Milion dolarů do šrotu
Hodně peněz přitéká od sponzorů výměnou za pronajatou plochu na monopostech. S tímto nápadem přišel v roce 1968 Colin Chapman, majitel dnes již neexistující stáje Lotus, když na ně nechal - výměnou za významnou finanční podporu - umístit velké nápisy značky cigaret Gold Leaf.
Zájem o takové zviditelnění se závratně zvyšoval a s ním i celkové částky investované do rozvoje týmů - v sedmdesátých letech šlo o miliony dolarů, v osmdesátých už to byly desítky, dnes přesahuje rozpočet jen těch čtyř nejúspěšnějších podle aktuálního pořadí – Ferrari, McLaren, BMW-Sauber a Wiliams – miliardu!
Na každém místě kapoty je pak něčí logo, firmy se předhánějí v nabídkách, jen aby ho tam dostaly, v nejhorším berou i pouhých pár centimetrů. Pozornosti neunikly ani kombinézy pilotů, ti se stali jakousi chodící reklamou.
Jejich platy jsou sice obrovské (když ještě jezdil Michael Schumacher, byl s ročním příjmem 75 milionů dolarů nejlépe placený sportovec na světě!), nicméně v rozpočtu tvoří zanedbatelnou položku, převážná část příjmů jde na vývoj, výrobu a testování.
Stačí si uvědomit, že každý monopost připravený k závodu má hodnotu jeden milion dolarů. Přesto je konstruován tak, aby šel po projetí cílem prakticky celý do šrotu!
Motor ze zlata
Velkou položku v rozpočtu představuje i vytvoření nového modelu na sezonu, což je nesmírně složitá záležitost, vývojáři na tom pracují desítky tisíc hodin.
Hodně ho prodraží i to, že používají ty nejmodernější technologie, mnohdy totožné s těmi, které jsou používány při kosmických programech. Alfou a omegou je však motor s výkonem přesahujícím 800 koní.
Působí výkonně i esteticky, svým způsobem jde o umělecké dílo. I ten nejmenší šroubek je vyráběn ručně (!), mnohé mají opravdu krásný tvar. Některé bloky jsou pak obloženy zlatým plechem o ryzosti 24 karátů. Důvodem jeho použití však není přepych, ale fakt, že zlato má nejlepší tepelnou odrazivost.
Konstruktéři prostě nejsou při výrobě nijak omezováni, k tomu, aby zvýšili výkonnost i spolehlivost vozů, mohou použít jakýkoli materiál bez ohledu na cenu.
Nejsou to ovšem jediné velké výdaje, na každou Grand prix putují týmy zpravidla se šesti obřími kamiony. Jeden je plný výpočetní techniky, dva jsou obytné a jídelní, další vezou náhradní díly a v posledním se přepravují samotné vozy.
Byznys kontra EU
Zhruba stovka lidí (tedy na každou stáj) se také musí někde ubytovat. A i když se závody jezdí až v neděli, tým i hosté jsou na místě již od poloviny týdne, i když každý z jiného důvodu. Prvně jmenovaní pro to, aby trénovali a pracovali, druzí kvůli hrabivosti hoteliérů v okolí závodišť.
Ti tvrdě odmítají poskytnout ubytování na méně než pět dnů, navíc ceny předražují až pětinásobně! Stejně tak činí všichni místní obchodníci. Hodně okruhů je v místech, do nichž se jinak turisté nehrnou, takže za víkend vydělají víc než za pár měsíců.
Nejvíc do kapsy jde ale legendárnímu Berniemu Ecclestonovi, big bossovi celé formule 1. Bez jeho souhlasu si v okruhu deseti kilometrů od areálu nikdo nepostaví ani židli, natož stánek! A nad okolím neustále krouží vrtulníky, monitorující veškerou činnost.
Stáje dlouhá léta podporovaly tabákové koncerny, loga - třeba Marlboro na Ferrari či West na McLarenu - byla opravdu nepřehlédnutelná. Tento trend však zarazila EU zákazem propagace cigaret.
Organizátoři na to odpověděli zrušením některých závodů v Evropě (naposledy letos Nürburgring) a jejich přesunutím do států, kde s tím problémy nemají – do Číny, Malajsie, Bahrajnu, Turecka apod. Hodně firem ovšem kvůli těmto komplikacím se sponzoringem stejně skončilo.
