Většina dnešních hráčů se s bílým děravým míčkem seznámila stejně nezaviněně jako devětadvacetiletý David Hegner – při hodinách tělocviku na střední škole: „Hráli jsme běžné kolektivní sporty jako volejbal, fotbal a basket.
Někdy v roce 1995 škola nakoupila florbalové sady. U volejbalu a basketbalu to bývá ve třídě tak, že někdo je jasně lepší a ostatní mu to spíš kazí. Florbal má hlavní výhodu, že s ním všichni začínají od nuly a každý má stejnou šanci.“
Dva roky po maturitě založil David s kamarády vlastní tým jménem ZdarBar a přihlásili se do celopražské ligy. „Teď hrajeme druhou nejnižší soutěž a bojujeme o postup. Začali jsme i víc trénovat. Běžně parta lidí sportuje, ale pak začnou spíš chodit do hospody. U nás je to překvapivě naopak: v hospodě to vzniklo a teď čím dál častěji hrajeme.“
Viry florbalové horečky k nám zanesli v zimě 1984 finští studenti z helsinské univerzity, kteří přijeli na výměnný pobyt na pražskou Vysokou školu ekonomickou. Jedním z prvních „nakažených“ byl tehdejší student VŠE Michal Bauer:
„Finové přijeli na týden. Nejdříve jsme je vzali na lyže do Vysokých Tater na Chopok, pak už jsme s nimi byli prakticky jen v tělocvičně. Přivezli totiž s sebou sadu hokejek a děravých míčků. Nenazývali tu hru florbal, ale sahli. Tak jsme tomu sportu začali říkat i my,“ vzpomíná.
V tělocvičně VŠE se tehdy odehrálo i první improvizované mezistátní utkání Finsko–Československo. „Místo mantinelů jsme podél čar na parketách položili na bok lavičky, branka se vytvořila z přeskakovacích koz opatřených plachtou místo sítě. Ten sport se nám strašně líbil. Všichni jsme prožívali hokejová mistrovství světa, hlavně zápasy se Sovětským svazem, tohle hokej hodně připomínalo a padala při tom spousta gólů,“ říká Bauer.
Finové českým studentům sadu hokejek a míčů při odjezdu věnovali. Ti se pak v tělocvičně scházeli, postupně se počet zvědavých zájemců rozrostl až na třicet lidí. Darované hokejky se podobaly dnešním nejlevnějším kouskům. Byly ze slabé umělé hmoty a neměly zahnutou čepel, což je dnes samozřejmost.
Přestože je florbal bezkontaktní sport, začala se výbava brzy lámat. Po pár měsících už hokejek nebylo šestnáct, ale dvanáct, brzy osm a najednou nebylo s čím hrát. Někdy na sklonku semestru roku 1985 přestali studenti VŠE hrát sahli úplně.
„Když vypadl šroubek, dalo se to ještě zachránit. Když se ale hokejka zlomila, slepování nemělo smysl. Vyjet na Západ a shánět vybavení byla tehdy utopie. Až v roce 1990 kamarád Petr Chaloupka uklízel sklep a našel přitom zbytky hokejek a tři míčky. Zavolal nám, ať nesedíme v kancelářích, že bychom si mohli z nostalgie zase zahrát,“ vypráví Bauer.
O rok později dorazila první zásilka florbalových hokejek do pražských Střešovic, kde byl vzápětí založen jeden z nejznámějších dnešních florbalových klubů. Další buňka se zrodila v Ostravě, kde se odehrály první turnaje. Vznikla Česká florbalová unie a děravé míčky se rozprchly do základních a středních škol, kde se florbal stal jedním z nejoblíbenějších sportů.
Že se můžete na vrcholnou úroveň propracovat za pár měsíců, dokládá i příběh Nataly Asfourové, hráčky extraligového týmu Bulldogs Brno: „Poprvé jsem hokejku držela v ruce ve třeťáku na gymnáziu v roce 2003. O rok později jsem si poprvé zahrála extraligu.
Florbal je sport, který člověk může hrát kdekoliv a kdykoliv. Už předtím jsem sportovala, hrála jsem tenis, chvíli i fotbal, ale florbal mě nadchnul. Je to sport, který mě zatím bavil nejvíc. A chci v něm dál pokračovat.“
Jak se narodil florbal
Průkopníky florbalu se v 70. letech stali nadšenci ve Švédsku, v obdobné podobě, ale na menším hřišti a s nižším počtem hráčů pod názvem unihockey se tato hra zrodila ve Švýcarsku. V Česku odstartoval první ligový ročník v roce 1993, dnes se systém dělí na sedm výkonnostních lig, ve kterých mezi sebou boujuje přes 1000 družstev. Přihlásit se můžete do více než 350 oddílů v celé republice. Zatím největším českým úspěchem je stříbrná mediale z mistrovství světa mužů z roku 2004, příští rok se tato velká sportovní akce odehraje u nás.
