Zhruba do poloviny devatenáctého století se diamanty daly nalézt jen na několika málo místech v Indii a na několika lokalitách neprostupné brazilské džungle v Minas Gerais. Celosvětová těžba, která však měla podobu náhodných nálezů, se dala ročně počítat na kilogramy. Tehdy se diamanty pyšnily opravdu jen královny a císařovny.
Změna přišla v roce 1870, kdy se po zdlouhavých komplikacích podařilo rozběhnout důlní velkokapacitní těžbu v jihoafrickém Geraip na Oranžové řece. Už brzy se to pro převážně britské investory a bankéře, kteří za projektem stáli, ukázalo být jako zásadní problém.
Když vzácné přestane být mimořádností
Produkce diamantů totiž vzrostla díky tamním bohatým hlubinným nalezištím na celé tuny, a to v horizontu měsíců. Sotva už pak mohly být považovány za vzácné, aby to odpovídalo jejich přemrštěné ceně. Hrozil rychlý propad komodity na burze a návratnost milionů liber investice do těžby začala být přinejmenším pochybná.
Hodnota diamantů totiž klesala s každou další vytěženou várkou. A k tomu přibývalo zpráv o tom, že se podobně vydatná naleziště mohou nacházet i v Bečuánsku (Botswaně) a také na území dnešní Angoly a Namibie. Pokud by situace dál pokračovala v nastaveném trendu, soupeřilo by stále více těžařských subjektů o světový trh vyšší produkcí a nižší cenou. A za chvíli by nebyly diamanty dražší než obyčejné polodrahokamy.
Řešení, na kterém se v roce 1888 víceméně shodli všichni zúčastnění bankéři, by z dnešního pohledu zavánělo kartelovou dohodou. V čem spočívalo? Ve sloučení investičního kapitálu a splynutí těžařské technologie dosavadních konkurentů pod hlavičkou jedné společnosti, De Beers Consolidated Mines, Ltd. A tento syndikát pak převzal nad diamanty světový patronát.
Jeden jim všem vládne
Zdůvodnění takového kroku je prosté. Jedna společnost, která kontroluje kompletně celý trh s diamanty, totiž také sama může rozhodovat o jejich ceně. Bez ohledu na to, kolik diamantů se každý rok vytěžilo, jich do světa korporace pustila jen určitou část. Dost na to, aby prodej generoval bohatý zisk, ale přitom ne tolik, aby jejich případný nadbytek způsobil propad tržní ceny.
Ve skutečnosti tak obrat z prodeje diamantů každoročně (s výjimkou období Velké krize ve dvacátých letech minulého století) mírně stoupal. A za posledních třicet let vyskočil o 25 procent. Zatímco těžba zlata, stříbra nebo mědi podléhá neočekávaným ekonomickým výkyvům, diamanty prostě „zůstávaly věčné“. Konglomerát De Beers však vynalezl i něco lepšího než monopolní dohled nad cenou. S pomocí propracované reklamy a důmyslné prodejní psychologie vytvořil mechanismus, díky kterému se z malých krystalů uhlíku staly univerzálně rozpoznatelná znamení bohatství, moci a romantiky.
V roce 1946 si například zaplatil „nepřímou reklamu“ ve 125 novinách z celého světa. Podstatou kampaně bylo prezentovat nejrůznější celebrity, které se diamanty honosí. A která žena by nechtěla mít šperk jako filmová hvězda?
Poklad, který musí za moře
A z tohoto diamantového sentimentu těží byznys, který vám nabízí „trochu jinak upravenou lopatku popela, za cenu vagonu uhlí“ dodnes. Stačí se jen podívat na to, jak předmět svého podnikání vnímá současný následovník De Beers, mezinárodní organizace World Diamond Council.
Zamilujete se do ní, říkali o lupičce šperků policisté Elegantní, okouzlující, sebevědomá, nezdolná. Žena, která mohla změnit svět. Místo toho se stala královnou zlodějů šperků. I tak však Doris Payneové za její 60 let trvající kriminální dráhu skládají svérázné komplimenty policisté, umělci i klenotníci. Takové má nenapravitelná dáma charisma. |
„Diamanty jsou hlubokým vyjádřením emocí: lásky, náklonnosti, závazku. Jsou jedním z nejvzácnějších výtvorů planety Země a každý je stejně originální, jako osoby, které je nosí. Byly zrozeny na počátku světa, a přetrvají až do jeho konce,“ proklamuje.
I když z takových květnatých slov med přímo kape, některé věci se nezměnily. Třeba to, že diamanty představují zatraceně drsný byznys. Na jeden získaný karát diamantu je pořád třeba vytěžit a probrat přibližně 1 750 tun zeminy. V Africe, odkud dnes pochází 65 procent světové produkce, dává tato činnost práci 10 milionům lidí. Zde vytěžené nerosty však na místní úrovni generují zisk jen ve výši 8,5 miliardy dolarů, drtivá většina této částky zůstává v rukou těžebních společností. Zdejší kopáči prostě nálezem diamantu nezbohatnou. Teprve v zámoří se z diamantů stává poklad, obrat z jejich prodeje se vyšplhá na 72 miliard ročně.
Nepokoušejte se jich zbavit
Mýtus věčných a nezničitelných diamantů se přitom bohužel nezakládá na pravdě. Ano, diamanty jsou nejtvrdším přírodním minerálem, ale ve skutečnosti jsou velmi křehké a náchylné k rozlomení, pokud víte, jak do nich správně praštit. Nebo když vám třeba náhodou upadnou na zem. V zásadě ani nejsou příliš odolné teplu, stejně jako tuha (grafit) nebo uhlí. Stačí jen dostatečný zdroj tepla a vzduchu a překrásné krystaly vzplanou. Hořet mohou už při 900 stupních Celsia, což není při požáru domu problém.
A dívat se na diamanty jako na dobrou investici do budoucna? Vzhledem k tomu, že marže prodejců těchto klenotů dosahuje 100 až 200 procent, to není právě dobrý nápad. Prstenu s diamantem, který jste pořídili za dva tisíce dolarů, se prodejem nezbavíte lépe než za 600. V Africe přitom není takový kámen oceněn více než na 85 dolarů. Prodejci také většinou nemají zájem vykupovat jednou prodané diamanty zpět. Platí za ně svým velkododavatelům až po prodeji a zpětný výkup by ohrozil i jejich vlastní investici.
Diamanty, na kterých je lidská krev
Mechanismus centrálně řízeného prodeje a těžby diamantů, který držel až do roku 2001 konglomerát De Beers, se snahu o případný prodej diamantů snažil cílenou reklamou potlačit. Pokud by totiž zákazníci začali hromadně z existenčních důvodů diamantové šperky po babičce nebo manželovi dávat do oběhu, ukázalo by se, že jejich cena rozhodně neodpovídá prodejní hodnotě. A tím by se lesklá pyramida brzy zhroutila. Navíc není dosud jisté, kolik v Evropě či ve Státech prodávaných klenotů pochází z nelegální a nelicencované těžby. Všechny totiž vypadají stejně.
Jenže tyto necertifikované, takzvané krvavé diamanty, slouží k financování revolučních bojůvek a partyzánských armád, jsou těženy v podmínkách otrocké práce a vydatně přispívají k devastaci životního prostředí. Těžařské společnosti soudí, že podíl krvavých diamantů na světovém prodeji nedosahuje ani čtyři procenta. Neziskovky, které se problémem zabývají, naopak tvrdí, že jejich podíl může být až dvacetiprocentní.
