Stoupenci Horace Fletchera se chtěli ke štíhlosti prožvýkat. | foto: Profimedia.cz

Výlet dějinami diet: žvýkací, cigaretová i podle krve

  • 1
Starost o váhu není žádným moderním fenoménem. Lidé kvůli ní tu nejedli sacharidy, tu se vyhýbali tukům, jednou snaživě žvýkali a jindy se cpali grapefruity. Připomeňte si ty nejabsurdnější i nejvlivnější diety, které přinesla historie.

Lord Byron: chřadnu, ale hubnu

Byl možná první celebritou, která proslavila brutální hubnutí. Zatímco v roce 1806 vážil básník George Gordon Byron osmaosmdesát kilogramů, o pět let později byl o dvaatřicet kil lehčí. A hlídal se pořád. Žil o vodě, zeleném čaji, keksech a bramborách namáčených v octu, permanentní bodání hladu zaháněl kouřením. Do roku 1822 se prohladověl do značně zuboženého stavu.

I když věděl, že nesmyslně přísný stravovací režim vede ke zdravotním problémům, trval na něm a s romantickou empatií ho předepisoval především dámám. Žena by se podle něj nikdy neměla dát vidět, jak jí či pije, "pokud to ovšem není salát z humrů či šampaňské, jediné ženské a přijatelné pokrmy".

Soudným lidem dělala móda zaváděná Byronem starosti. "Všechny mladé dámy prožívají své dospívání v polohladovění," stýskal si nad Byronovým vlivem lékař George Beard.

Rakvářova trefa

Další premiéra se připisuje anglickému výrobci rakví Williamu Bantingovi. Právě on sepsal zřejmě první dietu postavenou na nízkém příjmu sacharidů, trval zejména na eliminaci cukrů, škrobů, piva, mléka a másla, doporučoval maso, zeleninu, ovoce a suché víno. Své zkušenosti sepsal v roce 1863 v soukromém textu, který se však dočkal obří popularity a oficiálních vydání. Stal se základem mnoha moderních diet a autorův věhlas dorostl až takových rozměrů, že jeho jméno začalo žít vlastním životem jako sloveso: "to bant" znamenalo držet dietu.

Žvýkací dieta

Říkalo se mu Velký hněták a bylo to případné přízvisko. Horace Fletcher, samozvaný odborník na výživu z americké viktoriánské éry, byl posedlý žvýkáním, chválil ho a velebil. "Příroda pokárá ty, kdož nežvýkají," varoval a doporučoval, že se každé sousto musí v ústech sežvýkat dvaatřicetkrát, než se může polknout. Jeho následovníci to s náboženskou oddaností dodržovali, žvýkali dokonce i nápoje. Jednou ze základních myšlenek Fletcherovy diety bylo, že usilovným žvýkáním se potrava změní v tekutinu.

Kromě toho byly v centru Fletcherovy pozornosti exkrementy, především z nich se totiž podle něj dalo usuzovat na kvalitu výživy dotyčného. Proto prosazoval, aby se analýze vlastních výkalů učily již děti. Podle Louise Foxcroftové, autorky knihy Kalorie a korzety: historie diet za poslední dva tisíce let, měla Fletcherova dieta vést k tomu, že lidé vykonávají stolici jednou za dva týdny a že jsou jejich exkrementy bez zápachu, dokonce voňavé. Jeden exemplář svého exkrementu s sebou Fletcher dokonce vždy nosíval jako důkaz, cituje spisovatelku agentura BBC.

Své učení propagoval po desetiletí a na lekcích a přednáškách vydělal miliony dolarů, mezi jeho posluchače patřil například Upton Sinclair či John D. Rockefeller. Popularitu mu vynesla série experimentů na Yaleově univerzitě. Pětapadesátiletý Fletcher při všech cvicích prokázal, že se chlubí mnohem větší fyzickou zdatností než mladí studenti.

Laškování s parazity

Ne všechny nápady však byly jen legrační, jako když si fletcherovci na svých večeřích navzájem stopovali, kdy už mohou polknout sousto. Třeba dieta, která si brala na pomoc tasemnice. Pacienti do sebe dostávali jejich cysty, aby parazité dozráli v jejich střevech a dělili se s hostitelovým tělem o přijatou potravu. V okamžiku, kdy dotyčný dosáhl požadovaného úbytku váhy, měl podle plánu dostat díky pilulkám proti parazitům vetřelce z těla ven.

