Tam dole máte narkotický pocit, říká extrémní potápěč Guillaume Néry

aktualizováno 
První nádech poté, kdy se dostane z hlubiny zpět nad hladinu, miluje. Plíce, předtím extrémně smrštěné, se roztáhnou, do těla se mu vrací život. „Takto si představuji první nádech poté, co se narodíme,“ říká francouzský extrémní potápěč Guillaume Néry. Jeho samotného však potápění málem zabilo.

Hlubkové potápění pro Néryho znamená především objevování. Limitů těla, které mu přírody dala, objevování vlastní mysli, objevování neznámého světa pod hladinou. | foto: Metaxa

Nejprve si lehne na hladinu a čeká. Je to vlastně meditace, cílem je dostat se do naprosto uvolněného stavu. Jen tak má šanci, že po vnoření do vody a klesání hlouběji a hlouběji nepropadne panice, nestráví jej stres, neztratí orientaci ve zmatku.

Stav, jehož chce dosáhnout, připodobňuje k pocitu ráno těsně po probuzení, kdy již ani nespíme, nejsme však ani zcela bdělí. „Ležím na vodě a snažím se stát její součástí,“ líčí.

Až poté se zhluboka, speciální technikou, co nejvíc nadechne a zamíří dolů do hlubiny. Vstříc prázdnu, svobodě, ale též neuvěřitelnému tlaku. A neuvěřitelným mentálním výzvám a změnám.

Jeho jméno je spojeno s hlubinou, jako dítě však hleděl dočista opačným směrem. „Lákaly mě hory, miloval jsem je, i díky rodičům,“ řekl redaktorovi Xman.cz. Že nakonec skončil u potápění, nevidí jako paradox. „Nahoře na pohořích najdete nad sebou volný, otevřený, nekonečný prostor stejně jako dole pod hladinou,“ tvrdí. A trochu filozoficky dodal, že mezi vertikálními extrémy nachází rovnováhu.

Fotogalerie

K extrémnímu zápolení s kapacitou vlastního těla ho přivedla docela obvyklá klukovská výzva. Když mu bylo čtrnáct, závodil s kamarády v tom, kdo vydrží déle se zadrženým dechem. Ne pod vodou, souboje se odehrávaly v autobuse mezi domovem a školou. Guillaume chtěl být nejlepší. Trénoval, po svém, natahoval čas, jak jen to šlo. A ono to šlo.

A když byl nejlepší ze své klukovské party, chtěl být lepší a lepší pořád. „Stalo se to mou posedlostí,“ nezastírá. A vysvětluje proč. Již tehdy ho začalo fascinovat ohmatávat si hranice kapacity těla, především je však posunovat: kam až se dostane?

Protože však s rodiči bydlel v Nice, jeho kroky přirozeně vedly k moři, pod jeho hladinu. Svět v hlubině, kam mu jeho stále lepší schopnost zadržet dech dovolovala vstupovat, mu učaroval. Ještě víc to, že ho měl přímo před očima: nekonečno jen pár metrů od domu! Do náruče vášně ho ještě silněji postrčil i dokument legendy volného potápění Umberta Pelizzariho. Už tehdy však pro něj bylo potápění něčím víc než jen soubojem s časem. Pobyt pod hladinou pro něj byl návštěvami v jiném světě. Co víc, návštěvami v jiném mentálním světě.

Ony návštěvy bral vážně, stal se žákem potápěče Clauda Chapuise a vyučoval se podle „školy v Nice“. Jeho disciplínou se stalo hloubkové potápění s konstantní zátěží, při němž se potápěč dostává do hloubky pouze vlastní silou, bez zátěže, bez ručkování po laně. A Guillaumovi to šlo.

Před ponorem naladit mozek na alfa vlny

Guillaume Néry

Nezůstává jen v utajeném světě pod vodou. Letos si jej jako objevitele...

