Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Fanynky neměly nárok, vzpomínají legendární bratři Pospíšilové

aktualizováno 
Podařilo se jim to, co nikomu před nimi ani po nich. Dvacetkrát získali titul mistrů světa. Po roce 1989 však o jejich zkušenosti nebyl doma zájem, proto odešli do ciziny. A kolová, která v těchto dnech slaví stoletou existenci, u nás opět upadla v zapomnění. "Sportovní sláva je polní tráva," říkají Jan a Jindřich Pospíšilovi.

Bratři Pospíšilové v dobách své slávy. Dnes Jindřich působí ve funkci předsedy komise pro sálovou cyklistiku a žije v Brně, Jan si užívá důchodu na chalupě v Orlických horách. | foto: archiv bratrů Pospíšilů

Proč jste si tenkrát na začátku vlastně vybrali kolovou?
Jindřich:
O trénincích kolové v královopolské sokolovně nám řekla sestra Zdenka. Šli jsme se tam podívat, kluci na kolech se trefovali míčem do branky. To se nám líbilo. Tak jsme poznali nejen kolovou, ale hlavně našeho trenéra Rudolfa Hartha.

Ten byl pro vaši kariéru významnou postavou.
Jindřich:
Byl to vynikající člověk. Staral se o nás jako vlastní otec, protože my jsme tátu neměli, padl při osvobození v květnu 1945. S bratrem mu vděčíme za všechno. Vedl nás od žáků, pak v učení i po vojně, kdy jsme se rozhodli prosadit se i na mezinárodní scéně.
Jan: Nikdy jsme ho neopustili, přestože na nás z Prahy tlačili, abychom si pořídili jiného, politicky vhodnějšího trenéra. Rudolf byl totiž původem Vídeňák, a to se nelíbilo.

Neodrazovalo vás, že je kolová tak okrajový sport?
Jindřich:
Naopak. Ten chlad, který kolem ní panoval, nás spíše vzpružil. Na začátku nás nikdo neobtěžoval, měli jsme klid na přípravu. Trenér nám vždycky říkal: "Dokud jsme v ústraní, je to výhoda!"

Vypěstovali jsme si šestý smysl

Poprvé jste na sebe upozornili v roce 1964, když jste získali stříbro na mistrovství světa v Kodani.
Jan:
O rok později jsme na mistrovství světa v Praze už všechny soupeře porazili. Jenže náš trenér říkal: "Chlapci, nespěte na vavřínech. Pro mě budete opravdovými mistry světa teprve tehdy, až titul obhájíte!"

Povedlo se vám to. Dokonce devatenáctkrát.
Jindřich:
Jenže ne hned. Soupeři se na nás připravili a další rok jsme skončili až třetí, pak druzí. Mistrovský titul jsme získali znovu až v roce 1968.

Pak jste ale kolové vládli plných čtrnáct let. V čem byl váš klíč k úspěchu?
Jan:
Když chcete vyhrávat, musíte trénovat dvakrát tolik, co ostatní. Měli jsme nad soupeři fyzicky i herně navrch, věřili jsme si.
Jindřich: Vypěstovali jsme si jakýsi šestý smysl. Přihrávali jsme si s bratrem naslepo do míst, kde jsme jen očekávali, že partner bude. A vycházelo to.

Po patnácti titulech ale přišlo zase těžké období.
Jan:
Na dvou mistrovstvích světa v roce 1982 a 1983 jsme byli druzí. V tisku se psalo, že je to pro socialistické Československo "obrovský neúspěch a zklamání". Říkali, že jsme staří a máme nechat místo mladším.

Přitom jste ale na mistrovství republiky všechny poráželi.
Jindřich:
Vítězství z republikových mistrovství máme celkem třicet v řadě. Jenže na předsednictvu svazu tělesné výchovy stříbro nebrali. Tenkrát za nás tvrdě bojoval Rudolf Harth. Bouchl do stolu: "Dokud je někdo nesesadí z trůnu mistrů republiky a budou u nás nejlepší, tak na mistrovství pojedou!" Vybojoval pro nás účast, ale zároveň jsme všichni tři věděli, že nad námi visí Damoklův meč.

V takové atmosféře se asi netrénovalo dobře.
Jindřich:
Dali nám nůž na krk. Ale zdvojnásobili jsme tréninky, brácha chodil hrát tenis a ping pong, aby měl v brance postřeh. Já jsem týdně najezdil desítky kilometrů se silničními cyklisty a získával zpět rychlost a vytrvalost.

Hlavně zásluhou úspěchů bratrů Pospíšilů se kolová stala sportem s širokou fanouškovskou základnou a exkluzivními vysílacími časy v televizi.

