Finsko přeje bizarním sportům. Může za to i dlouhá zima a alkohol

Někteří hráči lezou po čtyřech jako batolata. Jiní se z ničeho nic propadají po stehna. Mnoho jich je opilých. Tak vypadá mistrovství světa ve fotbalu v bahně ve Finsku. Kromě něj se v zemi koná i šampionát v nošení manželek nebo v házení mobilem. Severský národ se změnil ze seriózní sportovní země v líheň kuriózních sportů.

„Máme dost podivné koníčky,“ řekl listu The New York Times šestadvacetiletý Paivi Kemppainen, jeden z pořadatelů fotbalu v bahně - a mistr eufemismů. Stačí se podívat na fotbal v bahně v Hyrynsalmi. Na místě, kde se během let stala lokální celebritou Jetta.

Tato vycpaná samička jezevce nacpaná do ptačí klece funguje jako maskot týmu 12 kamarádů, kteří každý rok jedou autem sedm hodin z Vihti nedaleko Helsinek, aby se zúčastnili fotbalového mistrovství v bahně. Jettu koupili před sedmi lety v bazaru u dálničního odpočívadla, od té doby ji vozí s sebou. Její sláva mezitím stoupla.

Fotbal v bahně, nošení manželek i vzdušná kytara

V sobotu ráno fotbalové mužstvo nastupuje v prořídlých kouscích oblečení, které hráči koupili v second handu. Z ruky do ruky koluje lahev vodky, která je zjevně oblíbeným způsobem, jak se před zápasem rozehřát. Je asi deset dopoledne a brzy bude čas na jejich první zápas dne. Jettu odloží stranou a svléknou svršky, pod kterými mají modrá tílka.

Než se vrhnou do bahna, je ještě čas na jednu otázku: Proč vlastně? „Můžeme říct, že jsme mistry světa ve fotbalu v bahně. Kolik lidí tohle může prohlásit?“ odpovídá po zamyšlené pauze čtyřiatřicetiletý Matti Paulavaara.

Historie fotbalu v bahně se začala psát v roce 1998, kdy kreativní oficiální činitelé města Hyrynsalmi přišli s nápadem na akci, která by umožnila využít rozlehlé bažinaté oblasti kolem. Na první turnaj přijelo 13 týmů. Od té doby se soutěžní pole rozrostlo na 200 mužstev.

Zatím poslední šampionát se hrál na 20 hřištích s různě kluzkým, hlubokým a zrádným bahnem. O hudební kulisu se staral finský rock, který se ozvěnou odrážel od okolních lesů.

Finky skáčou na dřevěném koni přes překážky

Hřiště se podobá jezdeckému parkuru. Jen přes překážky neskáčou živí koně, ale mladé Finky na dřevěných konících.

Je těžké si představit ošklivější variantu tak krásné hry, jako je fotbal. „Hrajete. Vyhrajete, prohrajete? To nikoho nezajímá,“ říká 25letý Sami Korhonen z Kajaani, který na turnaji hrál už po deváté. „Tahle hra je tak těžká, že jste na konci naprosto vyšťavení.“

Málo slunce a dost alkoholu

Trend kuriózních sportovních akcí se přitom začal šířit poklidným finským venkovem od poloviny 90. let minulého století - a od té doby jen nabírá na síle. V roce 1995 získal Fin Henri Pellonpaa světový rekord, když během pěti minut zabil 21 kusů hmyzu při Mistrovství světa v zabíjení komárů v Pelkosenniemi.

Bizarní sporty

Seznamte se s nošením fretky v kalhotách, hodem trpaslíkem do dálky, králičím parkurem, hmyzími i velbloudími zápasy i šnečími závody.

Značnou účast zaznamenával také Světový šampionát v saunování, který se konal v letech 1999 až 2010, dokud jeden ze soutěžících nezemřel na popáleniny třetího stupně. Nedávno se tisíce Finů, především dospívajících dívek, zúčastnilo soutěže v jízdě na dřevěných konících.

Více než dvě tisícovky lidí nedávno přijely do odlehlé oblasti v centrální části Finska na každoroční mistrovství světa v bahenním fotbale. Pokud chcete soutěžit v mistrovství světa v nošení manželek, musíte opět jet do Finska. V zemi se koná i mistrovství světa ve hře na vzdušnou kytaru nebo v házení mobilem.

Jak k tomu došlo? Proč se Finsko stalo tak úrodnou půdou pro obskurní sporty? Na to neexistuje prostá odpověď, ale Finové poukazují na několik různých, hluboce zakořeněných faktorů. Patří mezi ně populace nadšeně holdující pobytu venku, aby si kompenzovala měsíce zimní temnoty. Obyvatelé mají volný přístup k rekreačním oblastem a čím dál tím se uvolňuje rezervovanost národní povahy. A dalším faktorem je samozřejmě alkohol.

Bývaly doby, kdy Finsko bralo sportování velmi vážně. Sport se stal jedním z důležitých konceptů formování identity země po získání nezávislosti na Rusku v roce 1917. První polovina 20. století přinesla podle odborníků „zlatou éru finského elitního sportu“. Na letních olympijských hrách v letech 1908 až 1948 země získávala průměrně 24 medailí a její běžci, jako Hannes Kolehmainen a Paavo Nurmi, si vysloužili hrdinský status.

Postupně ale svět Finsko dohonil a předhonil. V letech 1992 až 2012 Finsko vozilo domů průměrně čtyři medaile z letních olympijských her a na posledních letních hrách v Riu v loňském roce získalo jedinou medaili - bronz v ženském boxu v lehké váze.