Její život vydal za řadu osob. Doslova. Chris Costner Sizemoreová na archivním...

Její život vydal za řadu osob. Doslova. Chris Costner Sizemoreová na archivním snímku z listopadu 1984 | foto: AP

V Chris Sizemoreové žilo přes dvacet osob. Od ženy vampa po introvertku

  • 18
Jedna prostopášně hýřila, jiná byla k uzoufání nudná. Další jedla jen jahody, jiná byla slepá, další němá. Tamta uměla řídit auto, jiná šít, támhleta krásně malovala. Všechny obývaly jedno tělo, tělo Chris Sizemoreové. Mohla za to disasociační porucha osobnosti. Statečná žena zemřela 24. července, bylo jí 89 let.

Jednoho dne, psala se padesátá léta, se Eva Whiteová probudila celá polámaná. Bylo ráno, ale ještě pořád bylo prosyceno alkoholem, sexualitou, intimním jiskřením předchozí noci, ještě pořád se cítila přiopile. A zmateně. Nikdy přece nepila, odsuzovala to, barů se ostýchala, nejraději bývala doma, stranou. Tak co se stalo? Musel to být omyl.

A opravdu, nepletla se. Ona noční jízdu nepodnikla, v nočním baru pila a nad panáky sváděla osazenstvo extrovertní, vyzývavá a sebevědomá Eva Blacková. S následky se však musela vyrovnat Eva Whiteová. Jedna pila, druhá měla kocovinu, jedna si užívala, druhá se chvěla nejistotou, která sváděla ke studu. Obě ženy totiž sdílely jedno tělo.

Nepatřilo však ani jedné z nich, bylo to tělo paní Chris Sizemoreové. Ženy, která večer nevěděla, kým ráno bude. Ženy, jejíž život za sebou nechal velmi silný příběh. To proto, že aby paní Sizemoreová přijala samu sebe, musela přijmout mnoho cizích, ale intimně propojených osobností. Lidí, kteří kontrolovali její život. Trvalo jí to čtyřiačtyřicet let.

Moje malé holčičky

Narodila se v roce 1927 v Edgefieldu v Jižní Karolíně v rodině farmáře a později dělníka na pile. A už odmala věděla, že s ní je něco jinak. Ve škole po ní chtěli zkoušky z látky, kterou neznala. Chyběla jsem, tvrdila přesvědčeně, zatímco třídní kniha i spolužáci a učitelé ji usvědčovali ze lži, seděla přece v lavici!

Bylo to na denním pořádku. Trápilo ji, že je trestána za prohřešky, které neudělala, a okolí v ní vidělo potížistku a lhářku. „Každý si myslel, že lžu,“ vzpomínala později, „vždyť všichni viděli mé tělo, jak to či ono páchá!“ Když jim říkala, že to přesto nebyla ona, ale „tamty malé holčičky“, smáli se. Proto o oněch holčičkách přestala mluvit. Přestala mluvit skoro vůbec a začala se stranit lidí. „Stala se ze mě samotářka,“ líčila.

Trápení tím samozřejmě nekončilo. „Tamty malé holčičky,“ jak říkala svým jiným osobnostem, které jí přisoudila psychická porucha, nezmizely a odsudky okolí se nevytratily. Jednou slyšela, jak její strýc tvrdí, že je posedlá démony, jindy zaslechla, jak babička říká její mamce: „Nevím, co s tím děckem uděláte.“ Dohánělo ji to k žalu.

Styděla se, přestala chodit do kostela, lidi chtěla potkávat, co nejméně to šlo. „Co jsem komu udělala?“ ptala se, ale na odpověď nepřišla: „Nenapadlo mě nic, zač by mě Bůh tak trestal.“ Nepomohl ani rodinný lékař. „Trpí zvláštním druhem ztrát paměti,“ konstatoval jen, když si mu Chris stěžovala.

Zůstala tedy se svými holčičkami. A jak dospívala, rostly i ony.