Hlavně zásluhou úspěchů bratrů Pospíšilů se kolová stala sportem s širokou fanouškovskou základnou a exkluzivními vysílacími časy v televizi.

Vyplatilo se, zlato jste si vybojovali zpět a udrželi ho až do celkem dvaceti titulu mistrů světa. Pamatujete si na své poslední finále?
Jindřich:
Bylo to v roce 1988, už nám oběma bylo hodně přes čtyřicet. Dvě minuty před koncem do té doby nerozhodného utkání proti nám rozhodčí nařídil penaltu. Přijel jsem za bráchou a povídám mu: "Celý život jsem tě bránil vpředu, teď je to jen na tobě." Odpověděl mi: "Neboj, Jindro, já to zvládnu."
Jan: Odhadl jsem přesně, kam půjde střela, a vyrazil ji. Pak se muselo prodlužovat a rozehrávali jsme my. Brácha mě uvolnil a já jsem zadním kolem vsítil rozhodující branku. Byl to nejdramatičtější zápas našeho života.

Hádali jsme se, ale vždy se zase udobřili

Díky vám se stala z kolové známá hra, protože ji Československo hrálo na světové úrovni.
Jindřich:
Média se začala zajímat o naše výkony i o to, jak žijeme. Lidi nás zdravili, kamkoli jsme přišli.

Co fanynky, měli jste jich hodně?
Jindřich:
Většinou nám chodily krásné dopisy od starších žen, jako ohlasy na turnaje, které se alespoň šestkrát do roka vysílaly v televizi.
Jan: Fanynky neměly nárok. Měli jsme výhodu, byli jsme tehdy už ženatí. Letos jsem se svou paní už 47 let.

Někteří vám dnes vyčítají, že vás minulý režim zneužíval pro svou propagaci.
Jindřich:
My jsme to tak nebrali. Sportovali jsme, dřeli, vyhrávali jsme a lidé nám fandili. Bylo to i proto, že jsme nenosili nosy nahoru. Povídali jsme si s fanoušky po utkáních i na besedách. Viděli jsme, jak chtějí hrát kolovou po našem vzoru další a další kluci. To pro nás byla velká odměna.

Bratři Pospíšilové s trenérem Rudolfem Harthem

Bratři Pospíšilové s trenérem Rudolfem Harthem

Hádávali jste se při kolové?
Jindřich:
Někdy tak, že jsme spolu vůbec nechtěli soutěžit. To nás pak trenér musel zase dávat dohromady.
Jan: Občas nás přepadla ponorková nemoc, byli jsme spolu totiž pořád, na soustředěních, cestovali jsme, prožívali jsme krušné chvíle, když se nedařilo. Ale když se brácha s bráchou pohádají, hned se zase udobří.

O naše zkušenosti doma nestáli

Když jste skončili s aktivní kolovou, nastoupili jste trenérskou kariéru. Jenže ne bez komplikací.
Jan:
V roce 1989 jsme na mistrovství světa vedli dvojici Miroslav Berger a Miroslav Kratochvíl. Zdálo se, že tradice pokračuje, protože tam získali titul mistrů světa.
Jindřich: Jenže po návratu začala mediální válka o to, kdo je bude vést dál. Rozhodlo se, že si vavříny zaslouží jejich oddílový trenér Jaroslav Svoboda. Protože jsme s Honzou chtěli předávat své zkušenosti a ne se někam vnucovat, přenechali jsme světové šampionáty Jardovi. Jenže jeho svěřenci se už nedokázali na výsluní udržet. To byla doba, kdy se na kolovou zapomnělo.

Co jste dělali po roce 1989?
Jan:
Chtěl jsem se věnovat juniorům, ale bylo mi řečeno, že na to nejsou peníze. Tak jsem zvážil zahraniční nabídky a nakonec odešel do Švýcarska. Patnáct let jsem v Oftringenu trénoval děti od sedmi let a zároveň dál aktivně hrál na čele švýcarské národní ligy. Dnes jsou mí svěřenci dospělí a úspěšně hrají světový pohár.
Jindřich: Když doma o naše zkušenosti nestáli, odjel jsem trénovat a hrát kolovou do rakouského Sankt Pöltenu. Se spoluhráčem Gerhardtem Schlachtnerem jsem získal i bronz na rakouském mistrovství, což byla poslední krásná tečka za našimi sportovními úspěchy. 

Bratři Jindřich a Jan Pospíšilové při křtu své hvězdy slávy ve Velké Bíteši. (2. června 2008)

Bratři Jindřich a Jan Pospíšilové při křtu své hvězdy slávy ve Velké Bíteši (2. června 2008)

Reprezentaci jste v zahraničí nevedli?
Jindřich:
Nechtěli jsme. Nemohli jsme přece bojovat proti našim klukům, kterým jsme po celá ta léta vždycky drželi palce.

