Jsou ale i situace, kdy by si sám nebožtík spíše nepřál, aby ho oblékal někdo z rodiny.

Nebo pokud je pro pozůstalé dost pecka i jen úmrtí samo o sobě. Nenakládejme toho na ně příliš.

Pohřební obřad, jistě. Vidění nebožtíka ... kdo chce. Oblékání, občas někdo snad. Uložení do hrobu, by mělo být, nepřál-li si to nebožtík autenticky jinak.

Obavy, smutek, strach, depresivní stavy ze stárnutí, rozkladu, nemocí, postupného zániku, nemohoucnosti, umírání a smrti jsou naprosto přiměřené a vcelku logické emoce, stavy a pocity a žádnými racionálními úvahami se nedají zrušit. Je pouze možné si od útlého věku do jisté míry zvykat a přivyknout, protože nic jiného se s tím stejně dělat nedá.

Právě proto mi přidají téměř všechny dotazy, klišé, „úvahy“ a plytké rozhovory mizerných novinářů s různými celebritami na téma, jak kdo snáší stárnutí, svůj vlastní rozklad a tedy zvolna či rychle se blížící smrt a zánik (ať už vlastní, či lidí blízkých) zoufale stupidní a pokrytecké...

Tak posadí, nebo ne?

Člověk to kvůli tomu čte až do konce, a zase se to nedozví.

Přesně článek měl obsahovat jedinou důležitou informaci a nakonec nic.

A jestli se nebožtík při kremaci posadí, jsme se nedozvěděli. To je teda žurnalistika tohle...

Dovolím si poznámku.

Zaopatřovat osobně někoho do rakve nedává vůbec smysl. S posledním výdechem se z milovaného člověka stává nebezpečný odpad. Nemá s blízkým již nic společného a celý tyátr kolem likvidace tohoto nebezpečného odpadu je směšná zbytečnost.

Okamžik rozloučení je právě okamžik, kdy člověk umře... potom jde již jen o divadlo... bohužel spousta lidí tu šanci skutečně se rozloučit nedostane... umřou sami v nemocnicích apod.

Podívat se naposled na zesnulého je normální. Manželka svého strýce hladila.

Kdo to pise? Viz: "Za odměnu jsem se jí mohl svést" Tu 1203 svadel nebo se ji sam svedl? Ach jo...

Vy také "horké aktualitě" neodpustíte vůbec nic....