Jak zahnat Evu Blackovou

Když se v padesátých letech už jako vdaná dostala do ordinace psychiatrů Corbetta H. Thigpena a Herveyho M. Cleckleyho, provázely ji dvě. Lékařská dvojice je pojmenovala Eva Black a Eva White - černá a bílá. Soužití to nebylo harmonické. Vsadit ještě jednou na lékařskou péči se Chris Sizemoreová odhodlala poté, co se Eva Blacková pokusila uškrtit její dvouletou dcerku Taffy. Zabránila jí v tom až, tušíte správně, Eva Whiteová.

Lékaři, kteří se do bizarního vnitřního ustrojení Chris Sizemoreové dostali rozhovory i hypnózou, žasli. Opravdu v něm nalezli Evu Blackovou, požitkářskou, flirtující a sebevědomou party girl, která trávila dny v biografu a noci v barech a tančírnách, a její protějšek Evu Whiteovou, depresivní, nudnou, bezbarvou, rezervovanou. Nastupovaly na scénu bez jakýchkoli pravidel, jejich výměny se ohlašovaly jen bolestivými migrénami – během nich se něco přepnulo.

Silné ženy na Xman.cz

V našem seriálu výrazných ženských osobností jsme přinesli profily například černošské aktivistky Rosy Parskové, tanečnice Isadory Duncanové, italské herečky Francy Rameové, odborářky Karen Silkwoodové, spisovatelky Helen Kellerové, sufražetky Edith Garrudové nebo obětí křesťanských káznic Magdaleniných prádelen.

Psychiatři diagnostikovali Chrisin problém jako atypickou schizofrenii, nechali ji hospitalizovat a navrhli jí elektrošoky. Těžko říci, co si o terapii myslela sama Chris, jisté je, že zasáhla Eva Blacková. Rozhorlila se, sbalila si kufry a z nemocnice nakvašeně a hrdě odešla.

Thigpen proto přistoupil k hypnóze a jiným méně invazivním metodám. Postupoval jako architekt. Krůček po krůčku v Chris konstruoval ještě jinou osobu, která by její osobnost naplnila. „Snažil se dostat pod kontrolu Evu Blackovou,“ mínila po letech Chris Sizemoreová. Tak vznikla z hloubi Chris žena jménem Jane.

To jako Jane se Chris v roce 1953, po krachu prvního manželství, seznámila se svým druhým manželem. A když se sezdali a Jane převzala zodpovědnost za společný život, obě Evy zmizely. Doktor Thigpen to považoval za vítězství. O případu sepsal s kolegou vědecký text, sérii článků pro magazín American Weekly a zprostředkoval pacientce smlouvu o natočení filmu. Slavný snímek Tři tváře Evy končí happyendem: Jane prostoupila osobností pacientky a Evy vytlačila.

Ve skutečnosti se happyend nekonal. Evy i Jane vystřídaly další a další osobnosti. Celkem jich bylo devatenáct.

Staré, mladé, kuchařky i malířky

Byly různého věku, zdravotního stavu, měly různé záliby, dovednosti. „Zůstávaly deset minut – nebo šest měsíců,“ popisovala Chris. Byla to pestrá plejáda postav. Samozřejmě, majitelka těla byla psychicky nemocná, ale z různorodosti jejích převtělení i tak mrazí, kolik povah, přístupů k životu, motivací a schopností se v jednom člověku objeví.

Byla tu Jahodová lady, jednadvacetiletá slečna, která se objevila, když bylo Chris Sizemore šestačtyřicet, a která jedla výlučně jahody, cvrnkala kuličky a chodila bosa. Potom slečna, která dostala přízvisko Banana Split podle dezertu, který milovala. Také Panna, vyhýbala se jak jakémukoli líčení, tak dotykům Chrisina manžela. Lady Lžíce sbírala lžíce, Slepá lady neviděla, dvě osobnosti byly tak zkroušené, že se pokusily o sebevraždu, další mocně klela, jiná byla němá. Šest se vynořilo z týmu holčiček z dětství Chris Sizemoreové.

