Hned u čtení článku jsem si řekla, že autorem bude asi muž. A měla jsem pravdu.

Vždycky je to o domluvě obou. Já rodila sama, děti viděl manžel až po týdnu, když nás vezl domů. Když rodila dcera, její manžel si sám řekl, že chce k porodu. Byla za to vděčná, rodila 14 hodin, měla k ruce pomocníka a oporu. Pro oba to byl velký a hlavně společný zážitek a jejich vztah to prohloubilo.  Každý pár ať se zařídí po svém, okolí mu do toho nemá co kecat.

Myslím si ale, že dřív se volal k porodu i otec, pokud nastaly komplikace. Doktor nebo bába si tak kryli záda, často byl muž ten, kdo musel rozhodnout, kdo přežije, matka nebo dítě. Aspoň tak to tvrdila moje babička, ročník 1907.

Tak pokud se chlapi citi dezorientovani a zmateni a nevi, co co se deje, jak se maji asi citit rodici matky ? Otcove tam jsou prave proto, aby se zeptali na to, co je potreba, aby zajistili eventualni komunikaci v momente, kdy matka neni schopna, a samozrejme aby ji podporovali, pokud bude potreba

Na druhou stranu je pravda, ze to neni povinnost, nutit sebe (ani druheho) do toho nema smysl... meli by se v tomto shodnout oba - at uz ano, nebo ne..

Ja byl u porodu mé manželky když přivedla na svět naší první dceru a musím říct že jsem byl velmi rád že jsem v tu chvili mohl být s v porodnici. Nevyměnil bych to za nic na světě i když se dcera nerodila zrovna jednoduše a při komplikacích musel byt dokonce použit zvon. Pokud bude má žena v budoucnu další těhotenství rozhodně budu chtít byt přitom. okud to bude jen trochu možné.

Chudáčkové tatínci se cítili dezorientovaní, zmatení... A jak se asi v tu chvíli cítily matky??? Kromě toho, že byly taky dezorientované a zmatené? Otec tam je od toho, aby tam prostě BYL. Aby tam nebyla žena s obrovskými bolestmi sama... Je snad mezi partnery normální, že chtějí být v těžkých chvílích spolu a dodávat si síly.

plácáš nesmysly, otec dítěte tam může být jen tehdy, pokud si to rodička výslovně přeje a trvá na to přes všechna s tím spojená rizika.

Samozřejmě  otcové měkkouši by tam být neměli...Ale já u toho byl a myslím, že jsem dost pomohl v navádění k správnému dýchání, tlačení, ale taky psychicky a paní doktorka se mohla věnovat zákroku. Máti tam byla tak, ale stála bledá v rohu. Byl to jeden z nejsilnějších zážitků v pozitivním slova smyslu. Kdo na to má, doporučuji.

Minimálně je to školení k nezaplacení, kdyby pak byl třeba nutný zásah mimo nemocnici..

Tvl tchyně u porodu, to je masakr...

Z možnosti a volby se stala společenská povinnost. Kam ten svět spěje?

Pokud si to otec a matka nedokážou vyříkat, tak by ani děti mít neměli...

To bylo první, na co se muž po té radostné novince zeptal: "Nemusím být u porodu, že ne?" "Nesmíš!" Takže pohodová shoda.

nebudu se hadat, ze v nekterych pripadech to skutecne je jak pan redaktor napsal, ale musim se ohradit proti faktum clanku prezentovanym jakoby se jednalo o vetsinu muzske populace. Naopak!

U nas v Australii chodi tatove k porodum nekdy od 1976-78, takze s tim mame podstatne delsi zkusenost nez spolecnost, v niz se zrejme pohybuje pan redaktor a z niz cerpa data.

Kdyby tady byla moznost ohodnotit clanek jako je ohodnotit diskuzi, dal bych mu za tu falesnou generalizaci jedno VELKE TLUSTE MINUS - s vykricnikem

Hele ty australane, přečetl sis vůbec ten článek? Francouzský porodník, vědci z oxfordské university, nebo z Case Western University School of Medicine v Clevelandu, to je opravdu omezená společnost. Prostě se s tím smiř, že na tom asi něco bude a že většina chlapů s tím mám pochopitelný problém.

Za tu falesnou generalizaci máte jedno VELKE TLUSTE MINUS - s vykricnikem

Lupa má poněkud omezené informace - porod rozhodně není po tisíciletí jen ženskou záležitostí. Nejen v jiných kulturách, ale i v té naší třeba bývalo v některých zemích zvykem, že u porodu byl přítomen nejen otec, ale i hromada dalších lidí, kteří potom odsvědčili, že otec po narození přijal dítě za své. A neplatilo to jen pro lidi z nejvyšších vrstev.

Jak článek správně podotkl, ale dál nerozvedl, dřív to bylo tak, že žena měla kolem sebe početnou komunitu dalších žen, které jí nejen pomáhaly při porodu, ale i v šestinedělí a s péčí o dítě. Dnes je základní jednotkou nukleární rodina, široké rodiny tak blízké se už většinou nepěstují a ženy nerodí doma v kruhu blízkých, ale v porodnici obklopeny cizími lidmi. Je tedy celkem logické, že by u toho rády měly nejbližšího člověka, a tím je dnes prostě partner.

Neboli je dobré se na problematiku mužů u porodu podívat v širších společenských a kulturních souvislostech, a ne jen řešit, jak to ovlivní mužův sexuální život. Ostatně trend mužů u porodu, který u nás funguje řekněme v posledních patnácti letech, je v západních zemích běžný už několik desetiletí a myslím, že už to tamní muži mají dávno vyřešené. U nás je to holt ještě stále dost nové a tak to média ráda řeší.

ja jsem byl u narozeni nasich dvou kluku v prvni puli osmdesatych let, protoze otcove tady v Australii zacali bezne chodit k porodum nekdy od 1976-78. A vetsinove bez negativnich nasledku na partnerske vztahy. Take se tenkrat stalo popularnim chodit s manzelkou na 2 mesicni vecerni preporodni kursy, poradane porodni asistentkou mistni velke nemocnice s porodnim oddelenim. Kursy mely jako soucast navstevu nemocnice a porodniho salu a instruktazni film o porodu.

Tim take jsme my tatove byli podstatne lepe informovani a vedeli, co nase manzelky ceka a jak jim muzeme pomoci - a jak se pri tom vsem neplest do cesty profesionalnimu personalu!

Byl to velmi pozitivni zazitek, ktery bych si jako tata nechtel nechat ujit.