K redukci hmotnosti pobyt parazita, který obvykle dosahuje délky tří až pěti metrů, samozřejmě s velkou pravděpodobností vede. Odborníci však dodávají, že kromě toho jsou průvodními znaky diety průjmy, nevolnost, slabost, bolest hlavy, zvracení či nadýmání. Podle serveru everydiet.org nabízejí tasemnicovou dietu některá zařízení v Mexiku ještě dnes, přijde na 30 tisíc korun. Server však zdůrazňuje: je extrémně nebezpečná, nezkoušejte ji.

Počítání kalorií

Dvacátá léta přinesla s módou štíhlých ženských figur boom diet, mezi nimiž nescházely anekdotické položky, jako například cigaretová dieta. V roce 1918 však přichází první skutečný trhák. Doktorka Lulu Hunt Petersová vydává knihu o kaloriích, z níž se stane první dietologický bestseller. Proč? Zaprvé je psaná na základě vlastní zkušenosti, autorka přiznává, jak se styděla za svou váhu a jak se jí jí podařilo zbavit. Zadruhé, je to svěží, vtipné a zábavné dílo.

Zapalte si Lucky a cukroví, po kterém tloustnete, vám nebude nikdy scházet, lákala reklama na cigarety.

Brutální madam. "Být tlustá je zločin - zločin proti lásce, zdraví, výkonnosti a společnosti," říkala Lulu Hunt Petersová.

Odteď nebudete říkat, že jste měly krajíček chleba či kus koláče, ale sto kalorií chleba a tři sta padesát kalorií koláče, učila své čtenářky Petersová. Počty přitom byly jednoduché, mohly sníst, kolik chtěly, pokud celková denní suma kalorií nepřekročí hodnotu 1 200.

Její kniha však už pokládá základní kameny toho, co se stane vězením ideálu krásy. Být štíhlý, jak káže doba, je známkou, že má žena samu sebe pod kontrolou. Pokud nad svou váhou vládu nemá, je mravně nevyrovnaná, hřměla Petersová. A s biblickými odkazy mluvila o tom, jak žena musí odolávat pokušením. Ani to nestačilo. "Být tlustá je zločin," kázala.

Dělit, dělit

Z vlastního příkladu vycházel i lékař William Hay. Vážil přes sto kilogramů, trpěl vysokým krevním tlakem, onemocněním ledvin a měl problémy se srdcem. To vše jej přimělo, aby se ve dvacátých letech minulého století podíval na své stravovací návyky. Nejprve začal jíst jednou jednou denně, a to pouze zeleninu, poté skoncoval s kávou, nakonec i s kouřením. Dostal se na 80 kilogramů, s nimiž byl spokojený, výživou se však zabýval dál. Zlom přišel, když narazil na práce ruského lékaře a fyziologa Ivana Pavlova, jehož pozorování psů odhalila, že zatímco jim trvá kolem dvou hodin strávit samotné škroby a čtyři hodiny samotné proteiny, mix obou zaměstnává jejich organismus třináct hodin.

Přesvědčení, že chemický proces trávení ovlivňuje nejen váhu, ale též zdraví obecně, se stalo základem Hayovy dělené diety. Sacharidy, kam patří škroby a cukry, se podle ní neměly konzumovat spolu s proteiny, špatná skladba pokrmu totiž drancuje životní vitalitu. Hay věřil, že právě díky dělené dietě přežil Brightovu chorobu, která byla v té době neléčitelná, opustil tradiční lékařskou praxi a věnoval se pouze rozvíjení a propagaci své diety. Mezi její stoupence patřil například Henry Ford.

Zelná i grapefruitová

Autor další diety je neznámý, patří však mezi stálice, byť nad ní výživoví experti kroutí hlavou. Zelná dieta existuje v mnoha verzích, jejím základem však bývá sedmidenní stravovací plán, který spočívá především v konzumaci zelné polévky a slibuje obvykle úbytek čtyř a půl kilogramů.

