Petak je jen černočerná tma. Tunel, na jehož konci není světlo. Vězení jeho...

Petak je jen černočerná tma. Tunel, na jehož konci není světlo. Vězení jeho obyvatelé opustí jako naprosto zdeformované lidské bytosti. | foto: Profimedia.cz

Drsná vězení světa: ruský Petak ještě nikdo neopustil živý

  • 432
Nezažijete tu rvačky, sexuální násilí, opilství, nic z běžné nabídky ruských kriminálů. Přesto vás věznice Petak spálí zaživa. Téměř nikdy v ní totiž nespatříte lidskou tvář. Vězení lidské bytosti ohýbá totální izolací.

Necelých pět set kilometrů od Moskvy narušuje překrásnou přírodní scenérii Novozerského jezera několik nízkých baráků na zdánlivě opuštěném souostroví. Je to Petak. Údajně nejdrsnější ruský kriminál. Ono renomé má přesto, že se nám nedostává přímých svědectví vězňů. V roce 1997 do něj nastoupili vězni odsouzení minimálně na pětadvacet let, takže na první propuštěné se teprve čeká.

Ze sporých návštěv a jiných zdrojů je však zřejmé, že pověst nelže. Že se Petak, vězení na Ohňovém ostrově skryté pod administrativním číslem OE-256/5, zcela vymyká standardu jiných ruských vězení s maximální ostrahou. Je to přesně ta díra, do které strčíte živého člověka, zamknete a pak na čtvrt století zahodíte klíč.

Místo rozsudku smrti trest přežívání

Ona myšlenka vězení jiného typu se zrodila v hlavách tajemníků ruského ministerstva vnitra zkraje roku 1994. Tehdy totiž vláda v čele s Borisem Jelcinem přistoupila k jednání o moratoriu na pozastavení výkonu hrdelních trestů, které nakonec vešlo v platnost roku 1996. Pro vězně již odsouzené k smrti to znělo jako rajská hudba. Jenže darem dostali areál Petak na Ohňovém ostrově, který je prý v mnoha ohledech možná horší než smrt.

Ostrov, ve skutečnosti jsou to dva těsně sousedící ostrovy propojené dřevěným můstkem, byl ke svému poslání předchozím užíváním dobře vybavený. Roku 1517 tu na popud „zázraku“ spatřeného dnes již svatořečeným Cyrilem Novozerským, který viděl, jak do ostrova udeřil ohnivý sloup, vznikl klášter pravoslavných poustevníků. Skutečně velmi ortodoxních, odříkali se všech aspektů světského života. Řád tu fungoval v naprostém odloučení od civilizace až do roku 1917, kdy tu byl na Stalinův pokyn zřízen trestanecký tábor pro nepřátele revoluce.

Během nejrůznějších čistek tu končili lidé nepohodlní režimu, které ale Moskva současně potřebovala mít pro kontrolu dost blízko. Rozsudek odnětí svobody se tu mohl změnit na trest smrti prakticky jedním telegramem. Na počátku devadesátých let se tu začalo budovat vojenské zařízení, které pak dostalo nový život v podobě trestnice pro vězně, kteří místo trestu smrti dostali 25 let a více.

Už první várka 170 trestanců, kteří takříkajíc utekli katovi z oprátky, zjistila, že doputovala do pekla.

Na privilegia si musíte počkat

Čekala je tma bez stopy naděje. Plných 22,5 hodiny denně musejí trávit ve stísněných kobkách, na osmi metrech čtverečních, vymezených studenými neomítnutými betonovými stěnami, jejichž stísněnost zdůrazňuje strop vysoký pouhých 180 centimetrů. Nejsou v nich umyvadla ani sprchy. Jen kbelík, který se v závislosti na sympatiích dozorců jednou za čas vynese nebo naplní vodou. Nebo také ne. Při průměrných 11 stupních Celsia sice vězni nemrznou, ale rozhodně se nezahřejí.

Většinu času tak tráví v chladném šeru a vlastním a cizím zápachu. Doslova. Denní rytmus jim zpestří jen hodina a půl pobytu v „kleci“. To je šest metrů čtverečních udusané země, ohraničené betonem, s nízkou kovovou mříží nad hlavou, která přiléhá ke každé cele.

Slovy vězňů

Po dlouhých měsících vyjednávání bylo novinářům z Daily Telegraph v roce 2004 umožněno se s několika trestanci setkat. Rozhovor byl monitorovaný a bylo patrné, že vybraní vězni nemají mnoho prostoru k upřímnému popisu podmínek. Proto hovořili hlavně o sobě.