Zábava pro 55 miliard
Promptně je ale nahradily banky, pojišťovny, telekomunikační společnosti, výrobci počítačů: o sponzoring je prostě stále obrovský zájem. Seriál Velkých cen je totiž nejsledovanější pravidelně se opakující sportovní podnik světa, přímé přenosy sleduje za sezonu neuvěřitelných 55 miliard televizních diváků!!
I proto se za vysílací práva platí astronomické částky, odhadem půl miliardy dolarů (týmy dostanou 50 procent).
Ty se ovšem televizním společnostem vrátí, o reklamní spoty vysílané během závodů se firmy perou, závodiště i jeho okolí je pak plné billboardů, poutačů, letáků, uvnitř korzují hejna půvabných hostesek ve firemních či týmových barvách apod.
Příjmy za tyto aktivity kasíruje sice Ecclestone či jemu blízké agentury, nicméně týmy z nich dostávají čtyřiadvacet procent. Vzhledem k tomu, že seriál Velkých cen vydělá za sezonu na všech svých aktivitách až 400 milionů liber, jde o výrazné navýšení jejich rozpočtu.
Boj probíhá i o pořadatelství, přestože i za něj se tvrdě platí. Společnost Formula One Management Bernieho Ecclestona inkasuje coby “poplatek za pořádání závodu“ cca 12 milionů dolarů.
Ovšem obvykle se přibližně stejná (i vyšší) částka vybere na vstupném, investici navíc bohatě vynahradí další výhody z toho plynoucí, nehledě na zviditelnění, ale hlavně zvýšení prestiže - jak místa konání, tak pořadatelské země.
Když před několika lety “Big Bernie“ zrušil závod v belgickém Spa, parlament raději v zákoně prosadil výjimku ohledně cigaretové reklamy v F1, jen aby se další rok tento nevyzpytatelný okruh do kolotoče Velkých cen vrátil!
Cílová rovinka
Na Velké ceny pochopitelně jezdí houfy skalních příznivců (některé areály pojmou až 150 tisíc diváků) aby povzbudili svůj oblíbený tým - vůbec nejvíc jich má Ferrari, pak McLaren a Renault.
Na rozdíl od fotbalu fandí slušně – on je také pilot vozu v třistakilometrové rychlosti může těžko vnímat – řvou, mávají vlajkami, "řehtají“, ale neurážejí soupeře, nejsou vulgární a už vůbec se nervou.
V cílové rovince se pak shromáždí, aby vzdali hold svému idolu - zvlášť pokud zvítězí. I oni jsou součástí byznysu, jak již bylo řečeno, ceny vstupenek nepatří k lidovým. Prodávají se většinou ve formě třídenních bloků (dvě kvalifikace + hlavní závod) nejlevnější se pořídí tak za 10 tisíc Kč, lístek na hlavní tribunu ale stojí až pětkrát tolik!
K tomu je třeba připočíst předražené ubytování a jídlo, což náklady podstatně zvýší. Přesto jsou - hlavně evropské - závody i dlouho dopředu beznadějně vyprodány.
Na dračku jdou během nich předměty v týmových barvách, nejoblíbenější jsou vlajky, šály, kšiltovky, mikiny, trička, merchandising týmům vydělává opravdu velmi slušně - hlavně těm nejpopulárnějším.
Ty často pořádají (v pauze mezi závody či po sezoně) propagační akce za účasti pilotů, hlavně v zemích, kde se F1 nejezdí, u nás se konaly mnohokrát. Za to ovšem vděčíme přítomnosti českého zástupce Pavla Turka u týmu McLaren, díky němu jsme měli v tomto směru tak trochu výsadní postavení.
Mzdová politika
Výjimečnost formule 1 spočívá i v tom, že zatímco v jiných sportech jsou závodníci vynikající, průměrní i podprůměrní, tady to neplatí, angažmá dostane jen naprosto špičkový pilot.
