Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Hrůza na Uralu: mysteriózní tragédie Djatlovovy výpravy

aktualizováno 
Mrtvoly byly poházené ve sněhu, navzdory uralskému mrazu mnohé téměř nahé. Dvě měly rozdrcenou hlavu, dvě zlámaná žebra, další vytržený jazyk, některé vykazovaly známky radiace. Na účastníky mise Igora Djatlova čekala v roce 1959 na Uralu oživlá noční můra. Dodnes se neví, jakou měla podobu.

Těla Zolotarjova a Kolevatova. Kdybych mohl položit Bohu jedinou otázku, zněla by: proč zemřeli mí druzi? říká Jurij Judin, člen výpravy, který kvůli zdravotním problémům z mise odstoupil. On jediný přežil. | foto: eeap.eu

Desetičlennou výpravu měla odradit už jména, která dal místům, jimiž měla putovat, místní kmen Mansi. Jeden z vrcholů, přes něž měla přejít, nesl název Otorten, v řeči domorodců to znamenalo něco jako "Místo, kam nechoď", a cestou na něj měla mise zdolat horu s výhružným názvem Cholat Sjachl, Hora mrtvých.

Právě tam životy členů výpravy vyhasly. Za nikdy nevyjasněných okolností, o nichž víme jen to, že musely být děsivé. Mrtvoly, jak je našla záchranná mise, křičely do pusté, ztichlé a zmrzlé krajiny své svědectví o tom, jak bezmezná hrůza smrti předcházela.

Fotogalerie

Pro úplnost musíme podotknout, že výprava nebyla pošetilým podnikem a že její členové měli dobré důvody, proč na výhružné názvy, jimiž před pohořím varovali domorodci, nebrat zřetel. Všichni byli dobří lyžaři s mnoha zkušenostmi ze ski-treků. Byli na vrcholu sil, nejstaršímu bylo osmatřicet, nejmladšímu jednadvacet. Navzájem se znali, devět členů skupiny studovalo na Uralském polytechnickém institutu či bylo jeho absolventy, ten desátý byl profesionálním horským průvodcem a lyžařským instruktorem.

Žádní nováčci. Uralská výprava, která měla absolvovat okruh o více než čtyřech stovkách kilometrů z vesnice Vižaj zase zpět, měla být ostatně pouhým tréninkem na polární misi.

A nejprve šlo vše dobře. "Chlapci slavnostně odpřisáhli, že po celou cestu nebudou kouřit. Mám ale pochybnosti, jak silnou budou mít vůli, zda to bez cigaret zvládnou," napsala sice do společného deníku 23. ledna 1959 Zoja Kolmogorová, důvod k závažnějším obavám však nebyl. "Všechno je v pořádku (…) Povídali jsme si a říkali vtipy do tří v noci," líčí zábavu o čtyři dny později Jurij Dorošenko.

Nakonec ovšem mířila správným směrem Kolmogorové otázka: "Přemýšlím, co nás na téhle výpravě čeká. Co potkáme nového?" Studentka radiotechniky tušila správně. Jen dodnes nevíme, co záhadného za smrt její a jejích druhů mohlo.

Nejasný jízdní řád tragédie

Projeďme si klíčové momenty výpravy tak, jak se daly zrekonstruovat na základě fotografií a deníku, který po sobě skupina zanechala. Jen s tím ovšem nevystačíme. Při těch nejdramatičtějších okamžicích budeme muset vycházet z důkazů, které našli záchranáři a které interpretovali pozdější vykladači neštěstí.

Poprvé cestovní plán zakulhal 28. ledna, kdy onemocněl člen výpravy Jurij Judin. Nechce se mu, nakonec se však s druhy loučí, vrací se zpět a je tak jediným, kdo přežije. Pak jde zase vše, jak itinerář předpokládá, až přijde první únorový den (podle jiných zdrojů to bylo 2. února) a horalové stavějí svůj poslední tábor. Pod Horou mrtvých.

"Unaveni, vyčerpáni jsme začali připravovat základnu pro stan. Není dost dřeva. Nevykopali jsme díru na oheň, byli jsme příliš utahaní," zapsal onoho večera do deníku vůdce výpravy Igor Djatlov. Ani tehdy však nic neupozorňovalo na hrůzu, která měla nastat. "Večeřeli jsme přímo ve stanu. Je těžké si představit takový komfort kdesi na hřebenu, stovky kilometrů od lidského obydlí." Asi v sedm se dovečeřelo a po deváté už zřejmě byli členové výpravy uloženi ke spánku.

