Doping

Doping | foto: Profimedia.cz

Doping na vlastní kůži: co s vámi udělá?

  • 11
Doping je jedním z nejdiskutovanějších sportovních témat, je obestřený řadou mýtů, polopravd a spekulací. Fanoušci vědí, která hvězda byla kdy přistižena při podvádění, jaké látky mezi sportovci letí, znají směšné výmluvy hříšníků.

Málokdo však tuší, co skutečně prožívá člověk, který podpůrné prostředky užívá. Americký novinář Stuart Stevens si vyzkoušel osmiměsíční dopingovou kúru na vlastní kůži. S cílem připravit se na ulravytrvalecký cyklistický závod Paříž-Brest-Paříž.

Stevens je čtyřicátník, který se na amatérské úrovni věnuje klasickému lyžování a cyklistice. A toužil vyzkoušet, jak takový dopingový program vypadá.

Sehnat v Kalifornii zakázané prostředky nebylo vůbec těžké. Funguje to jako všude jinde ve světě: stačí zajít do posilovny a zeptat se těch správných lidí.

Ve fitness centru mu neznámý mladík nabídl stanozol. Anabolický steroid, který tolik proslavil kanadský sprinter Ben Johnson na olympijských hrách v roce 1988. Stevensovi se ale moc nezdálo, že stanozol si v posilovně obstarávají od veterinářů nebo mexických dealerů. Nechtěl hazardovat se zdravím víc, než je nutné.

Nakonec našel lékaře a u něj i pochopení pro svůj projekt. Byl to odborník, který pomáhá celebritám v boji s příznaky stárnutí a sportovcům v boji s lepšími soupeři. "A jak chcete, aby se vaše tělo změnilo? Toužíte být rychlejší? Vytrvalejší? Hubenější? Silnější? Nebo chcete lépe vidět?" zeptal se lékař.

"Cože? Lépe vidět?" zarazil se Stevens.

"Ano. Lidem, kteří se dopují lidským růstovým hormonem, se po čase zlepší i zrak," zněla odpověď.

Dohodli se, že zapracují hlavně na síle a vytrvalosti a že Stevens nechce přibrat zbytečné svaly, které by mu na kole překážely. Plán byl jednoduchý. Stevens bude trénovat, kolik zvládne - zhruba 15 až 20 hodin týdně - pod lékařským dohledem. Cílem je kvalifikovat se na závod Paříž-Brest-Paříž, který je dlouhý 1 225 kilometrů, a zajet ho pod 81 hodin.

Americký novinář Stuart Stevens si prožil osmiměsíční dopingovou kůru na vlastní kůži.

"Začneme s lidským růstovým hormonem," rozhodl lékař. Jde o látku, která je známá pod zkratkou HGH a patří mezi sportovci k nejoblíbenějším dopingovým prostředkům. Byla hitem olympijských her v Atlantě 1996, řada tehdejších šampionů jí vděčí za svou slávu.

Stevens měl za úkol píchnout si pět dávek týdně. "Poprvé v životě jsem si začal do těla cpát nějakou cizí látku. Ale lékař mě ujistil, že to nic není. Podobně to dělají všichni diabetici, akorát já si místo inzulinu budu píchat HGH," popisuje Stevens začátek dopingového experimentu.

Po několika týdnech se dostavily první výsledky. Stevensovi se začala vylepšovat kůže a skutečně začal lépe vidět. Jednoho rána se probudil a při pohledu do zrcadla zjistil, že mu z čela zmizela jizva, kterou tam měl léta. "Ale především jsem mohl trénovat jako šílenec. I když jsem si nakládal velké dávky, cítil jsem se více odpočatý. Mladší. Čerstvější."

Po HGH přišel na řadu mužský pohlavní hormon testosteron, na podporu růstu svalů a agresivity. Po dvou týdnech začal aplikovat ještě EPO - tedy hormon erythropoetin, který stimuluje tvorbu červených krvinek, urychluje přenos kyslíku v krvi a pomáhá tak k větší fyzické kondici. Velmi populární je mezi cyklisty a běžci na lyžích, nepohrdnou jím ani atleti.

"Vyrazil jsem na přípravný závod dlouhý 320 kilometrů a cítil jsem se silný a čerstvý. Sice jem byl v cíli unaven, ale měl jsem pocit, že druhý den bych stejnou porci dokázal zopakovat.

