Většinu života jste fotil pro tištěná média. Zhruba před rokem začala naše společná spolupráce pro Xman.cz. Co vás na internetu chytlo?
Pro tištěná média jsem fotil od začátku své kariéry od roku 1994, ale byl jsem jim věrný i později, v době, kdy již svět zasáhl internet naplno. A možná vás trochu zklamu, fotografie vytištěná na papíře je mojí prioritou i dnes. Ale s tím, jak internetová média začala trochu válcovat tištěná, jsem si musel zvyknout, že na některé svoje fotky si prostě nesáhnu. A Xman.cz? Výborný partner, který mně dává volnost v tvorbě.
Je pro nás ctí, že slečnu, kterou jste pro nás fotil jako indiánku, jste si vybral i na titulní stranu své knihy. Proč zrovna ji?
Míšu jsem objevil v podstatě nejdříve pro Xman.cz. Když jsem ale viděl, jak skvěle se s ní pracuje a kolik výrazů dokáže nabídnout, chtěl jsem pochopitelně zachytit i jiné polohy jejího vyjádření se. A právě její černobílá fotografie, která je na titulce mé nové knihy, je jedna z mých nejdiskutovanějších fotografií poslední doby. Mnozí si k ní teprve hledají cestu, já jsem si ale jistý, že je tou pravou.
Podle jakého klíče si vlastně dívky a ženy na focení vybíráte?
Onen klíč se vlastně ani nedá popsat, je to opravdu velice rozličné. Pravdou ale je, že pokud dívka nemá výraz, tak jí nepomůže ani nejlepší postava na světě. A pokud výraz a náboj naopak má, dá se mnohé oželet. Osobně mě ale vždy zajímají oči, je to pro mě takový první maják. Pokud oči fungují a vysílají světelné signály, pak je jedno, jestli je hubená, s větším zadkem, zrzka nebo brunetka. Mně se líbí ženy celkově a dovedu si k nim najít cestu.
Vaše nová kniha je celé černobílá. Proč? Co vás na černobílé fotografii baví?
To je jednoduché, je to prostě můj obor. Každý atlet umí skoro vše z atletiky, ale má jednu svou hlavní disciplinu. A tak je to i se mnou, z fotografie umím více oborů a za některé jsem získal i nějaká ocenění, ale umělecký černobílý akt je moje "hlavní pískoviště" a rád bych se ho i nadále držel. Už sedmým rokem se prodávají různé varianty mých autorských kalendářů a diářů v ČR i okolních státech v Evropě a lidi je stále chtějí. Myslím, že to samo je odpověď na otázku, proč to stále dělám. Nehledě na to, že černobílá klasika zůstane klasikou vždy.
Proč je černobílá fotografie považována automaticky za "umění", zatímco barevná se o to musí snažit víc?
To je moc dobrá otázka. Možná je to proto, že barevná fotografie je spojená hlavně s komerčním světem a černobílá nám připomíná starou dobu, muzea, historii, archivy atd. A hlavně, udělat černobílou fotku není nic jednoduchého.
Vaše předchozí kniha Luxurious Luminescence vyšla před čtyřmi lety a dnes je téměř vyprodaná. Jakým vývojem prošel Adolf Zika od ní k In the Shadow of Light? Změnil se způsob jeho práce?
Co se týká černobílých fotek, změnilo se jen málo, používám stále stejné metody a postupy. V podstatě skoro vůbec nefotím u nás, ale hlavně v cizině, na různých ostrovech po celém světě.
Proč?
Dává mi to možnost opravdového soustředění se na práci a neruší mě svět, v němž žiju tady v Praze. A užitečné je to i pro modelky, nikdo jim moc nevolá a nepíší tuny esemesek. (smích) Tak je prostor a atmosféra na tvorbu, na umění. Je to ale opravdu umění? Myslím, že je to jen dobře zvládnuté řemeslo. Hlavní ale je, že si to lidi kupují, dávají do knihoven, nosí v taškách jako diáře a hlavně věší na zdi jako kalendáře. Čím víc se mých fotografií vytiskne, tím víc mě to uspokojuje, protože se dostanou mezi lidi. Nedávno jsem to počítal a i s firemními kalendáři vylezlo z tiskárny už kolem tři čtvrtě milionu výtisků.
Jak vlastně člověk pozná dobrou fotografii? Existují nějaká kritéria, nebo je to celé jen o tom, že se mi to "prostě líbí"?
Velice trefná otázka. Existují dvě odpovědi. Fotku můžete posuzovat podle akademických hodnot, tedy podle toho, co se učí studenti na školách, ale taky podle toho, zda se líbí vám a obyčejným lidem. Moji bývalí asistenti, studenti FAMU, měli občas strašný problém s výběrem svých fotek. Proč? Protože byli zatíženi hromadou pouček od svých profesorů. Neuměli komunikovat sami se sebou. Jednou mě dokonce jeden z nich v úzkosti vyprávěl, jak mu jeho profesor řekl, co všechno je špatné na jedné z mých fotografií. Styděl se mi to říci. Nic si z toho nedělej, řekl jsme mu já, tohle je jedna z mých nejvíc publikovaných fotek, nejvíc se prodává doma i ve světě, ta nepotřebuje akademické výklady a hodnocení.
Kdo vybírá fotografie pro vaše knihy a výstavy?
Už více než šest let je to výhradně práce mojí manželky Stanislavy, která se mnou udělala už pár krásných knih. Přiznám se, svou aktuální knihu jsem viděl až v poslední fázi výroby, vše připravila ona a moc jí za to děkuji. Mě baví fotit, ale ne se o všechno starat. Myslím, že za každým umělcem musí stát racionální žena, jinak by to nefungovalo. (smích)
Čí práci obdivujte vy, čí fotky vás oslovují?
U mě je to docela jasné. Ovlivnilo mě pár lidí, jako první to byl asi Antonín Kratochvíl, tam šlo ale o více než jen fotky. Mezi mé zásadní fotografy patří hlavně Richard Avedon, Ralph Gibson nebo Peter Lindbergh. Jedním z největších fotografů současnosti je podle mě Anton Corbijn. A jsem rád, že se můžu těšit z našeho letitého přátelství.
Už máte v hlavě další fotografickou knihu, nebo je to ještě brzo?
Naopak, připravuji hned tři najednou. Nevyjdou najednou, ale práce na nich je kontinuální. První z nich se jmenuje Charisma a je to kniha o významných světových osobnostech, další spojuje krásná těla a sportovní automobily, moji vášeň. Ta poslední bude opět černobílá, která naváže na moje dvě předchozí černobílé knihy, ovšem s jedním rozdílem. Ten ale zatím neprozradím.