Jeden z posledních snímků výpravy. Devítičlenná skupina si chystá tábořiště...

Jeden z posledních snímků výpravy. Devítičlenná skupina si chystá tábořiště právě onoho večera, kdy dojde k dodnes neobjasněné tragédii.

Tajemný třiatřicátý snímek z Krivonišenkova filmu vyvolal barvité spekulace:

Tajemný třiatřicátý snímek z Krivonišenkova filmu vyvolal barvité spekulace: zachycuje snad ony svítící koule?

Pak už do deníku nepřibylo ani písmeno. Nebyl čas na svědectví. Hrálo se o život.

Ve stanech zřejmě propukl hrozivý zmatek, něco děsivého jejich obyvatele vyrušilo. Trhají a rozřezávají stanová plátna a vrhají se do sněhu a mrazu. Mnozí bosí, někdo v jedné botě, leckdo ve spodním prádle, nikdo se neoblékl pořádně. Jako zkušení horalové ví, že v mrazu pod 18 stupňů Celsia, do něhož se o překot vydávají, nemohou dlouho přežít. Jenže je děsí něco tak hrozného, že nemají čas jednat jinak.

Nejprve zmateně pobíhají kolem tábora. Asi tři sta metrů pod ním se sejdou, zpátky se však neodváží. Společně vyrážejí k více než kilometr vzdálené borovici u lesa. Pokoušejí se založit oheň, Jurij Krivonišenko a Jurij Dorošenko se pokoušejí vyšplhat na strom, aby měli lepší výhled. Záleží jim na tom, aby na tábořiště, které je výrazně nad úrovní jejich stanoviště, viděli co nejlépe, větve má strom zlámané do pětimetrové výše.

Všichni jsou víc a víc podchlazeni. Vyděšená, ale odhodlaná trojice Kolmogorová, Rustem Slobodin a Djatlov se odhodlává k nadlidskému výkonu. Najdou odvahu vrátit se tam, odkud je něco strašného vyhnalo. Je to marný pokus, po třech stovkách metrů umírá na podchlazení neobutý Djatlov, po dalších 180 metrech Slobodin: tatáž příčina úmrtí, navíc však osmnácticentimetrová fraktura lebky a spousta modřin. Jen o 150 metrů víc zvládla Kolmogorová. I ji zabilo podchlazení.

Na cestě mezi borovicí a táborem našla smrt i dvaadvacetiletá Zina Kolmogorová.

Na cestě mezi borovicí a táborem našla smrt i dvaadvacetiletá Zina Kolmogorová.

Nález mrtvoly Dubininové byl pro pátrací misi oživlým děsivým snem.

Nález mrtvoly Dubininové byl pro pátrací misi oživlým děsivým snem.

Někdy v tu chvíli, či již předtím, pod borovicí umrznou Krivonišenko a Dorošenko. Záchranná výprava je najde bez bot, po jejich smrti se o ně podělili, stejně jako o kusy jejich oblečení, ostatní.

Zbývající čtveřice se nakonec vydává opačným směrem než ke stanům s teplým prádlem a veškerým proviantem. Kvůli podchlazení už možná nejsou příčetní, možná se však stále ještě víc než mrazivé rokle, do níž sestupují, bojí nebezpečí v táboře. První umírá Nicolas Thibeaux-Brignollel (francouzské jméno dostal po otci, francouzském komunistovi, jehož popravil Stalin, on sám se narodil v gulagu), podchlazený a s frakturou lebky.

Tělo Ludmily Dubininové, s nohama obalenýma do podvlékaček, našla pátrací výprava ve zvlášť děsivém stavu: bez jazyka, podjazykových svalů a patra, bez očí. Smrt však způsobila kromě podchlazení i masivní vnitřní krvácení, nejen do srdce. Na pravé straně měla přeražena čtyři žebra, na levé šest. Podobně na tom byl lyžařský instruktor Semen Zolotarjov, pět přeražených žeber, chybějící oční bulvy. Lékař Boris Vozrožděnij, který jejich mrtvoly zkoumal, uvedl, že sílu, která vnitřní zranění způsobila, by člověk nevyvinul, a přirovnal ji k nárazu auta.

Údajně poslední vydechl Alexandr Kolevatov. Zemřel do osmi hodin po něčem, co je vypudilo z tábora.

