Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Upálila muže tyrana. Paní Hughesová změnila pohled na domácí násilí

aktualizováno 
Její příběh pomohl veřejnosti pochopit hrůzy domácího násilí. Nejprve však musela upálit svého sadistického muže. A předtím 13 let snášet peklo ponížení a bití. Američanka Francin Hughesová, jejíž případ pomohl společnosti porozumět, že domácí násilí není soukromou věcí, ale zločinem, zemřela v 69 letech 22. března.

Francine Hughesová prošla peklem a pekelný byl i konec jejího trápení. Na snímku je se svým advokátem Arjenem Greydanusem. | foto: AP

Když šla 9. března pro kanystr s benzínem, byla jako myška. Nemusela se moc snažit, potichu totiž musela být pořád, to aby nerušila a nerozhněvala svého muže. Dnes se jí návyky, které do ní vtloukal pěstmi, kopáním a vláčením za vlasy, vyplatily. Chystala se jej totiž nechat spolknout plameny.

Onoho dne se pohár nelidského ponižování naplnil. Došlo ke zlomu. Francin Hughesová byla dotlačená k tomu, aby něco udělala. Svět pro ni totiž nic udělat nechtěl. Instituce, kam chodila prosit o konkrétní pomoc, jí nabízely jen kurzy asertivity a sedativa. Policie jí u ní doma oznámila, že nemůže nic dělat ještě téhož dne.

Fotogalerie

A Francin Hughesová cítila, že víc týrání se do její pošlapané osobnosti nevejde. To proto pošplíchala v domku v michiganském Dansville podlahu kolem postele, na níž spal James Mickey Hughes, benzínem. To proto na promočenou podlahu hodila sirku.

Život od začátku protkaný mužským násilím

Narodila se v roce 1947 a domácí násilí jí nemělo ničit život jen jako dospělé. Prostupovalo jejím životem už od raných let. Ano, jeho strůjcem byl její otec Walter, opilec, který bil Francininu matku. Už jako malá tak dostala lekci nejen o tom, čeho se žena může dočkat od manžela, kterou jí dával hrubiánský otec. Měla pochopit i to, jaké jsou za všech okolností povinnosti ženy. Musí dělat, co je nejlepší pro jejího muže, tak zněl zákon. Ten jí vštěpovala vyděšená a podřízená matka. Úspěšně.

Střední školu Francin opouští, aby se provdala za Jamese Mickeyho Hughese. Byl to sňatek z iluze a naivity, jaké byla dívka z chudé rodiny prohlodané mužským útlakem schopna. „Přišlo mi, že je tak znalý,“ líčila později a dodávala: „Měl své vlastní auto! A většina lidí, které jsem znala, vůz neměla.“ Bylo jí šestnáct let.

Brzy se ukázalo, jak moc se v manželovi spletla. Kolotoč výčitek, urážek a násilí se rozběhl už během líbánek. Mickey byl podezřívavý, žárlivý, majetnický. Obviňoval ji z toho, že se strojí neslušně, trhal jí oblečení. Bil ji. Zakázal ji studovat zdravotní školu a splnit si sen.

V roce 1971 si Francin vymohla rozvod. Jenže podřízenost a pocit povinnosti sloužit muži, byť bývalému, měla vrytý pod kůži hlouběji, než si myslela. Hlouběji, než se nám zdá přirozené a vůbec možné. Mickey jí ze života nezmizel ani po rozvodu, vracel se vynucovat si sex a udržovat si kontrolu bitím. A když v létě onoho roku utrpěl vážná zranění při autonehodě, vzala si jej Francin zpět domů.

Máloco odhaluje hloubku závislosti, do níž domácí násilí oběť uvrhne, jako tohle nelogické pozvání. Samozřejmě, Francin se zdráhala, nakonec se však rozhodla neubližovat mu víc, než jak už jej život potrestal. Možná jí v hlavě zněla matčina slova o povinnosti posluhovat, pečovat, trpět. Zcela jistě to však bylo rozhodnutí zlomené bytosti, kterou z ní bývalý manžel vycepoval. „Tak dlouho jsem vše snášela proto, že jsem měla za to, že se to má. Nejprve jsem si říkala: Co jsem udělala špatného? A pak jsem ztratila sebeúctu,“ líčila.

