Mount Everest. Sen snad každého horolezce, pro mnoho obyčejných smrtelníků nedosažitelný cíl. Slyšel o něm každý, ale jen zlomek lidí se na něj podívá a mnohem méně šťastných bude někdy stát nahoře. Už jenom cesta k němu je sice úspěšnou nepálskou atrakcí, ale i odtud každý rok odvezou lékaři a horští vůdci spousty neopatrných turistů.
Uvidět Everest v celé jeho kráse totiž znamená vystoupat vysoko nad pět tisíc metrů nad mořem. Nejkrásnější výhled na něj se nabízí z kopce Kala Patar. Každý rok, vždycky na jaře a na podzim, sem míří tisíce turistů trekařů, aby dohonili svůj sen.
„Vidět Everest je vždycky úžasný zážitek. Vždy mě z toho mrazí a pokaždé si při tom vzpomenu na ten pocit, když jsem stál nahoře. Dlouho jsem mu nemohl vůbec uvěřit,“ říká Leopold Sulovský, který k nejvyšší hoře světa vyráží v úplně nové roli.
Pro skupinu patnácti Čechů se na tři týdny stane horským vůdcem.
Odskočí si sem po úspěšné expedici na K2, kterou horolezci považují za nejobávanější osmitisícovku světa.
„Moc se na to těším, protože to bude pro mne úplně nová zkušenost,“ říká Sulovský, který celý projekt domluvil s Rudolfem Švaříčkem, šéfem brněnské cestovní kanceláře Livingstone. I Švaříček má z této oblasti zkušenosti. V květnu byl ve stěně Everestu s pražským primátorem Pavlem Bémem.
Na co se Sulovský těší nejvíc ? „Třeba atmosféra osady s klášterem Tengboče se dá jen těžko popsat. Jako by se tam zastavil čas. Kdykoli jsem se tam dostal, byl jsem úplně naměkko,“ líčí Sulovský kraj, kam se poprvé podíval před více než dvacet lety.
„Jasně, turistický ruch se asi na atmosféře trochu podepsal, ale nikde jinde se nic podobného opravdu nevidí,“ popisuje horolezecká legenda jedno z mnoha výjimečných míst cesty a jedním dechem dodává, že civilizace, která se sem pomalu zakusuje, má i své výhody.
„Skoro v každé osadě je už dneska možné si dát třeba pivo,“ směje se horolezec s tím, že pěnivý mok rozhodně není něčím, čemu by se vyhýbal.
Největší nebezpečí: výšková nemoc
„Věřím, že by to mělo být v pohodě, ale nikdo nikdy neví, jestli ho horská nemoc skolí, nebo ne. Viděl jsem i zkušené skvělé lezce, kteří se ve čtyřech tisících složili,“ líčí Sulovský a dodává, že se nic nesmí podcenit.
„Rozhodně je třeba postupovat nahoru velmi opatrně a naordinovat si i nějaké odpočinkové dny,“ vypočítává způsoby, jak horské nemoci čelit.
Kdo někdy v této oblasti byl, ví, že zdaleka ne všichni bývají na cestě za pohádkovým výhledem úspěšní. V útulnách a hotýlcích, kterým se říká lodžie, s vytřeštěnýma očima posedávají skupinky těch, které zmáhá výšková nemoc. Bolí je hlava, špatně se jim dýchá a nechtějí nic k jídlu.
Asi těžko by zájemce o takovou cestu hledal někoho povolanějšího než právě Sulovského. „Byl jsem v Himaláji celkem osmadvacetkrát a stál jsem na čtyřech osmitisícovkách,“ představil se skupině, s níž dnes odlétá do Nepálu.
Livingstone vozí do oblasti pod Everest zájemce dvakrát ročně. „Na jaře sice bývá tepleji, ale na podzim je zase jasnější vzduch – a to mají rádi hlavně fotografové,“ vysvětluje Sulovský. Že bude mít čas „udělat pár slušných snímků“, doufá konec konců i on.
Výprava by měla dojít z nepálské Lukly až do základního tábora, odkud vycházejí výpravy k vrcholu. Každý rok tady fungují desítky expedic, některé sportovní, jiné ryze komerční. Kdo má peníze, může podniknout i velkolepé kousky. Šerpové letos například dovedli až na vrchol jednasedmdesátiletého japonského důchodce.
Na třítýdenní výpravu pojede se skupinou i spolupracovník iDNES.cz a redakce připraví z cesty speciální přílohu.