Nejasnosti, neprokázané verze a fantazie

  • Příběh výpravy popisuje (kvůli úřadům notně zfalšovaně) kniha Jurije Jarovoje, která vyšla v roce 1967. V roce 1980 spisovatel i jeho manželka zemřeli při autonehodě,v jeho pozůstalosti se však prý nenašly žádné písemnosti, nahrávky a poznámky k Djatlovově cestě.
  • Po roce 1990 měl získat přístup k originální policejní složce k incidentu novinář Anatolij Gušin. Ze svazku nicméně údajně zmizelo množství záznamů.
  • Podle Judina si na každé výpravě psal Kolevatov osobní deník. Nenašel se.
  • Pečlivou zprávu o celé události si měl vyžádat sám Nikita Chruščov a hned poté byl případ podle nařízení shora uzavřen.
  • Zolotarjova mrtvola měla kolem krku fotoaparát. Proč si při úprku z tábora, při němž se ostatní neměli čas pořádně obléknout, bral fotoaparát? A proč byl oblečený nejlépe ze všech? Judina též překvapilo, že měl zřejmě přístroje dva. Ten, o němž všichni věděli, nechal údajně ve stanu.
  • Magické devítky Hory mrtvých. Podle legendy kmene Mansi u vrcholu zmizelo devět jeho bojovníků. Kromě Djatlovovy skupiny má údajně na svědomí další neobjasněná úmrtí. V roce 1960 zemřelo při třech leteckých neštěstích celkem devět lidí, v roce 1961 byla objevena těla devíti leningradských turistů.

V celé oblasti se kromě stop nebohých účastníků výpravy nenajdou ve sněhu doklady po přítomnosti nikoho jiného. Žádné známky fyzického boje. Oblečení na několika obětích naproti tomu vykazovalo stopy vyšší radiace. Navzdory mrazu byly jiné kusy šatstva rozvěšeny bez využití na větvích borovice. Podle účastníků pohřbů měla mrtvá těla tmavě hnědou barvu. I tyhle otazníky vlají nad Djatlovovou misí, kraluje jim však ten základní: Co vlastně vyhnalo výpravu v takovém spěchu ze stanů, byť dobře věděla, že to znamená jistou smrt?

Křížovka bez legendy

Odpovědí nabízí nejrůznější dohady celou řadu, s nejrůznější mírou absence příčetnosti.

Jako první je tu verze, kterou se uzavřelo oficiální vyšetřování: úmrtí způsobila prostě neznámá moc, kterou se nepodařilo objasnit. Strohý závěr, který však ponechává obrovský prostor fantazii.

A našlo se hodně těch, kteří ho dokážou zaplnit, jedním z nich je ostatně sám hlavní vyšetřovatel případu Lev Ivanov. Mezi únorem a březnem 1959 se totiž podle svědků, mezi něž patřila i meteorologická instituce a armáda, nad oblastí vznášely zářící koule. Vůdce skupiny horalů, která tábořila asi 50 kilometrů od místa neštěstí, je viděl též. Ano, Lvov (a nejen on) vidí za tragédií UFO. "Již tehdy jsem měl podezření a dnes jsem si téměř jistý, že ony zářící koule měly přímou souvislost se smrtí skupiny," uvedl v roce 1990 jednomu kazašskému listu.

Šťastlivec Jurij Judin má jiného favorita: tajné vojenské testy zbraní. Myslí si to například proto, že v táboře svých druhů našel brýle a lyže, které jim nepatřily. Svědčí to podle něj o tom, že na místo nejprve, před oficiální pátrací misí, přijela armáda, aby odklidila stopy. (A nenechala ve sněhu žádné stopy po sobě, dodal by skeptik). Avšak Judin není sám, v roce 2008 organizovala v Jekatěrinburgu Uralská státní technická univerzita a Djatlovova nadace konferenci, jíž se zúčastnilo šest členů původního pátracího týmu a 31 technických expertů. A jako důvod celého neštěstí navrhla právě tajné armádní zkoušky.

Další frekventované vysvětlení je lavina. Nebo spíš paranoia z laviny. Východní svah Hory mrtvých je totiž sice potenciálně nebezpečnou lavinovou oblastí, že by se po něm ale lavina právě v onu dobu prohnala, pro to nejsou důkazy. Co když však výpravu probudil nebezpečný zvuk, který lavinu připomínal, a její členové si mysleli, že se blíží? Proč se však poté, co se ujistili, že to byla mýlka, nevrátili zpět? Tahle teorie nevysvětluje ani vážná zranění mnoha členů výpravy.