O jejich platech už řeč byla, nicméně není na škodu ocitovat názor sedmatřicetiletého Davida Coultharda, veterána formule 1 (letos načal svoji patnáctou sezonu): "Každý, kdo má povolání, při němž je neustále ohrožen na životě, by měl být nadstandardně zaplacen. Peníze prostě kompenzují riziko. Já měl mockrát namále, když jsem později viděl záznam nehody na videu, samotnému mi nebylo jasné, jak to, že žiju.“
"Nesmím si ale strach připustit, to by byl začátek konce, i když někde v podvědomí stále bliká výstražné světélko. Ale pro mě je závodění koníčkem, dávno nepotřebuju jezdit pro peníze.“
Požadavek vrcholné profesionality platí u všech členů týmu. Mezi ně patří špičkoví kuchaři (zlanaření z luxusních hotelů) připravující lahodnou krmi personálu i hostům, šikovní mechanici, schopní v mžiku rozebrat vůz na "prvočinitele“, meteorologové předpovídající změny počasí na minuty přesně a další profese.
I řidiči, kteří pendlují s hosty mezi závodištěm a hotelem, ovládají několik jazyků. Když jsem se nad tím podivil, jeden z nich mi řekl: "Já jsem kunsthistorik, ale na co je mi titul, když s příjmem z muzea neuživím rodinu? Tady beru mnohonásobně víc a mám klid.“
Zakázané město
Pro nemotoristického novináře je získat akreditaci od pořadatelů absolutně nemožné. Jedinou možností, jak se dostat do zákulisí, je získat pozvání od některého z týmů, což ovšem není o mnoho snazší.
Ty totiž těmto vyvoleným platí veškeré výdaje, takže si hodně vybírají. Častými hosty jsou ovšem celebrity. Ze zahraničních je to třeba Michael Douglas, Sylvester Stallone, Roger Moore, Mick Jagger, z českých se na závodech objevil například Martin Dejdar, Radek John, Kateřina Stočesová, ale i Karel Gott.
VIP jsou další důležitou součástí velkého byznysu, pomáhají stájím (i pořadatelům) přitáhnout pozornost těch, co jinak závodění až tak nezajímá - například dívek. Ty se pak tím, že obvykle předávají poháry vítězům, také patřičně zviditelní, takže spokojeni jsou všichni.
A nikde jinde se vám nemůže stát, abyste spatřili tyto osobnosti bez ochranky - a pokud máte odvahu, můžete se s nimi dát i do řeči.
Vnitřní prostory jsou totiž hermeticky uzavřené, prochází se několika turnikety, které pustí jen toho, kdo má patřičný identifikační náramek, ty se pak liší podle důležitosti hosta, některé umožňují přístup jen do určitých částí. Navíc je u vstupu ochranka.
Chvála večírků
Nejstřeženější jsou pochopitelně závodní boxy s monoposty, dovnitř smí jen pečlivě vybraní členové týmu. Jejich případný doprovod musí do puntíku dodržovat všechny jejich pokyny, jinak následuje nekompromisní trest.
Nejeden fotoaparát či mobil skončil v koši, protože majitel neuposlechl zákazu a snažil se potají zvěčnit to, co mu bylo zapovězeno. Dění v boxech sice není tajné, ale jsou vidět rozebrané monoposty včetně všech součástek, což není zrovna to, co by chtěly stáje publikovat.
Zvláštní část programu se pak odehrává večer, kdy sponzoři jednotlivých týmů (a že jich je) pořádají velkolepé rauty a recepce - na něž se často i navzájem zvou - a kde nejdražší šampaňské teče proudem a podávají se k němu nejvybranější kulinářské delikatesy.
A že se při dobrém jídle a pití snadno navazují kontakty a domlouvají obchody, to je věc známá. Akce okoření přítomnost krásných dívek, ať už jsou to servírky či hostesky. Ty nosí úbory pokud možno sporé a ne-li sporé, tak přiléhavé, a to až do takových detailů, že by obstojně vyhovovaly jako živé trenažéry studentům anatomie.
Většiny akcí se účastní také piloti, i když alkohol pochopitelně nepijí. Participace však patří mezi jejich týmové povinnosti, i bossové velkých firem totiž stojí o to, nechat se s nimi zvěčnit.
Sečteno a podrženo, do puntíku tak platí staré známé rčení o tom, že velké peníze dělají zase velké peníze. A ty jsou, jak je vidět, ve formuli 1 úplně všude.
