náhledy
Vypadají jako smrtky, připomínají oživlé noční můry, nahánějí hrůzu. Děsuplné figuríny mexický fotograf přesto umísťuje do běžných životních situací. Sledují rodinnou večeři, muže při práci, zubí se na holčičku s narozeninovým dortem. Nestvůry patří do našich životů, říká Diego Moreno.
Autor: Profimedia.cz
Není to jen jeho umělecká svévole. Panzudos Mercedarios jsou součástí mexické katolické tradice. Každoročně 22. září se lidé převlékají do groteskních a děsuplných kostýmů a masek. Jsou symboly hříchu, čím větší břicha a děsivější tváře, tím větší provinění. Skrze rituál se mají očistit.
Autor: Profimedia.cz
Morenovi se bizarní folklór vepsal do duše, jenže jeho vztah k děsivým figurínám má osobnější rovinu. Jeho prateta totiž trpěla sklerodermií, chorobou, při níž tvrdne kůže i tkáně. Příbuzní měli za to, že žena tak splácí minulé hříchy rodiny, a dotyčná tak čelila rodinným ústrkům a hrubému zacházení.
Autor: Profimedia.cz
Diego Moreno však jako dítě s pratetou navázal blízký vztah, nezavrhl ji. Když zemřela, vzpomínal na ni v dobrém. A když ho poté matka vzala na zářijový festival plný děsivých masek, nebál se jich, připomínaly mu pratetu.
Autor: Profimedia.cz
Jistým způsobem se poté od rodiny odcizil i on sám, stal se černou ovcí. Proto se jeho vztah k maskám připomínajícím provinění podtrhl. „Připomínaly mi jak pratetu, tak mě samotného,“ líčí.
Autor: Profimedia.cz
Dnes groteskní figuríny chápe jako obyvatele vlastního podvědomí. „Samozřejmě, nejsou to skuteční lidé, ale představují rámec pro pochopení lidských podmínek,“ říká.
Autor: Profimedia.cz
„Připadají mi roztomilé a hluboce se s nimi identifikuji. Idea nestvůry by neměla nahánět strach, měla by být krásná. Ve skutečnosti by byl náš svět o trochu magičtější, kdyby mezi námi ony postavy žily,“ je si jistý.
Autor: Profimedia.cz