Rakouský sjezdař Franz Klammer na zimní olympiádě v Innsbrucku (únor 1976)

Rakouský sjezdař Franz Klammer na zimní olympiádě v Innsbrucku (únor 1976) | foto: Profimedia.cz

Franz Klammer: Když jsem prvně viděl Kitzbühel, málem jsem se po…

  • 14
Všichni mu říkají Franz nebo také Kaiser, Císař. Fenomenální sjezdař Franz Klammer poskytl při Světovém poháru v rakouském Bad Kleinkirchheimu iDNES.cz rozhovor, který zařazujeme symbolicky den před slavným sjezdem v Kitzbühelu.

Franzi, zkoušel jste někdy běžky?
Ne, protože německy langlauf je dlouhý běh, což znamená, že to trvá moc dlouho. Já jsem býval dobrý tak na dvě minuty.

Ale nejdelší sjezd ve Wengenu se jezdí o půl minuty déle a také jste ho vyhrál…
To máte pravdu. Měří 4,5 kilometru a měl jsem ho hrozně rád. Asi proto, že jsem měl v sobě i trošku vytrvalosti. Ve spodní části jsem byl lepší než ostatní. A je to i perfektní trať. Dlouhá, krásné scenérie kolem, jsou tam i technické pasáže, skoky, prostě úplně všechno.

Jak dnes vypadá obyčejný den Císaře?
Já nemám obyčejné dny. (smích) Samozřejmě nějaké to lyžování, prostě krásný den na horách s fajn lidmi. Nerad už lyžuji sám, mám také spoustu setkání. Snažím se být vyslancem lyží a lyžování. Pracuji pro turistickou centrálu v Korutanech, propaguji lyže Head...

A kde sám nejraději lyžujete?
V rodných Korutanech a zejména v Bad Kleinkirchheimu, to je nejlepší místo na světě. (smích) Proč se smějete?

Kdo je Franz Klammer

Olympijský vítěz a čtyřnásobný král kitzbühlského Hahnenkammu, nejobávanější sjezdové trati, se stal legendou. Z jeho olympijského zlata se v roce 1976 radovalo celé Rakousko.

Proslul riskantní, rozházenou jízdou, za níž se však skrývala dokonalá technika.

V prosinci mu bylo osmapadesát. Bydlí ve Vídni se svou celoživotní láskou, manželkou Evou. Mají spolu dvě velké dcery. Třiadvacetiletá Sophie ukončila univerzitu v Itálii, osmnáctiletá Stephanie studuje gymnázium. Obě výborně lyžují, ale závodění je nezajímá.

Franz Klammer dnes promuje lyžování, lyže firmy Head, Korutany a zimní středisko Bad Kleinkirchheim. V zimě lyžuje, v létě hraje golf a rád jezdí na kole. Hodně čte zábavné a napínavé knížky. Třeba skandinávské detektivky, Larssena. Z filmů nejvíc miluje Někdo to rád horké.

Protože vy se smějete. A také vím, že s Bad Kleinkirchheimem máte obchodní smlouvu.
To ano, Bad Kleinkirchheim mne platí, ale opravdu to tu mám rád, je tu hezky, ne? A abych to tedy vyvážil, také rád lyžuji i v Arlbergu.

A jak dnes lyžujete? Rychle, pomalu, odvážně…?
Nehledám už extrémy, mám rád výletní tempo nebo lyžování v prašanu.

Kolik máte lyží?
Mám jich spoustu, ale používám nejvíc 180 cm dlouhé lyže allmountain s radiusem 19 metrů. Mám také závodní carvingové lyže, ale nemiluji extrémní zatáčení. Rád někdy jedu pořádně rychle. Ale už žádné blázniviny.

Jak se vlastně za ta léta změnilo lyžování?
Pořád se to jmenuje lyžování, ale už to není to samé. Příprava závodů se hodně změnila, dřív byly mnohem přírodnější. Trať udusávala lyžemi armáda. Teď bývá celá uměle vyrobena. Je to zledovatělý svah, polévaný vodou, aby sníh zůstal během závodu co nejpevnější. A také se změnilo vybavení. Lyže jsou carvingové, víc vykrojené, kratší a během závodu se točí mnohem víc než dřív.

