Bum, táááh, švih, žuch. První anglický policajt, jehož ta dáma v kostýmku a s kloboučkem na hlavě s lehkostí umělkyně srazila na londýnskou dlažbu, nemohl být překvapenější.
Navolnit si ho úderem pěstí, nasadit páku na ruku a složit ho k zemi. Britská společnost nemohla být vyděšenější.
Že by měly ženy dostat právo volit, to část Anglie zneklidňovalo. Spojení ženskosti a fyzické síly, neřkuli násilí, však nesedělo post-viktoriánské Anglii už vůbec. A teď na masových shromážděních žen, které se hlásily o podíl na politickém a vůbec veřejném životě, patrolovala ochranka trénovaných ozbrojených bojovnic a mlátila policii.
Bůh ochraňuj pořádky "starého dobrého" Britského impéria.
Život plný bojového umění
Ony amazonky školila Edith Garrudová. Drobná, sto padesát centimetrů vysoká žena, která klamala tělem. Narodila se v roce 1872, o jednadvacet let později se vdala za učitele tělocviku, gymnastu, boxera a zápasníka Williama Garruda.
Další osudové setkání přišlo v roce 1899, kdy se manželé seznamují s Edwardem Williamem Bartonem-Wrightem, mužem, který skloubil japonské jiu-jitsu a judo s anglickým boxem, francouzským bojovým uměním savate a uměním boje s vycházkovou holí. Ano, pokud jste četli Sherlocka Holmese, tušíte správně. Eklektický mix, který vznikl, tedy bartitsu, je oním bojovým uměním pro džentlmeny, jemuž vděčil detektiv za vítězství nad profesorem Moriartym. Třebaže ho Arthur Conan Dolye v knize nazývá nesprávně "baritsu".
Pět let nato Garrudovi nastupují ke studiu jiu-jitsu k japonskému mistrovi Sadakazu Uyenishimu, jehož školu v Soho v roce 1908 přebírají. Edith Garrudová se stává instruktorkou žen a dětí.
Jen v dojo, jak se v japonských bojových uměních tělocvičně říká, ale smysl jejího života zavřen nebyl.
Pomáhat a chránit
Nemyslela si však ani, že se smysl života žen musí vyčerpávat přípravou sendvičů pro pány krbu a péčí o děti. Byla členkou Sociálního a politického svazu žen, bojovné organizace za právo žen volit. Nakonec se ale její civilní kvalifikace s jejím aktivismem protkla. Vlastně to bylo docela přirozené.
Do té doby si totiž ze shromáždění sufražetek dělali vlastní dojo obránci patriarchálního impéria. Noviny byly plné fotek sufražetek vláčených policisty po zemi či napadaných proti-demonstranty z řad některých mužů, kteří se nechtěli rozloučit se starým světem.
Černý pátek
Osmnáctý listopad roku 1910, první zdokumentované policejní násilí proti sufražetkám. Když u parlamentu protestovaly tři stovky žen, čekalo na ně šest tisíc policistů. Dvě ženy připravil zásah o život, dvě stě sufražetek bylo zatčeno.
|
Poměr sil je třeba napravit, tak znělo zadání, jehož se Edith Garrudové dostalo. A začala vskutku velkolepě, veřejnou demonstrací účinnosti jiu-jitsu. Onoho květnového dne roku 1909 na ni přišly davy. A to, co bylo k vidění, především ženské publikum, se zkušeností fyzických ústrků ze strany policie v zádech, uhranulo. Drobná Garrudová si na podiu házela svým mužským asistentem, který hrál roli agresora, ze strany na stranu. Dojem byl o to větší, že násilník měl na sobě policejní uniformu. Chtěla-li Garrudová podle svých slov ukázat "převahu trénované ženské mysli" nad "neškolenou mužskou silou", povedlo se.
Pohár ženské trpělivosti přetekl. "Doteď jsme se policii nepostavili a nyní to musíme udělat. Policie umí jiu-jitsu. Radím vám, učte se ho též," vyzývala sufražetky přední aktivistka Sylvia Pankhurstová. "V budoucnu nechoďte na shromáždění bez holí, jak muži, tak ženy. Nemá cenu předstírat. Musíme bojovat."
Znělo to jako bojová polnice.
Garrudová otevřela kurzy jen pro sufražetky a speciální péči věnovala od roku 1913 sboru třiceti z nich. Jejich úkolem bylo chránit ústřední postavu Sociálního a politického svazu žen Emmeline Pankhurstovou, Sylviinu matku, a další aktivistky, které se se dostaly do soukolí zákona, jemuž se říkalo zákon o kočce a myši. Zatímco dřív byly aktivistky, které ve vězení držely hladovku, násilím krmeny, podle nové normy byly nyní propouštěny, aby se zotavily, čekaly však na každém kroku na to, až je policie – jako kočka myš – znovu lapne.
Úkolem třicetičlenné (podle jiných zdrojů jich bylo jen pětadvacet) ochranky, které se říkalo Bodyguards, bylo prominentní sufražetky chránit.
Kromě speciálního tréninku byly vybaveny dřevěnými kužely, jichž se tehdy běžně užívalo ke cvičení a které se ukázaly být vhodnou zbraní, z lepenky a surové bavlny si formovaly jakási brnění, která je měla chránit před zlomením žeber. Často využívaly převleků a léček, měly speciální velitelku pro taktiku. Cvičily na utajených místech, a než se z tréninků dostaly domů, měnily několikrát tramvaje a směry cesty, aby zmátly případné policejní slídily.