Tyrana vypiplala a uzdravila. A nechala se od něj zase bít. Před jejíma očima uškrtil kočku její dcery, škrtil jí samu, ničil nábytek. Vytrhával telefon ze zdi. „Jako dítě víte, že něco je špatně, ale naučíte se utíkat a schovat se. Musíte to jen poslouchat a plakat,“ vzpomínala později dcerka Nicole a o svém otci dodávala: „Byl na cestě nás všechny zabít.“

Pomoc opravdu nebyla, odborníci, na něž se Francin obrátila, nabízeli jen prostředky, jak teror snášet: utišující pilulky, kurzy asertivity. „Policisté nemohli podle zákonů dělat nic. Pamatuji se, jak jsou u nás doma, mamka je zbitá a od krve. Ohrožoval ji na životě,“ vypověděl syn Jim.

„Byla jsem ubíjené, vyděšené zvíře,“ přiznávala sama Francin Hughesová. „Nikde nebyla pomoc. Říkala jsem si: Nikoho to nezajímá. Je to něco, co musím přijmout.“ Nakonec to ale vydržet nedokázala.

Den, kdy přišel zlom

Onoho klíčového březnového dne se Francin vrátila ze školy a Mickey na ni čekal doma opilý. Zabránil ji, aby přichystala jídlo dětem, donutil ji, aby spálila učebnice. Mlátil ji. Potom zavolala policii. Hlídka jí sdělila, že nemůže nic dělat, protože ona sama nebyla žádného násilí svědkem. Nestačilo ani to, že policisté slyšeli, jak později dosvědčili, že Mickey ženě vyhrožuje, že zavoláním policie pro ni „všechno skončilo“.

Když policisté zmizeli z domu, bití pokračovalo. Když se odvážila přece jen přichystat jídlo dětem, rozházel ho Mickey po podlaze, vytřel ji jejím obličejem, donutil ji vše uklidit a vše rozházel po zemi podruhé. Ohrožoval ji před dětmi nožem. Znásilnil ji. Oznámil jí: „Jestli si snad myslíš, že to doteď bylo zlý, odteď to bude mnohem horší. Udělám ti ze života peklo.“ Pak zmožený spadl do postele.

Hořící postel

Film ještě podtrhl dopad příběhu.

Film ještě podtrhl dopad příběhu.

Na motivy příběhu Francin Hughesové natočil v roce 1984 režisér Robert Greenwald film Hořící postel. Farrah Fawcettová, která ztvárnila Francin Hughesovou, dostala za roli nominaci na Emmy a Zlatý globus.

Sdělila dětem, že oné noci odejdou, posadila je do auta, počkala, až přijde domů poslední. Pak se chopila kanystru, tyrana chtěla vymazat navždy ze svého života i života svých dětí. Chtěla mu odříznout všechny cesty.

U postele chvíli váhala, ale hlasy v hlavě ji prý nabádaly, ať to udělá. Ani prý neví, zda Mickey na posteli ležel: „Nemám za to, že jsem se na něj vůbec podívala.“ Co udělala, jí došlo, až když byla místnost pohlcená plameny. „Bože, co jsi to provedla?“ blesklo jí hlavou. Jen tak tak však stihla utéct sama.

Jsem obyčejná ženská

Na útěku zastavila na policejní stanici a vše ohlásila. Když k domu dorazili hasiči, byl v jednom ohni a Mickey Hughes byl mrtvý. Francin obžalovali z vraždy prvního stupně. Její advokát nevěřil, že by ji porota osvobodila kvůli sebeobraně – muž přece spal. Vydal se jinou cestou a porotci nakonec opravdu seznali, že jednala v krátkodobé nepříčetnosti, kterou způsobily roky týrání. Osvobodili ji.