Narodil se v roce 1982 v Nice. Specializuje se na potápění s konstantní zátěží, má na kontě čtyři světové rekordy (87, 96, 109 a 113 metrů) a stejný počet francouzských rekordů (82, 123, 125 a 126 metrů), dvakrát se stal světovým šampionem. V roce 2015 málem přišel o život, když ho organizátoři kvůli chybě pustili do hloubky o deset metrů větší, než plánoval. 

V současné době nezávodí, cestuje, natáčí filmy s potápěčskou tematikou, přednáší, organizuje workshopy. 

Letos se stal ambasadorem značky Metaxa a tváří její kampaně s tématem objevitelství. 

První francouzský rekord vysekl v pouhých devatenácti letech, v roce 2001 dosáhl hloubky 82 metrů. O rok později se mu připsal světový rekord, hloubku protáhl o dalších pět metrů. A poté znova a znova. Poslední světový rekord si připsal na konto v roce 2008, díky 113 metrům. Před třemi lety dosáhl na 126 metrů, byl z toho francouzský rekord.

Dnes již nezávodí, může za to paradoxně jeho nejhlubší ponor. Dozvíme se proč. Podstatnější než rekordní čísla je však Néryho popis toho, co v neuvěřitelných hloubkách zažívá. Opravdu, o sport nejde. „Je to poetika, je to umění,“ říká o potápění. A je to také precizní práce s tím, co mu dala příroda, s jeho vlastním tělem. A s tím, co je pilířem hlubinného potápění, s vlastní myslí.

U ní to celé začíná, jak jsme popsali zkraje textu. „Ponoření se jen další, následnou fází, samotné potápění začíná minuty před ním,“ zdůrazňuje a má na mysli klidné dýchání. Jeho cílem je najít rovnováhu mezi naprostým klidem a maximálním uskladněním kyslíku v plicích. A též transformovat své fyzické procesy: zpomalit srdeční tep, změnit aktivitu mozku, přejít na alfa vlny. „Je to jako stav hibernace, cítíte se, jako byste usínali,“ líčí v podcastu pro server Inside Brains.

Nebojujte, poddejte se tomu

Když se onomu ideálnímu stavu přiblíží, přijde na řadu hluboký nádech následovaný speciální technikou, která mu dovolí napěchovat do plic ještě o dva litry kyslíku navíc. Dolů se vydává s deseti litry kyslíku. A transformační proces pokračuje dál, během několika metrů začne fungovat potápěcí reflex, mají ho delfíni, velryby, lachtani – a všichni lidé. Klesá srdeční rytmus, krev se se stahuje do nejdůležitějších orgánů, do srdce, plic a mozku. „Tělo se přepne do ekonomického módu,“ shrnuje.

Vstupuje do jiného světa a vnímá ho jinak: místo vzduchu cítí na kůži vodu, mění se barvy, zvuky střídá ticho, přichází o chuť, o čich. V hloubce kolem pětatřiceti metrů začíná padat dolů gravitací, jak tělo ztěžkne. „To je pro mě nejlepší moment, nemusíte dělat vůbec nic. Je to neobyčejný pocit, jako byste létal,“ svěřil se ve své slavné řeči pro konferenci TED.

Poté však čekají tělo i mysl potápěče gigantické výzvy. Po padesáti metrech do sebe vlásečnice v plicích nasají krev, plíce ztvrdnou a tím chrání hrudní dutinu před rozmačkáním tlakem. Ten po osmdesáti metrech fyzicky bolí, bránice je kvůli němu propadlá, hrudní koš zmáčknutý. A mozek má tendenci se tlaku vzpírat, bojovat s ním, vnímat ho jako ohrožení. To je reflex ze souše. „Pod vodou by vás to však zabilo. Proto se podvolím, přijmu to. S tím přijde úleva, uleví se i plicím,“ popisuje.