A pouštěly se do bitek s policií. A že to byly boje.
Například v únoru 1914 na Camden Square, kdy po krvavé bitce „obušek proti kuželu“ policisté zjistili, že bezvládné ženské tělo, které ukořistili, není Emmeline Pankhurstová. Byla to nastrčená "návnada", skutečná vůdkyně sufražetek pod ochranou Bodyguards uprchla.
Jako šelma. Emmeline Pankhurstová řeční k davu mužů na Trafalgar Square.
Další zatčení. Situace eskalovala, docházelo k zapalování kostelů, restaurací, posílání dopisních bomb.
Jedna z největších bitev se odehrála v březnu téhož roku v glasgowské St. Andrew Hall. Když tam policisté rozháněli legální shromáždění a snažili se polapit Pankhurstovou, utkala se pětadvacítka tělesných strážkyň s padesátkou uniformovaných a pěknou řádkou tajných policistů. Byla na ně připravena, květinové pásy kolem pódia skrývaly, jak policisté brzy seznali, hradbu z ostnatého drátu. Když nestačily kužely, přišly na řadu deštníky, poté židle, na policii se střílelo i z pistole, byť slepými.
Poté se události staly v reakci na protiprávní státní násilí ještě divočejší. Rozbíjení oken, vandalismus, žhářství, bitky. Když se sufražetky pokusily 21. května 1914 předat petici v Buckinghamském paláci, policie zasáhla, stejně jako Bodyguards. Výsledkem byl jeden policista v bezvědomí, mnoho dalších lidí zraněných.
Technika a ladnost zvítězí nad tupostí a surovostí
Historička Emelyne Godfreyová však zdůrazňuje, že šlo o víc než jen o ochranu před policisty a nesouhlasící mužskou veřejností. Garrudová narušovala stereotypní obraz, podle něhož je muž aktivní, energický, odhodlaný, fyzický, zatímco žena pasivní, pohodlná, éterická.
"Zdá se, že fyzická síla je jedinou věcí, kde ženy ještě neprokázaly svou rovnost s muži. Zatímco čekáme, až tuto rovnost přinese vývoj, můžeme popadnout štěstí za pačesy a použít jiu-jitsu." Tak to viděla Garrudová.
Být vidět
Bodyguards neplnily jen bojové úkoly, zaručovaly též hnutí přítomnost v médiích. Historik bojových umění Tony Wolf popisuje, jak během jedné z demonstrací pozvaly organizátorky na podium reportéra listu Daily Mirror, aby se pokusil Edith Garrudovou napadnout. Vrhl se na ni několikrát, pokaždé ale skončil v páce či bez okolků odhozený stranou. "Přesvědčilo mě to o účinnosti jiu-jutsu. Když jsem se plazil v bolestech pryč, cítil jsem každý úd a litoval jsem každého strážníka, který by se řízením zlého osudu do rukou paní Garrudové dostal," vysázel do své reportáže.
|
Stereotypy přitom bořila s pobavením a neskrývala, že ji baví příliš sebejistému pánu tvorstva ukazovat, že věci mohou být i jinak. Elegantní paní se vrací domů, na opuštěné cestě ji ale napadne ničemný surovec, rozehrává Garrudová v časopise Health and Strength jednu ze scének, které doprovázejí popis technik jiu-jitsu. Zatímco násilník si je tak jistý sám sebou, svou silou a nadvládou, Garrudová jej varuje: "Pomalu, příteli, ne tak rychle! Narazil jsi totiž na ženu, která se vyzná." Krok za krokem pak líčí kombinaci technik, po níž žena odhodí surovce stranou jako "věc, která není hodna ani opovržení".
Při tom všem je její model ženy ovládající jiu-jitsu elegantní. Agresorovi čelí v nezbytném ultra-vysokém kloboučku, na sobě má sukni či ladný kabát. Výtržníky nedrtí hrubou silou, ale dovedností, umem.
Čelem vzad. Odzbrojit a do války
Sama Garrudová se do akcí na ulicích pouštěla výjimečně, byla příliš důležitá, než aby mohla riskovat. Přesto jsou některé její kousky, při nichž zametla dlažbu některým z policistů, zaznamenány.
V roce 1914 ji však sufražetky přestaly potřebovat a její "armáda" byla rozpuštěna. Emmeline Pankhurstová se totiž, na rozdíl od své dcery Sylvie a opozice uvnitř vlastního hnutí, nechala nakazit válečným vlastenčením a rozhodla se, že úlohou matek je posílat syny a muže na bratrovražedná jatka. Od té chvíle nechtěla vládu zlobit.
Edith Garrudová se vrátila do své dojo, jen v ní už nemusela po divokých akcích schovávat členky ochranky sufražetek a jejich zbraně a kameny. Výuce jiu-jitsu a sebeobrany se věnovala až do roku 1925, psala též články do magazínů o bojových uměních. Když tělocvičnu prodala, uzavírá se nad ní voda.
Zpět do veřejného prostoru se dostává až v roce 1966, kdy jí věnuje rozsáhlý materiál časopis. Woman Magazine. Ve čtyřiadevadesáti letech předvádí na jeho redaktorovi páku na ruku. O pět let později umírá.