Každá osoba se lišila velmi praktickými aspekty. Jeden čas se Chris Sizemoreová kvůli svým třem alter egům, která měla odlišné chutě, projedla k otylosti. „V témže těle jsem živila různými jídly tři různé lidi,“ vysvětlovala. Každá postava uměla něco jiného, jedna si otevřela oděvní dílnu, protože uměla šít, následující byla výtečnou kuchařkou, další zdatnou malířkou. Jedna uměla řídit, takže vyvezla syna Bobbyho do obchoďáku – jenže co čert nechtěl, po nákupu ji vystřídala jiná, která nevěděla, ani jak se rozjet. „Domů mě mamka dovézt nedokázala,“ vzpomínal Bobby.

A dodával, že jeho nejoblíbenější matčinou verzí byla Fialová lady, osmapadesátiletá paní s jižanským akcentem, trpící artritidou, která se oblékala do jediné barvy, nosila bílé paruky, malovala a synka rozmazlovala. Nejpodivuhodnější potom byla Ústupová lady, ta se tak bála, že udělá tytéž chyby, že nikdy nechodila toutéž cestou podruhé.

Obvykle se osobnosti objevovaly ve trojici. Jedna byla dominantní, druhá neutrální, třetí nejslabší. Dominantní se poznala podle toho, že si dokázala pamatovat i to, co udělala jako dvě ostatní.

„Po všechny ty roky jsme chodili jako mezi vejci, báli jsme se, jaké osobnosti z toho vzejdou,“ přiznával syn Bobby. Ano, všechna Chrisina alter ega nebyla trefou, ale její rodina ano. „Ať byla moje matka kýmkoli, ať ze sebe vypustila jakoukoli osobu, každou jsem považoval za svou matku,“ říkal Bobby. „Kdybys dostala rakovinu, starala bych se o tebe též,“ vysvětlovala matce později dcera Taffy, byla to mimochodem právě ona, kdo všem mamčiným osobnostem dával jména. A manžel Don? Chris vzpomíná, že když bylo nejhůř, moc toho nenamluvil – seděl a díval se na televizi. „Každý bývá někdy nemocný,“ odtušil po letech.

Takhle ztvárnila tři tváře Chris Sizemoreové Joanne Woodwardová. Sama Sizemoreová film zhlédla až v sedmdesátých letech. „Woodwardová předvedla skvělé herectví,“ prohlásila. Dodala ale, že film neodpovídá realitě. I proto, že v ní tehdy nevyhrála.

Obhospodařovat tolik lidí v jednom těle však bylo náročné. Chris proto chodila, i se svými vnitřními souputnicemi, k dalším a dalším terapeutům. Až v roce 1970 narazila na Tonyho Tsitose. Ten došel ze všech lékařů nejdál.

Traumata, která na sebe vzaly jiné

Pomohlo mu, že věda mezitím pokročila a že si většina okupantek Chrisina těla vedla deníky, některé i psaly vzkazy pro ostatní vtělení. I díky tomu šel Tsitos na opravu Chris docela jinak než jeho kolegové předtím. Nesnažil se z ní její holčičky a ženy vyhnat. Poznal totiž, proč, kdy a jak se objevily. Pochopil, že jejich existence má důvod, že to jsou „démoni“ s příčinou.

Disociační porucha osobnosti, jak moderní věda Chrisinu nemoc nazývá, totiž většinou vzniká v dětství po prožitém traumatu. Prožitá realita, obvykle násilí či sexuální zneužívání, je příliš těžká, aby si ji dítě integrovalo do paměti, takže ji v podvědomí nechá odžít někoho „jiného“. A Chris Sizemoreová si na sezeních nakonec rozpomněla, že trauma neprožila jen jedno.

Poprvé přišlo ve dvou letech. Byla svědkem, jak dělníci na farmě vytahují ze zavlažovacího příkopu muže v bezvědomí, asi mrtvého. Byl to deprimující pohled – a tehdy se objevila její první holčička. „Stála na mostě a dívala se na to. Já se na to nedívala, ale věděla jsem, co vidí ona,“ napsala v roce 1977 v knize Já jsem Eva. Tím to ale nekončilo, strašlivými momenty byly naplněny i další tři měsíce.