To by dříve nebylo možné. Díky EPO se totiž výrazně urychluje regenerace. Teď jsem pochopil, co měl na mysli slavný Jacques Anquetil, pětinásobný vítěz Tour de France, když v roce 1967 prohlásil, že pokud si někdo myslí, že cyklisté zvládnou jezdit 235 dnů v roce bez používání podpůrných látek, tak je buď blbec, nebo pokrytec," říká Stevens.

Po závodě ještě v tréninku přidal, zvýšil zátěž o 10-15 procent. A lékař mu za měsíc začal ordinovat i anabolický steroid Deca. Užívá se k léčbě artitidy a mezi dopujícími sportovci není moc rozšířený. Stopy po jeho užívání se totiž dají zjistit ještě za rok. To však nebyl Stevensův problém - na závodě, na který se chystal, se žádné antidopingové kontroly neprováděly.

Doping

Stevens byl nadšen z toho, jak úspěšně jeho kúra pokračuje, a chtěl podiskutovat s dalšími sportovci na internetovém fóru pro extrémní vytrvalce. Když se však pochlubil, co všechno bere, nedočkal se uznání. "Smáli se mi, jestli si nedělám legraci. Proč prý toho beru tak málo! Že je to, jako bych jenom polykal aspirin. Ať se nebojím a jdu do toho ve větších dávkách."

Po dalších týdnech tréninku amerického novináře zaskočilo, že přibral na váze, ačkoli dřel na kole jako blázen, hlídal si jídelníček a do posilovny nechodil. Připadal si jako menší verze basketbalisty Shaquila O´Neilla. Když šel plavat do moře, sotva si navlékl neoprén.

Vyděšený přiběhl za doktorem. Ten změřil jeho parametry a rozesmál se: "No jo, vážíte víc. Ale je to proto, že jste shodil tři kila tuku a přibral šest kilo svalů. Procento podkožního tuku kleslo a nové svalové buňky nabraly víc vody, proto ta změna."

Důležitější však bylo, že se dál při tréninku cítil skvěle. "Zesílil jsem. Po dvou týdnech užívání anabolického steroidu jsem přestal cítit bolest v levém rameni, které jsem si zranil kdysi při pádu z kola. Nebolela mě ani kolena. To už jsem musel vyjet do hodně brutálních kopců, abych něco cítil," popisuje Stevens.

Konečně přišel den D a závod ve Francii. Americký novinář nakonec nejel sólo, ale na tandemu s kamarádem, kterému vypadl parťák. Na trati, jaká je mezi Paříží a Brestem, je to ve dvojici ještě větší nálož.

Doping

Stevens byl ovšem připraven. Měl za sebou osm měsíců tvrdého tréninku a v žilách mu kolovaly dopingové látky za 7 500 dolarů. Hladinu testosteronu, HGH i krevního hematokritu měl výrazně zvýšenou. Být to na oficiálním závodě, po zkoušce by jej čekal dlouhý distanc.

"Nakonec jsme trasu zvládli za 76 hodin, jenom dvakrát jsme si na pár hodin zdřímli. Ještě před několika měsící jsem si nedokázal představit, že něco takového zvládnu. Kdyby mě nebolel zadek, klidně bych si ten závod dal hned druhý den znovu. Ano, můj dopingový program fungoval."

Po návratu do USA okamžitě Stevens vysadil všechny zakázané látky. "Zase vidím o něco hůře. Nedokážu po námaze tak dobře regenerovat. I když tvrdě trénuji, moje vytrvalost poklesla. Ovšem znovu bych do toho nešel. Možná bych bral HGH, pokud bych pro to měl važné důvody. Ale ostatní doping? Seznam možných nežádoucích účinků je tak dlouhý, že jejich užívání, zvláště v nadměrné míře, je stejně bezpečné jako hraní ruské rulety," tvrdí Stevens.

Svým příběhem chtěl ukázat, že sport pod vlivem dopingu přestává být sportem a stává se jen podvodným divadlem ve stylu gladiátorských her antického Říma. V dnešním světě nevyhrávají sportovci, ale chemické laboratoře. A také mimo jiné dokázal, že pokud si zakázané prostředky dokáže sehnat on, hobík bez velkých ambicí, potom pro profesionály je to úplná hračka.

"Teď bych si chtěl zkusit lyžařský maraton na 160 kilometrů. Bude to drsné, bude to brutální, ale tentokrát to dokážu už jen svými vlastními silami."