Už od třicátých let minulého století se poté drží dieta, která nijak nekoriguje, kolikrát denně byste měli jíst, co by na vašem jídelníčku mělo či nemělo scházet, ani vám neurčuje množství. Jediné, co po vás chce, je sníst před každým jídlem půlku grapefruitu. Tohle ovoce totiž prý obsahuje enzymy, které urychlují spalování tuků.

Tukům zdar

I lékař Robert Atkins vycházel stejně jako předešlí autoři diet z vlastní zkušenosti. V roce 1963 se jako stokilový pán rozhodl řídit doporučeními výzkumu Alfreda W. Pennigtona a ze svého jídelníčku eliminoval škroby a cukry, zatímco tukům a proteinům se nevyhýbal. A i když šla tato doporučení proti všem dosavadním radám výživových odborníků, uspěl a následně též u svých pacientů, kteří se potřebovali zbavit váhy.

Robert Atkins svou dietou potěšil především všechny milovníky masa.

Jeho dietu zpopularizoval rozhovor pro časopis Vogue v roce 1970, opravdový poprask však způsobila až kniha Dietní revoluce doktora Atkinse. Stala se trvalým trhákem, prodaly se jí miliony a uchvácenému publiku začal lékař chrlit kuchařky, průvodce dietou, potravinové doplňky, založil vlastní centrum, jímž do devadesátých let minulého století mělo projít na padesát tisíc pacientů. Jeho popularitu ještě podtrhlo vydání knihy Nová dietní revoluce doktora Aktinse v roce 1992 i to, že se k jeho metodě hlásí řada celebrit. Mnozí odborníci ji však kritizují jako zjednodušující a nevyváženou.

Dělit, ale ještě jinak

Atkinsova nastavovaná revoluce však měla konkurenty, jedním z nich byla například dieta Judy Mazelové. Vyšla v roce 1981 a udělala ze své autorky hollywoodskou guru přes diety. Navazovala vlastně na Haye a tvrdila, že záleží především na pořadí, v jakém co jíme. Zvolíme-li špatné, popleteme enzymy, které v těle pomáhají potravu trávit, a následkem bude zvýšení hmotnosti.

Její hubnoucí program zahrnoval deset dní, kdy se na talíři smělo ocitnout pouze ovoce, aby následně přiskakovaly další potraviny, nikdy se ovšem nemohly jíst sacharidy a proteiny zároveň. I tuto dietu kritici označují za nedůvěryhodnou, i ona si však našla slavné stoupence, například Marii Shriverovou či Lizzu Minnelliovou.

Volání krve

Vlivnou byla též dieta, s níž přišel v roce 1997 Peter D'Adamo. Řídila se krevní skupinou dotyčného pacienta a měla vás "provést zpět k základním pravdám, které žijí v každé buňce vašeho těla a spojují vás s vaším historickým, evolučním původem", jak vznešeně uváděl autor.

Každé ze čtyř krevních skupin vyměřovala jiný jídelníček. Skupina 0 byla historicky nejstarší, patřila "lovcům" a vyžadovala tedy velký přísun proteinů, skupina A byla zemědělským typem, k němuž patřila vysoká konzumace zeleniny a žádné červené maso. Skupina AB byla někde mezi oběma předchozími, zatímco skupina B, typická pro "nomády", byla jediná, které D'Adamo doporučoval mléčné výrobky. A i zde musíme dodat, že odborníci poukazují na to, že vědecké poznatky autorovy závěry nepodporují, pokud je dokonce nevyvracejí.

5:2, ideálně napořád

Zatím posledním módním dietním výkřikem je dieta pět ku dvěma, která vám dovoluje po pět dní v týdnu jíst, cokoli chcete, po dva dny vám však předepisuje, abyste snížili příjem kalorií na 500, jste-li žena, případně 600, pokud jste muž.

V pořadu BBC Horizon ji zpopularizoval britský lékař Michael Mosley, v knize Dvoudenní dieta ji ale oceňují i dietoložka Michelle Harveyová a onkolog Tony Howell, mimo jiné proto, že má redukovat riziko rakoviny prsu. Není přitom krátkodobou dietou, rytmus 5:2 by se měl držet po celý život.