Třeba utkávat se v aréně s býky.
"Ti, kteří vědí, jak s býky zápasit, se nebojí," říká novináři z The New York Times desetiletý Michelito. A na důkaz toho, že ví, o čem mluví, dodává hrdě: "Jsem úplně klidný."
Malý Španěl jde totiž ve šlépějích otce. Vždy si prý hrál s meči a toreadorskými pláštíky spíše než s autíčky, jejich dům navštěvovali otcovi kolegové matadoři a často s nimi chodil i do arény.
Teď se v ní staví proti čtyřnohým protivníkům sám, pracuje však ale v Mexiku. Španělské zákony jsou přísnější a práci matadora dětem mladším 16 let zakazují.
O prvním březnovém víkendu stál v aréně v peruánské Limě, považované za nejstarší v Latinské Americe, a vychutnával si jásot obecenstva. Porazil zde celkem čtyři býky, dohromady je na jeho listině 56 čtyřnohých protivníků. Jako trofeje si Michelito odnesl 106 uříznutých uší a sedm oháněk.
Je-li korida eticky spornou věcí, dostává díky angažmá dětí ještě krutější rozměr.
"Když stojím proti býkovi, nemyslím na nic jiného. Soustředím se na to, co musím udělat," vysvětluje Michelito dopisovateli agentury Reuters.
Organizátoři stavějí proti jednomu z nejmladších toreadorů v Latinské Americe zejména nedospělé jednoroční býčky. Kluci, kteří jsou jen o něco málo starší, jsou však již tragédii o notný kus blíž – bojují s tříletými býky, kteří jsou daleko agresivnější.
Ví to dobře například Jairo Miguel, čtrnáctiletý španělský matador, který začal svou kariéru v Mexiku ve dvanácti. Loni v dubnu jej zranil téměř čtyřistakilový býk: propíchl mu levou plíci, roh se zastavil necelé tři centimetry od srdce.
Umění zabíjet se naučil od svého otce, který nyní pracuje jako synův manažer, trenér a společník na cestách. Během sezony býčích zápasů žije se synem v Mexiku, zatímco Jairova matka a sourozenec čekají doma ve Španělsku.
Jeho otec byl během své kariéry zraněn býkem čtyřikrát – jeho nejhorší noční můrou je však vzpomínka na incident, při němž býk v aréně nabodl na roh Jaira. Pořád se mu vybavuje pohled na tvář syna, zatímco ten sténal: "Umírám, tati, já umírám."
Jenže pak se Jairo uzdravil – aby se do arény vrátil.
Odhodit toreadorský pláštík (a připravit se o tisíce dolarů – a potenciálně o desetitisíce dolarů – za každého zabitého býka) Jairo nechtěl. "Nikdy mě to nenapadlo. Je to něco, co miluji."
"Jsme normální lidi, jen máme povolání, které nás staví na nebezpečné místo," komentuje přítomnost smrtelného rizika, které jeho práce s sebou nese, s vážností dospělých Jairo.
"Motorky a auta mají na svědomí daleko víc úmrtí. Jenže auto můžeš kontrolovat. Býk myslí sám za sebe," cituje jej list The New York Times.
