Po pádu komunistického režimu a otevření hranic po roce 1989 se mnozí obávali, že české ulice zaplaví drogy a budeme kvůli tomu čelit epidemiím žloutenky nebo HIV. Proč se to nestalo? A patříme i v tomhle ohledu ke světovým premiantům?
Jasně se ukázalo, že země, které i přes poměrně přísné zákony jako by dekriminalizovaly přístup k uživatelům drog a více se spolehly na vytvoření sítí pomoci těmto lidem, jsou na tom v tomhle ohledu docela dobře. V mezinárodním srovnání mnohem lépe než ty, jež se vydaly cestou velmi tvrdé represe. A když mluvím o pomoci, pak nemyslím jenom abstinenční léčbu. Mluvím o cílené pomoci aktivním uživatelům drog. Odborně tomu říkáme, že jde o takzvaný harm reduce přístup, tedy o minimalizaci škod a rizik.
V rámci nově vzniklých center pomoci se už v devadesátých letech masivně rozšířily preventivní programy proti přenosným nemocem jako HIV nebo žloutenka, které jsou často s nitrožilním užívám drog spojené. Dneska třeba vnímáme výměnu jehel do injekčních stříkaček nebo nabízení substitučních látek jako něco běžného, ale dříve tomu tak nebylo. A po těch letech se ukazuje, že země, jež zvolily podobný přístup jako třeba Británie, Portugalsko, Nizozemsko a některé německé spolkové země, jsou na tom lépe. V podstatě se díky tomu nikoliv de iure (podle práva, pozn. red.), ale de facto (v realitě, pozn. red.) dekriminalizovala většina Evropské unie a začalo se obecně mnohem více dbát o pomoc než samotnou represi.
Syntetické drogy se k nám dovážejí Číny. Mají tam špičkové laboratoře, které každý rok vyvinou desítky až stovky formulek, jež nejsou v seznamech zakázaných látek.