Je to nebezpečnější?
To je otázka. Teď jsou v kritických místech tři řady bezpečnostních sítí - síť A, B, C… Dřív hrozilo, že člověk třeba naboural do stromu. Teď se častěji zraní při samotném pádu. Průměrná rychlost při závodech zůstává téměř stejná (v roce 1973 to bylo 111,1 km/h, v roce 1998 111,8 a dnes  až 112,6 km/h), ale zvýšil se počet branek a zatáčky se projíždějí rychleji. Dělají se širší, mnohem zatočenější oblouky. A musí se víc smykovat v zatáčkách. To přináší rizika. My jsme měli třeba větší skoky, ale takové, že člověk musel nutně zpomalit, odhadnout, jak rychle může jet. Dnes jsou skoky stavěné tak, že se do nich dá najet velkou rychlostí.

Rád jste skákal?
Nebyl jsem dobrý skokan. Ale vždycky jsem to nějak zvládl a přežil. U toho mne napadá ještě jedna změna oproti minulosti. Dnešní lyžaři jsou větší a svalnatější, často mají kolem sto kil. Já jsem vážil asi 82 kg. Dnes potřebují větší svaly na to, aby udrželi lyže v zatáčkách, při přetížení. Dřív ale byly na trati velké rygoly a někdo v nich musel zpomalovat víc než druhý. Musíte to vidět právě s tím odstupem, jinak to nelze porovnávat. Kdo je tedy lepší? Tony Sailer, Didier Cuche, nebo já? To se těžko srovnává, když jsou nyní jiné podmínky.

Jaká byla vaše největší výhoda, v čem jste byl nejlepší?
Byl jsem prostě rychlejší než ostatní. (smích) Ale vážně, jsem přesvědčen, že to byla hlavě mentální výhoda. Tenkrát měl skoro každý sjezd pasáž, kde jsem věděl, že můžu nabrat čas. A to i tehdy, když nebudu mít nejrychlejší lyže. Věděl jsem, že to dokážu. Riziko, ale pak i odměna, byly obrovské. Bylo to hop, nebo trop! Když člověk šanci nevyužil, nemohl vyhrát. Já jel často jinak než ostatní, v tom byla moje síla. Byl jsem také první závodník, kdo krájel oblouky a vyjížděl je na hranách.

Už sice nesoutěží, fanynky však na něj nezapomněly.

A jak se změnilo běžné lyžování?
Taky dramaticky. Spousta snowboardistů se dnes vrací k lyžím. Je totiž strašně jednoduché zatáčet a naučit se lyžovat. Lyže jednou samy, nakloníte se do zatáčky a je to. Dřív jste museli pilovat techniku. Přikrčit se, nadskočit, otočit se a zase zpět. Teď už to není potřeba a máte stejnou nebo větší zábavu.
Už i normální lidi si mohou užít opravdový požitek z jízdy. Ten, co dřív měli jen závodníci. Teď to může udělat každý, kdo umí dostat kolena do strany.

Když jste zmínil snowboard, zkoušel jste to někdy?
Jednou jsem to zkusil, ale je to pro mne divné. Umím si představit, že to musí být úžasné v prašanu, ale já už nejsem schopen se dostat na takovou úroveň, aby mne to bavilo. Na poskakování k vleku na placce jsem už moc starý. Tak se raději držím lyží.

Pojďme k nejtěžšímu sjezdu světa, Hahnenkammu. Zkusili jsme si to jednou sjet těsně před závodem, ale téměř nám tam nešlo zatočit, v podstatě ani jet.
My tam také neumíme zatáčet, proto jedeme rovně. (smích) To je o dost jednodušší a nemusíte se ničeho bát.

Co vám probíhalo hlavou těsně před startem? Musel jste se pekelně soustředit?
Nemusel. Těsně před startem jsem třeba říkal vtipy startérovi. Musel jsem to brát lehce. Snažil jsem se zapamatovat si některé pasáže, ale nakonec to bylo jedno, protože když jsem se do nich dostal, všechno bylo stejně jinak.