Během nich byla svědkem, jak velká elektrická pila přeřízla dělníka přesně v pasu. A poté se ošklivě pořezala její mamka v kuchyni. „Zavolej tatínka,“ prosila ji, ale Chris nemohla, utekla do pokojíku a schovala hlavu pod polštář. Pak ucítila, jak odchází z těla, a uviděla jinou dvouletou dívenku. „Odcházela, viděla jsem, jak vychází ze zadních dveří, jak přechází velký kámen, co sloužil jako schodek. Šla kolem venkovní toalety, do stodoly,“ popisovala. A ještě jednou jí další holčička přišla na pomoc. To když jí necitelný soused nesl plačící a bránící se k rakvi, aby ji donutil políbit na tvář zemřelou babičku. Naštěstí se tehdy místo ní chopilo hrozného úkolu děvčátko s rudými vlasy a zářivýma očima.

Doktor Tsitos v tom viděl klíč. Defilé odlišných osob byla podle něj Chrisina sebeobranná reakce proti strachům, úzkostem, nejistotám. A místo toho, aby ony osobnosti vyháněl konstrukcí nějaké jiné, rozhodl se je do Chris všechny integrovat. Trvalo to čtyři roky.

Stát sama za sebou

Všechny ženy skládal do Chrisiny osobnosti jako kousky puzzle – až nakonec ztratily smysl své existence. Vzdaly se a zmizely. Doslova, viděla to. Onoho klíčového dne roku 1974 prý věděla od rána, že je čas, že k tomu dojde. A pak to přišlo. Jako kdyby seděla v divadle, na scénu vyšly po schůdkách všechny postavy, které ji naplňovaly život – a poté zmizely za oponou. „Bylo to jako vyvěšení bílé vlajky. Bylo po všem,“ líčila. Jenže první dojem, kdy zůstala ve vlastním těle sama, byl rozpačitý.

„Jednou z nejtěžších věcí, které bylo třeba se přizpůsobit, bylo ticho a osamělost. Truchlila jsem po nich,“ přiznávala. „Nikdy předtím jsem nebyla jednou jedinou osobou,“ vysvětlovala. Nejvíc jí scházela Eva Blacková, i když škrtila její dcerku – ovšem ne proto, aby ji zabila, ale jen vystrašila, jak Eva Blacková uvedla v hypnóze. „Byla to upřímná žena. Nikdo jiný tak nemiloval život, jako ona!“ líčila. Leccos v ní z Evy Blackové zůstalo, například láska k tanci.

Nakonec si přivykla. „Brala jsem to tak, že jsem je musela zabít, abych mohla žít,“ říkala. Dostavil se překrásný klid, mír. „Jako ve středu hurikánu,“ přirovnávala. Trvalo však celý rok, než uvěřila, že je pouze sama sebou, že se žádná ze „sester“ už nevrátí a že „mám-li udělat se svým životem cokoli, budu to muset udělat já sama“. Našla samu sebe a s tím se dostavilo bezpečí. „Nedokážete si představit, jak báječné to je jít večer do postele a vědět, že to budete vy, kdo se ráno probudí,“ rozplývala se.

A věděla, jakým mechanismem se její „sestry“ povedlo přimět k odchodu. Zlom nastal, když „jsem přijala fakt, že je v pořádku být sama sebou, a přestala jsem ony osobnosti potřebovat k fungování, když jsem pochopila, že ne všichni lidé mě budou mít rádi – a že je to tak OK“, vypověděla listu St. Louis Post-Dispatch v roce 1993. Ano, poučení z příběhu Chris Sizemoreové zní – každý musí mít odvahu postavit se za sebe. Chris Sizemoreová to nakonec dokázala.