Ve 115 metrech má plíce smrštěné jako dva pomeranče, srdeční tep se extrémně zpomalí. „Zatím neexistují přístroje, které by to dokázaly změřit, protože samy nevydrží ten tlak. Odhaduju však, že se srdeční tep sníží na 20 úderů za minutu,“ sdělil Néry serveru Spiegel Online. Na každý centimetr čtvereční těla působí tlak 13 kilogramů. „Nemůžete mít potápěčskou masku, protože by vám tlak vzduchu mezi ní a obličejem mohl vycucnout oční bulvy,“ vysvětluje.

Mysl na velké cestě

A velké věci se dějí i s myslí. Je opilá, je v lehce narkotickém stavu. „Je to forma intoxikace,“ říká Néry s tím, že za to mohou plyny, které se začínají rozpouštět v krvi. Kromě toho je však mysl unesena monumentálností a výjimečností toho, co je kolem ní. „Podívám se nahoru, dolů. Doprava, doleva, všude je totéž. Jen stejné tmavé modro. To nezažijete nikde jinde na světě, že by kolem vás bylo totéž,“ líčí.

Potápí se výlučně podle limitů vlastního těla. Potápění No Limit, kdy potápěče...

Potápí se výlučně podle limitů vlastního těla. Potápění No Limit, kdy potápěče vynáší nahoru vztlakové zařízení, jej nikdy nelákalo.

„Cítím se dobře, bez potřeby dýchat,“ říká o své symbióze s podvodní říší Néry.

„Cítím se dobře, bez potřeby dýchat,“ říká o své symbióze s podvodní říší Néry.

A dodává, jaké jsou tam dole jeho pocity: „Cítíte se, jako byste byl ničím, malá skvrna ztracená uprostřed času a prostoru, uprostřed nekonečného moře.“ Jakkoli však s podvodním světem splývá, ví, že do něj nepatří, ví, že musí nahoru, nad hladinu.

Cesta nahoru je náročnější, dolů padal samovolně, nahoru musí plavat a navíc překonávat tutéž sílu, které jej předtím stahovala dolů. Konzumuje to energii, vyčerpává to. Transformace se však navíc i teď týká též mysli. Dostavuje se dusíková narkóza, stav mezi vědomím a nevědomím. Hlavou se honí přehršle myšlenek, tam a sem, o všem možném, záblesky, celé vlny. I teď však platí: Je třeba je neodhánět, nekontrolovat, přijmout je.

A potom ona přirozená touha být už nahoře, moci se nadechnout! Touha se nahoru, nad sebe alespoň podívat. Potápěč to podle Néryho nesmí nikdy udělat, nikdy nesmí nahoru k hladině zvednout ani oči, ani mysl, ani představivost, nikdy nesmí vidět sám sebe zase nad hladinou. „Pokud začnu myslet na hladinu, nastoupí panika. A jakmile dojde k panice, je po všem,“ zdůrazňuje.

V bezpečí po misi do fascinujícího, ale cizího a pokaždé neznámého světa, je až ve chvíli, kdy se zase nadechne. Po tak dlouhé cestě, fyzické i psychické, která se dá mezi dvěma nádechy zdolat. Kdy se zase nadechne, aby se cítil zase tak trochu jako nově narozený.

Přestal jsem se cítit bezpečně

Každá cesta však nemá šťastný konec. Potápěči již dávno překonali stometrový limit, který schopnosti lidského těla v sedmdesátých letech předepsali, na základě výpočtů, vědci. Lidské tělo roztrhalo jejich teorie a vzorečky na kousky. Jenže s každým metrem roste riziko.

V roce 2007 se při potápění zabil nejlepší Néryho přítel Loïc Leferme, v roce 2011 belgický potápěč Patrick Musimu, téhož roku se na hladinu nevrátil arabský šampion Adel Abu Haliqua.

