Bojovník za agrární reformu se narodil v roce 1879 ve středostavovské vesnické rodině v mexickém státě Morelos. Dostalo se mu skromného vzdělání a stal se, stejně jako jeho otec, uznávaným cvičitelem koní.
Byl typickým mexickým švihákem. Vždy vyparáděný, v nablýskaném kovbojském obleku, se širokým sombrerem, hustým knírem, rád se vystavoval na rodeu či býčích zápasech.
Přes své machisticky okázalé (a snad i arogantní) vystupování měl však blíž k chatrčím chudých vesničanů než haciendám bohatých statkářů.
A měl jejich důvěru. Stal se obráncem jejich práva na vlastní půdu, kterou jim statkáři uloupili. A když shledal, že vláda jejich žádosti ignoruje, rozhodl se, že zkrotí statkáře po svém. Jejich půdu začal pro rolníky zabírat za pomoci ozbrojené síly.
Tím však měla jeho dráha povstalce jen začít: v roce 1910, v době revolučního varu, se stává generálem Osvobozenecké armády Jihu.
Ať všichni vědí, jaký je to blázen
Téhož roku vydává svůj nejzásadnější politický dokument. Podle historika Johna Womacka je Plan de Ayala psaný vesnicky rozvláčně, bez městského šarmu, neuspořádaně a s mnoha pravopisnými chybami.
Jeho vzdělaní političtí nepřátelé v hlavním městě text považovali prostě za žert. A za oprátku, kterou si na sebe sám upletl.
„Vydejte to, ať každý vidí, jaký je to blázen,“ odpověděl prezident Madero na otázku redaktora listu Diario del Hogar.
Udělal chybu.
Navzdory všem stylistickým prohřeškům měl text ničivou sílu. Vracel pozemky do rukou vesničanů, volal po důchodech pro vdovy a sirotky mužů zabitých při revoluci a trestu smrti po všechny ozbrojené nepřátele Zapatovy armády.
Jednalo se o nejradikálnější reformní dokument mexické historie.
Poradenský sbor
Zapata uměl číst a psát a do textu přenesl nepochybně své sociální cítění a boj proti křivdám, které držely vesničany v otrockém postavení. Kromě toho se však opíral o muže, kteří byli schopni dát celému projektu političtější a sofistikovanější obrysy.
Jedním z nich byl Ricardo Flores Magón, anarchistický organizátor, jehož kniha dala ústřední heslo Zapatovu boji: „Tierra y libertad!“ (“Půdu a svobodu!“) Na textu Plan de Ayala se pak osobně podepsal Otilio Montaño Sánchez, místní učitel, který mladého Zapatu uvedl do myšlenek ruského anarchisty Petra Kropotkina.
Intelektuálové pak Zapatu provázeli i nadále – a revoluční generál s mohutným knírem k nim měl daleko vlídnější přístup než k reportérům, k nimž byl na slovo skoupý.
Političtí agitátoři k Zapatovi přišli poté, co jim začal v Mexico City šlapat na paty prezident Victoriano Huerta. Do osvobozenské armády nastoupil anarchista Antonio Diaz Soto y Gama, marxisté Perez Tailor a Miguel Mendoza Schwerdtfeger a syndikalista a účastník Pařížské komuny Octavio Jahn.
Tak se do Zapatových textů a prohlášení dostaly bizarně znějící zmínky o osobách a směrech, které mu musely být zcela neznámé: tu odkazuje vesnický povstalec na královnu Marii Antoinettu, tam na utopického socialistu Fouriera, tuhle na Graccha či básníka Walta Whitmana, jinde na Voltaira či Johna Starta Milla.
Proti všem
Považovat ho však za apolitického polovzdělaného banditu, který se nechal manipulovat městskými intelektuály, není rozhodně na místě, upozorňuje historik Jim Tuck.
Politické ostruhy si vydobyl bojem za sociální spravedlnost sám a jeho praktický realismus a oddanost mexické revoluci mu umožnila, aby s sebou nenechal vláčet ani vzdělanci, ani politiky.
Emiliano Zapata a Pancho Villa, velitel armády Divize Sever, v Mexico City
Vedl vlastně boj proti všem. Dějiny Mexika v letech 1910 až 1919 jsou obdobím velkých „škatulata, hejbejte se“, a to i díky Zapatovi.
Jeho armáda se totiž s železnou pravidelností postupně obracela proti všem jeho někdejším politickým spojencům, s tím, jak po uchopení moci házeli věc rolníků před palubu. Tak bojoval proti diktátoru Díazovi, prezidentu Maderovi, Huertovi i Carranzovi.
A neměl slitování ani se svými vzdělanými poradci: Když se jeho ideový „guru“ Montaño Sánchez přidal k prezidentu Huertovi a radil Zapatovi, aby revoluci vzdal, byl zapatisty zabit.
Nakonec ale došlo i na Zapatu – v roce 1919 padl do léčky, kterou na něj nastrojili Carranzovi vojáci, a zastřelen.
Pohřeb Emiliana Zapaty
Posmrtná generálova kariéra
Na mexické historii se však podepsal příliš silně na to, aby se na něj zapomnělo. Stal se ikonou a symbolem boje zejména pro rolníky a indiánské obyvatelstvo Mexika.
K jeho jménu se hlásila řada organizací a osobností. Momentálně ho nejvíc proslavila Zapatistická armáda národního osvobození, která povstala v roce 1994 v jihomexickém Chiapasu.
Její subcomandante Marcos však sbor intelektuálů nepotřebuje. Svá prohlášení, které jsou mnohdy spíše filozofickými traktáty, si v Lacandonské džungli píše rebel s vysokoškolským vzděláním sám.
Občas bývají zakončena sloganem „Zapata vive, la lucha sigue“ (“Zapata žije, boj pokračuje“).
Příjezd armád Emiliana Zapaty a Pancho Villy do hlavního města Mexika