Nejenže došla usmíření, měla dost energie na to, aby pomáhala ostatním psychicky nemocným. Doporučovala, ať se za nemoc nestydí. Popisovala, jaké je to projít integračním procesem a jaké je to vyrovnat se s tím, že po dlouhou dobu byla jinými lidmi. „Takže jsem ztratila čtyřiačtyřicet let svého života!“ popisovala své zděšení po vyléčení – a dodávala, jak hrozbu dalšího traumatu odmítla: „Ne, ztracené budou, jen když dovolím, aby se ztracené staly.“

Na některých přednáškách ji doprovázel manžel Don. Posluchači se jej ptávali, které z Chrisiných převtělení měl rád nejvíc. „No, zamiloval jsem se a vzal si Jane, takže soudím, že nejvíc jsem miloval ji. Teď si ale zvykám na Chris,“ odpověděl v roce 1975. „Dám ti spoustu, spoustu času,“ odvětila tehdy Chris.

Ostatně, leccos si ze svých „sester“ ponechala. Od šesti, které byly umělkyně, získala malířský talent. Její obrazy pomáhaly splácet dluhy za nákladnou léčbu.

Spokojený život. I když s otazníky

Ani tak to není příběh se stoprocentním, úhledným happyendem. V první řadě nad ním vykresluje stín ostudnost jednání Hollywoodu. Herecké zpracování bylo úchvatné, Joanne Woodwardová dostala za hlavní roli právem Oscara. Jenže s Chris Sizemoreovou se nejednalo důstojně. Zástupci Twentieth Century Fox se s ní ani neobtěžovali potkat, smlouvu ji k podpisu předal, s tím, že ji ani nemusí číst, psychiatr Thigpen. Pro jistotu ji přiměl podepsat se nejen jako Chris, ale též jako obě Evy a Jane. Film se stal trhákem, filmařům vynesl velké peníze. Chris dostala sedm tisíc dolarů. Ale nešlo jen o to.

Když v roce 1989 napsala knihu Moje vlastní mysl a herečka Sissy Spacek ji chtěla zfilmovat, společnost Twentieth Century Fox se ozvala. Neomaleně, nestoudně, otrokářsky. Hlásila se k tomu, že vlastní cokoli o Chrisině životě. Smlouva totiž filmařům dávala práva na „životní příběh“ Chris Sizemoreové a filmaři tvrdili, že se práva nevztahují jen na její příběh, který shrnuli v knize Thigpen s Cleckleyem. Platí na celou její existenci, bez časového omezení. „Nejprve můj život kontrolovalo oněch dvaadvacet osob – a teď jedna velká korporace,“ shrnula cynismus byznysu Sizemoreová. A o svůj život se prala. Vítězně, u soudu vyhrála.

Potom tu však byl ještě spor o roli terapeuta Thigpena. Otazníky na světlo vytáhl psychiatr, odborník na disociační poruchu Colin A. Ross. Svého kolegu obvinil z toho, že hypnózou i jinými metodami s Chris Sizemoreovou manipuloval. „V různých obdobích byl jejím psychoterapeutem, publicistou, literárním agentem, filmovým agentem, vyjednavačem smluv a právním poradcem,“ tvrdí Ross a Thigpena obžalovává dokonce ze sexuálních přečinů proti pacientce. Měl ji přimět k potratu, během něhož došlo, bez vědomí Chris i jejího manžela, ke sterilizaci. Na napsání Rossovy knihy Znásilnění Evy se podílela i sama Chris, která jinak nikdy nepřestala být Thigpenovi vděčná za to, že s ní pracoval v době, která by ji jinak poslala do ústavu. „V oné knize je kus pravdy,“ komentoval obvinění syn Bobby.

Chris Sizemoreová strávila zbytek života klidně. Přednášela, hájila psychicky nemocné, malovala, zahradničila. „Myslím, že můj život byl úspěchem. Cítím, že jsem pro sebe našla místo a pocit míru, který někteří lidé nikdy nepoznají,“ prohlásila v roce 1989. Zemřela letos 24. července na Floridě, bylo jí 89 let.

,