Kam se dnes posunula kolová od dob, kdy jste trénovali vy?
Jan:
Zrychlila, ale v jádru se nezměnila. Snad jen ubylo soubojů, protože až na Rakušany hrají současné týmy spíše defenzivní hru, my víc útočili.
Jindřich: Za našich časů byla kolová tvrdší. Při tréninku jsme se kvůli tomu hodně zaměřovali i na silové věci, dnes hráči víc trénují techniku.

Máte v rodině na kole následovníky?
Jan:
Já jen v byznysu. Můj starší Jan má v Německu obchod s koly. Jezdím k němu a pomáhám mu s opravami.
Jindřich: Dcery Jana i Blanka reprezentovaly v krasojízdě, Jana má bronz z mistrovství světa, Blanka stříbro ze závodu dvojic. A moje osmnáctiletá vnučka Janička získala pod vedením maminky na mistrovství Evropy juniorů v krasojízdě stříbro.

BRATŘI POSPÍŠILOVÉ

Bratři Pospíšilové se narodili za války v Brně, Jindřich 23. března 1942, jeho bratr Jan krátce před osvobozením Brna 25. dubna 1945. Ještě před koncem války odešli z Brna do Útěchova, kde jejich otec v květnu 1945 padl v odboji jako jedna z posledních obětí druhé světové války. Matka Anna zůstala na výchovu tří dětí sama a rodinu živila jako řidička nákladního auta. Starší sestra Zdenka pro bratry brzy objevila blízký cyklistický oddíl Spartak Královo Pole. Tak chlapci poznali svého celoživotního trenéra Rudolfa Hartha, který jim v dětství nahrazoval i předčasně zesnulého otce. Mezi lety 1965 a 1988 nasbírali dvacet titulů mistrů světa, což se žádné jiné dvojici na světě nepovedlo.

Autoři:



Nejčtenější

Sovětské mapy světových měst byly jako Wikipedia a Google Maps v jednom

Sověti byli pečliví: takhle detailně zmapovali New York (vpravo) a přístavní...

Podle sovětských civilních map vlastních oblastí se spolehlivě bloudilo. A to byl záměr, měly totiž mást Západ i za...

Já, ty a masturbátor. Nové zařízení umožní virtuální sex reálných lidí

Jedna z robotek firmy RealDoll. I ta vám může zprostředkovat virtuální sex.

Webkamera a na jedné straně živá placená modelka s vibrátorem, na druhé uživatel se sexuální robotkou a brýlemi pro...



Čím víc se ocitnu na dně, tím výš se pak zvednu, říká MOgirl Linuef

Miluju vyjet do přírody a hrát larp, říká MOgirl Linuef.

Motivovat ji dokážou i negativní věci, tlaky a trable. Je energetická, extrovertní, silná i upřímná. „A jsem též hrozný...

Vzdejme se dětí. Vymřít je etické, říká hlasatel antinatalismu

Belgický spisovatel Théophile de Giraud je provokatérem a hlasatelem...

Bolest a neštěstí jsou v životě intenzivnější, obvyklejší a delší než štěstí, říká. „Porovnejte migrénu a orgasmus,“...

Předchůdce suši kvasil i desetiletí. Dnes stojí až tisíce dolarů

Druhem nare-suši je funa-suši. I tento pokrm zraje na rýžovém lůžku a vyznačuje...

Silně zapáchající přesolená ryba skladovaná dlouhé měsíce až roky v druhořadém nálevu. Navíc vycpaná téměř...

Další z rubriky

Ochutnal jsem i pivo staré sto let. Pít se dalo, říká expert

Trend příchutí už odezněl, říká Jan Šuráň.

Nejsilnější české pivo se chlubí stupněm čtyřiatřicet, svět však zná i pivo stupně sedmdesát šest. „Jde to donekonečna,...

Skákal jsem i ze skály, zachránila mě až horská služba, říká parkourista

Taras „Tary“ Povoroznyk je nadšeným propagátorem parkouru. Napsal knihu, dělá...

Skáče ze zdi na zeď i z domu na dům. Dělá parkour. „V mládí jsem riskoval víc,“ přiznává Taras Povoroznyk. „Tary“ je...

Čeští lékaři válcují ve fotbale svět. Máme systém, říká jejich stoper

Zástupcem kapitána českého týmu je gynekolog Josef Bolen. Bez lékařského titulu...

Čeští lékaři bodují na zeleném hřišti. Ze světového fotbalového šampionátu doktorů si letos odnesli další vítězství. Po...

Najdete na iDNES.cz