Záhada Hory mrtvých

Osudem výpravy se nechal inspirovat snímek Záhada Hory mrtvých, natočený v koprodukci USA/Velká Británie/Rusko. Stominutový film Rennyho Harlina (například Smrtonosná past 2) měl premiéru 25. dubna a "tajemné síly", které neštěstí způsobily, nechává vraždit i čtyřiapadesát let po tragédii.

Úvahy jiných míří prstem na domorodce. Nevypověděl snad Judin, že před startem slyšel, jak kdosi místní říká Djatlovovi, aby si dali na kmen Mansi pozor a změnili plán cesty? A nezapsal snad neznámý člen skupiny 30. ledna do deníku "Mansi, Mansi, Mansi. Tohle slovo opakujeme při rozhovorech stále častěji."? Na severský kmen, který se mimochodem účastnil pátracích akcí, však tragédii těžko shodit, jeho členové by po útoku nenechali v drsné oblasti stan plný proviantu nedotčený.

Chceme-li přitvrdit ještě o kousek, sáhneme, samozřejmě, po yettim. Tomu sibiřskému se říká Almas a jeho obžalobě hraje do karet lísteček, který se našel poblíž tábořiště a na němž stálo: "Odteď víme, že sněžní muži existují." Viníků se nabízí ještě mnohem víc: uprchlí vězni z přilehlých táborů, pikle některých členů výpravy se západními tajnými službami (ano, odtud prý ony stopy radioaktivity), ale i duchové kmene Mansi.

"Je to jako sněhová koule, roste s každým dalším svědkem a podrobností," říká Jurij Kuncevič, který vede jekatěrinburgskou Djatlovovu nadaci. Novinář Oleg Kašin připomíná údajnou národní vášeň pro mýty: "Jak dlouho se můžete hádat o Stalinovi? Djatlovovo neštěstí je pořád relativně čerstvou věcí."

Autoři: ,




Nejčtenější

Nešťastník, který vyzradil „ucho“. Ronald Pelton nakonec neunesl dluhy a...
Operace Ivy Bells: USA nasadily na sovětský informační kabel „ucho“

Mohla to být nejúspěšnější akce Američanů v celé studené válce. Operace Ivy Bells dokázala něco nemyslitelného: napojit se na informační kanál a odposlouchávat...  celý článek

Nemám ráda faleš, nespolehlivost a krutost k zvířatům, říká MOgirl Katka.
Pozitivní, ale i tvrdohlavá a autoritativní, popisuje se MOgirl Katka

Slovo psi zazní v rozhovoru s ní hned několikrát. Jsou jejími souputníky po celý život. Kromě jiného podporuje psí útulky a fotí opuštěné psy. „V devatenácti...  celý článek

Černošská Alice. Ztvárnila ji Duckie Thotová.
VIDEO: Tak se fotil kalendář Pirelli 2018. Zve do Alenčiny Říše divů

Fantaskní, surreálný, podmanivý. Kalendář Pirelli překvapí i letos. Jeho edice pro rok 2018 nás zavede do světa za zrcadlem a bude jí defilovat Srdcová...  celý článek

Další z rubriky

Přátelé dokážou být větší oporou než rodina. Zvláště ti celoživotní.
Přátelství může být důležitější než rodina, říká věda

Slouží našemu zdraví, pocitu štěstí a spokojenosti. Má dokonce větší sílu než rodinné vztahy. I proto, že přátele si vybíráme a na rozdíl od příbuzných nás...  celý článek

Kolem nich jsou rozstřílené zbytky zdí, udusané stěny zákopů, torza oholených...
OBRAZEM: Prach, špína, plynové masky. Nahlédněte do zákopů první světové

Kolem nich jsou rozstřílené zbytky zdí, udusané stěny zákopů, torza oholených stromů. Ve tvářích mají vepsanou únavu, strach, otupělost, někdy se však pro...  celý článek

Vědci zkoumají, jak po internetu odhalovat podvodníky.
Internetové podvodníky i teroristy prozradí jejich myš, doufají vědci

Sázejí na záludné otázky, ale hlavně na to, že při klikání na odpověď se ruka lhářů na počítačové myši chová jinak než pravdomluvných respondentů. A jejich...  celý článek

Letní úklid podle Marie Kondo
Letní úklid podle Marie Kondo

Nechte si věci, co dělají radost.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.