„Co chcete slyšet? Zabil jsem je a do týdne mě chytili,“ vypověděl třeba devětatřicetiletý Valerij ze sibiřské Ťumeně, který se nechával zaměstnávat jako vymahač dluhů a do vězení se dostal pro trojnásobnou vraždu. „Pak jsem sedm let čekal na trest smrti. Jenže pak mě poslali sem. A to je ještě horší. Nejsou tu koupelny, nic na umytí, a celý život strávíte v jedné cele. Když za mnou poprvé přišla moje žena, řekl jsem jí, ať se nechá rozvést. Ani moc neplakala. Od té doby jsem o ní už neslyšel. O životě venku už nepřemýšlím.“

Odtržení od vnějšího světa popisoval i další vězeň, pětačtyřicetiletý Vladimir ze Sankt Petěrburgu. Během jedné zimní noci v roce 1994 zabil dva muže a dvě ženy. „Byl jsem opilý,“ říká. Jeho novým životním cílem je malování romantických přírodních krajinek, jimiž si zdobí celu. Barvy mu dvakrát ročně posílá rodina. „Maluju jen po paměti. Odejít odtud nechci. Tahle místnost je teď můj domov. Jednoho dne se možná stane i mým mauzoleem. Třeba se pak stanu slavným a lidé se sem budou chodit dívat na mé obrazy. A budou říkat, že jsem byl možná mizerný vrah, ale docela obstojný malíř.“

Výhoda? Čerstvý vzduch. A pohled do nebe, které je však nad Novozerským jezerem po většinu roku olověně šedivé. A nevýhoda? Po celou dobu pobytu venku musíte mít ruce natažené nad hlavu, aby vám mezi dráty mohli strážní koukat na prsty. Hodinu a půl tohoto cvičení zvládnou jen fyzicky dobře stavění vězni. Ti, kteří to neustojí, se už ven nepodívají.

Ostatně, výhody a výsady si musíte zasloužit. Zatímco v jiných věznicích nejsou internovaní zbaveni kontaktu se světem prostřednictvím rádia, novin a knih, bývají jim odepřeny jen za trest, v Petaku jsou jen za odměnu. Prvních pět let můžete na čtení či poslech zapomenout. Ještě nemáte zásluhy.

Režim je přísný ve všech ohledech. Psát ven nemůžete nikomu, dostat můžete dva balíčky o váze 300 gramů ročně. V prvních deseti letech trestu máte nárok na jedno dvouhodinové setkání. V další dekádě je povolených návštěv více, dvě dvouhodinové a dvě hodinové. Ale po deseti letech bez kontaktu s vnějším světem už za vězni stejně žádné návštěvy nechodí. Pokud se tedy za pětadvacet let šťastnou náhodou přeci jen dostanete ven, už na vás nejspíš nikdo čekat nebude.

První pokus o porušení vězeňského řádu je trestán až šestiměsíční samotkou. Prvních patnáct dní při ní musíte spát vedle složené matrace a celé dva týdny vám nevymění kbelík. A máte omezený přístup do klece.

Útěk? Nemožný...

Petak nesází na zjevnou brutalitu a násilí, spíš na absolutně nehumánní izolaci. Britský novinář Julius Strauss byl mezi vyvolenými, kteří mohli na půdu Ohňového ostrova zavítat a prohlédnout si věznici. Neodnesl si dobré dojmy: „Ono vězení skutečně odpovídá své zlé pověsti. Režim tak svazuje a ohýbá lidskou mysl, že vězni žijí ve stavu neustálého neklidu a nekončícího zoufalství.“

Ne každý je ale s takovým stavem věcí nespokojený. „V Rusku je nepochybně pár vězení, které vedou sami vězni,“ říkal v roce 2004 šéf vězeňské stráže Petaku Vasilij Smirnoff. „Jsou takové věznice, kde se i sám správce nejprve poradí s předáky vězňů, když chce zavést nové opatření. Ale tady ne. Tady jsme rozhodně šéfové my.“

Drsná vězení

Pozorovatelna byla pro vězně nepřátelskou mocí, která je permanentně sledovala.

Při pátrání po temných tvářích světa jsme zatím navštívili:

A byl si jistý, že vězení nepokoří žádný útěk. Za dřevěným můstkem čeká osada obývaná dozorci. Všude okolo jen les a pustina. „Zatím odtud ještě nikdo neutekl. Když budou kopat, narazí na vodu. Když budou plavat, zmrznou. Když budou utíkat, dohoní je psi a stráže je zastřelí,“ shrnul šance útěkářů Smirnoff.

Vězení, které vás rozleptá zevnitř

Svetlana Kiseljova se mezi celami v Petaku pohybovala v prvních letech po jeho otevření. Jako tehdy devětadvacetiletá psycholožka hodnotila dopady odloučení na duševní rozpoložení vězňů. Mluvit s nimi mohla jen přes zavřené dveře, ale i tak se její svědectví počítá mezi ta hodnověrná.

„Tohle místo ničí lidi. Zhruba prvních devět měsíců se tu adaptují na podmínky. Ale během dalších tří čtyř let už poznáváte, že se jejich osobnosti začínají měnit,“ líčila, „nedokážu si představit, že by tady za těchto podmínek mohl někdo přežít pětadvacet nebo víc let, aniž by ho to psychologicky zcela rozložilo. Snad nejméně postiženou skupinou vězňů jsou tu homosexuálové. Ti aspoň tak netrpí nedostatkem fyzického a emočního kontaktu.“ Špatný byl i zdravotní stav vězňů špatný, skoro polovina vykazovala symptomy tuberkulózy.

Informace zevnitř dlouhou dobu pocházely jen od povolených návštěv, světu zprostředkovali své dojmy zahraniční novináři, kteří měli šanci navštívit Pentak v roce 2004 a 2007 jako Strass. Ve svých článcích vykreslovali vězení jako „peklo na zemi“. Následně se proti vedení věznice na Ohňovém ostrově zvedla vlna nevole místních i mezinárodních lidskoprávních organizací. A poté správa OE-256/5 přístup novinářům do areálu definitivně zakázala.