V roce 2015 málem přišel o život Guillaume Néry. Pokoušel se na Kypru překonat světový rekord, činil tehdy 128 metrů. Jeho cílem bylo zdolat ho o jeden metr, v oněch hloubkách je to gigantický úkol, na který se trénuje dlouhé měsíce. Chybou rozhodčích a organizátorů ho překonal o neskutečně delší kus. Nechali ho sestoupat až do 139 metrů. Cestou k hladině, patnáct metrů od ní, upadl do bezvědomí. Přežil, ale byl jen kousek od smrti.

„Říkal jsem si, že to je trochu dlouhé, ale bylo těžké si myslet, že by při pokusu o světový rekord mohlo dojít k jakékoli chybě, při všech testech a kontrolách, které pokus vyžaduje. Když jsem na počítačích viděl ono číslo, omráčilo mě to,“ uvedl tehdy Néry.

A začal zvažovat. Potápění se věnoval patnáct let, měl dítě. „Rozhodl jsem se, že to již pro mě není bezpečné. A že jsem toho už udělal moc. Že je čas říct stop,“ ohlíží se zpátky.

Freedivingu se však nikdy nevzdal, jen zanechal závodění. Jeho nynějším poslání je objevovat podvodní svět, potápět se na dosud nepokořených, neprozkoumaných místech, natáček o kráse oceánu filmy se svou manželkou, též freediverkou. Sestupovat dolů, na návštěvy světa, který je jiný než náš, a ukazovat jeho krásu ostatním.

Autoři: ,

Nejčtenější

VIDEO: Vyzkoušeli jsme první český nevěstinec se silikonovými pannami

Rebecca má mírně vyděšený výraz.

Netradiční nevěstinec otevřeli začátkem listopadu v centru Prahy. Na toho, kdo si přijde užít, čekají místo živých žen...

Sexuální závislost se šíří jako epidemie, varuje výzkum

O závislosti na sexu se vedou vědecké pře.

Jsou v téměř nepřetržitém souboji s myšlenkami na sex, vynakládají enormní množství energie na to, aby svůj sexuální...

Společnost nás stresuje požadavky na výkon, tak pijeme, říká terapeut

„Abyste se stali závislými, musíte stejně jako olympijský vítěz intenzivně a...

Narušené vztahy, odcizení, ale též stres z diktátu výkonnosti. Tam leží kořeny závislostí. „Společnost je ráda, když...

I na orální sex je třeba inteligence. Erotické hračce pomohla ta umělá

Brian Sloan a Autoblow AI. Stroj vypadá tak trochu jako varná konvice, dokáže...

Nový orální masturbátor má nabídnout co nejlidštější sex. Vyžádal si spolupráci s vědci, kteří na základě 109 hodin...

OBRAZEM: Nahota, krása, neřest, nevinnost. Česko hostilo burlesku

Dýchá z ní svět zašlé dekadence, ale i komiky, politické angažovanosti a...

Dýchá z ní svět zašlé dekadence, ale i komiky, politické angažovanosti a radikality. A stále víc se zabydluje i v...

Další z rubriky

Česká lékařka v Iráku léčila i královskou rodinu

Ambiciózní a vzdělaná. Již v sedmnácti letech mluvila Vlasta Kálalová anglicky,...

Její jméno znali za první republiky všichni lékaři i prezident Masaryk. V Bagdádu založila českou nemocnici pro studium...

Udávání po našem. Nacistům Češi donášeli na kolegy i příbuzné

Brněnská manifestace českého lidu pro Říši. (12. června 1942)

Nacistické úřady za protektorátu byly mnohdy zavaleny udáními. Donášelo se na sousedy, příbuzné, kolegy. Z...

Extrémní gastronomie: Králík ze střechy. Kočky jsme jedli ještě nedávno

Kočku známe jako parťáka v kuchyni, který čeká na své sousto. V jiných zemích...

Je pro nás nepředstavitelná, má nádech krutosti, v mnoha zemích není navíc legální. Přesto není konzumace koček věcí...

Najdete na iDNES.cz