Bál jste se?
Někdy ano, ale spíš to byl respekt. Když jsem se poprvé díval na Hahnekamm, tak jsem se málem po... Překonáte to jen tím, že to zkusíte. Když se dostanete ve zdraví přes první část - Mausefalle - zjistíte, že to jde. Pak jste lepší a ještě lepší, až jste najednou nejlepší. A pak jste šťastní, když můžete jít do startovací brány.

Co říkáte novým lyžařským disciplínám, jako je třeba freeride?
Je to skvělé. Se širokými lyžemi je to strašně jednoduché. Mám ty lyže taky a do terénu si je beru.

Zkoušel jste si někdy své staré lyže? Ještě byste na nich uměl jezdit?
Už ne. Byly dlouhé 222 cm a jezdit na nich není těžké. Těžké je na nich zatáčet. Člověk pohne koleny a nic.

Máte ještě sjezdovky, na nichž jste vyhrál zlato v Innsbrucku?
Ne, a nemám vůbec ponětí, co se s nimi stalo. Myslím, že Fischer mi je ani nedal.

Pamatujete si, jak a proč jste ten olympijský závod vyhrál?
V horní části jsem udělal několik chyb. Hned v první zatáčce jsem narazil do branky, letěl proti síti na vnitřní lyži a snažil se to srovnat. Měl jsem tam docela velké štěstí. Vtip je ale v tom, že musíte mít štěstí, musíte být dobrý a situaci zvládnout. Všechno spolu souvisí – štěstí i um. Pak přišel velký skok, já skočil mnohem dál, než jsem měl v plánu, a ve špatném směru. Naštěstí se mi podařilo nějak se vejít do branky. V půlce jsem pak začal vnímat diváky a řekl si, že musím něco udělat, abych závod vyhrál. V jednom místě jsem proto úplně změnil stopu. V tréninku mi to tam nesedělo, a proto jsem si v závodě hodně nadjel a získal větší rychlost. Myslím, že to byla nejlepší zatáčka, kterou jsem kdy udělal. Vše bylo perfektní. Vjezd, načasování, zrychlení při výjezdu. A proto jsem ten závod vyhrál.

Závodil jste později i s cestovními vozy? Jaký to byl rozdíl?
Jezdil jsem sedm let a bylo to jiné. Když řídíte auto, můžete přitom sedět. Na lyžích ne. (smích) Teď spíš hraju golf. Mohl bych ho hrát každý den, miluju to. Ale stejně to neporazí lyžování. Když jste nahoře na vrcholku, modrá obloha, svěží vzduch a krásný výhled. To přináší do života svěží dech.

Máte ještě svůj lyžařský sen?
Mám rád lyžování v prašanu, ale už bych nedělal žádné blázniviny. Jet dolů volným terénem je krásné, ale žádné blbosti, na to jsem starý. Netoužím si něco dokazovat. Už jsem to dokázal v Kitzbühlu.

Jaký je?

Je uvolněný, vtipný, vysmátý, v rozhovoru pohotový. Stále v dobré kondici a náladě. Takový život bychom chtěli mít, řeknete si po setkání s Franzem Klammerem. Při závodech mu stále volají novináři a ptají se ho na názor. A také se mu skoro nedá vykat. Zato se mu dá rychle podlehnout…

Měl byste nějakou radu pro mladé lyžaře?
To je těžká otázka. Hlavní věc pro závodníky je trénovat a pochopit, jak funguje vlastní tělo. Také je třeba si vybudovat základy, jako když se staví dům. Tak je to ale se vším v životě. A normálním lyžařům bych poradil, aby byli fyzicky dobře připravení a lyžování si užívali. Když lyžuji s lidmi, chci aby cítili, že to byl můj i jejich nejlepší den na lyžích. Je přitom jedno, jak dobře lyžujete, na jaké úrovni jste. V roce zas není tolik dní, kdy to můžete udělat. A je zbytečné ty dny promrhat.