nebyl tak podezřelý.
Píšete dál?
Už jen občas. Když se ozvou kamarádi, jimž se nedá odmítnout, musím se přinutit. Teď pracuju na desce Petra Spáleného, loni jsem udělal něco pro Karla Gotta nebo Pavla Bobka.
Co je vaší celoživotní múzou?
S inspirací je to trošku jinak, než si lidé myslí. Nikdy není okamžitá. Múzy potkávám každý den, ale nikdy nejsou okamžitým impulzem k napsání něčeho. Inspirativní okamžiky je nutno si uvědomit a zapamatovat. Člověk je pak má uloženy v takové databázi, v šuplíčcích paměti. A když je to zapotřebí, musí je umět najít a vytáhnout a použít.
Prozraďte, co jste z šuplíku vytáhl vy?
Když jsem psal písničku Měli jsme se potkat dřív pro Marii Rottrovou, byl jsem o dvacet let mladší a nemohl jsem tušit, že situaci, kterou popisuju, někdy sám zažiju. A že ji zažije i Marie sama, na vlastní kůži. Vymyslel jsem si prostě situaci, která byla pravděpodobná pro ženu jejího věku. Ale protože jsem v těch šuplíčcích měl naštěstí asi něco, co jsem zaslechl nebo zahlédl, použil jsem to. A teprve dnes vidím, že jsem se docela trefil.