Její obhájce Arjen Greydanus později konstatoval, že onen verdikt byl katalyzátorem. Rozsudek změnil pohled na domácí násilí, vedl k nové legislativě, zhmotnil se v podobě rozvoje azylových domů pro oběti. Samozřejmě, vzbudil kontroverze. Feministické hnutí si nebylo jisté: je dobře, že oběť, co se postavila mučiteli, dostala svobodu jen kvůli dočasné nepříčetnosti? Jiní se báli: nepovede to k vraždám manželů?

Francin Hughesová součástí oné debaty nebyla. „Byla unavená. Byla to kapitola jejího života, kterou chtěla zavřít,“ vypověděl její syn Jim. Potvrdila to i ona sama. Když se jí zeptali, zda se cítí osvobozená, odpověděla: „Nemyslím, že by mě kdy osvobodili. Ale ráda bych osvobozená byla.“

Nerozuměla tomu, proč je vykreslována jako hrdinka. „Říkala jsem si, že je to legrační,“ sdělila listu The Post v roce 1980, „nevím, co ode mě očekávají. Tehdy jsem byla jen ženská v domácnosti. A ženská v domácnosti jsem i teď.“

Přiznávala, že po soudu měla problémy s pitím a drogami. Nakonec se však stala zdravotní sestřičkou, jak si přála. Za druhého manžela si vzala Roberta Wilsona, country hudebníka, který se vrátil po deseti letech z vězení za ozbrojenou loupež. Nakonec se jí, podle všeho, vedlo dobře. Pracovala v pečovatelských domech, později jako soukromá pečovatelka. Jeden čas měli s mužem pečovatelskou agenturu.

„Nemyslím, že bych měla komukoli cokoli vysvětlovat, nepotřebuji soucit ani ohledy. Jsem jen obyčejná ženská,“ říkávala. Zemřela 22. března v 69 letech.

Autoři: ,


Nejčtenější

OBRAZEM: Viktoriánská prodejná láska. Archiv odkryl unikátní fota

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní...

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní snímky zatčených. První vznikly již v roce...

Síla fotbalového míče: pro pákistánský Sialkot znamená zisky i utrpení

Výroba míčů, nejen fotbalových, vyslala Sialkot do světa a tamním firmám...

Má-li fotbalový míč hlavní město, je to pákistánský Sialkot. Vyrábět se tam začal nejprve v malém, pro britské...



Sexuchtivá, upřímná, náladová: seznamte se s MOgirl Nikol

Mám ráda nezávislost, kritický rozum a etický přístup ke zvířatům, říká MOgirl...

Na pět přívlastků, které ji charakterizují, se zeptala člověka, který je pro ni důležitý a zná ji. Jeho verdikt zněl:...

Poručíme větru dešti. Američané si za války hráli s počasím nad Vietnamem

O legendární Ho Či Minovu cestu se sváděly boje, Američané však na ni byli...

Propracovanými trasami v džungli proudily za vietnamské války na pomoc komunistickému severu desetitisíce vojáků a tuny...

Nefungující segregace: sídliště Pruitt-Igoe se stalo peklem pro chudé

Segregované sídliště pro chudé nebylo řešením, stalo se vězením svých obyvatel...

Cílem bylo napěchovat chudé na jedno betonové sídliště. Vyčistit od nich město. Projekt založený na rasismu a segregaci...

Další z rubriky

Nefungující segregace: sídliště Pruitt-Igoe se stalo peklem pro chudé

Segregované sídliště pro chudé nebylo řešením, stalo se vězením svých obyvatel...

Cílem bylo napěchovat chudé na jedno betonové sídliště. Vyčistit od nich město. Projekt založený na rasismu a segregaci...

OBRAZEM: Viktoriánská prodejná láska. Archiv odkryl unikátní fota

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní...

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní snímky zatčených. První vznikly již v roce...

Jak šíříme paniku: zlé události vnímáme zásadněji, proto je nafukujeme

Svět není tak špatný, společnost však má tendenci negativní informace zesilovat.

Negativním informacím přikládáme větší význam, proto je zdůrazňujeme, zveličujeme. Realitu nakonec překrucujeme k...

Najdete na iDNES.cz