Stojíš na hraně panenského svahu. Neposkvrněný prašan tě přitahuje. Máš z toho ale divný pocit. Poodešli jste jen kousek od sjezdovky, něco však není v pořádku. Říká se tomu předtucha. A tu bys měl v tomhle případě respektovat.
Jenže podlehneš kamarádskému hecování. Vyrazíš. Prvních pár oblouků je nádherných, pak se ale najednou ozve nepříjemný dunivý zvuk. Celý svah praskne jako skleněná tabule a sněhové bloky tě strhávají s sebou.
Takhle nějak se odehrálo mnoho příběhů, v nichž hlavní roli hrála nezkušenost, podcenění situace, nedostatečná výbava a snad i glorifikace riskantních freerideových koketérií s lavinami.
Padají i v českých horách, takže i pokus o freeride tady u nás by měl být připravený a promyšlený. Proto jsem se vydal na lavinový kemp, který na Luční boudě organizuje lavinový preventista a psovod horské služby, horský vůdce Viktor Kořízek.
Jak se hledá zasypaný kolega
První přijde na řadu hledání "zasypaných kamarádů", které imituje několik do sněhu zakopaných pípáků neboli lavinových vyhledávačů. I ty svoje máme přepnuty do režimu vysílání a pokoušíme se "kamarády" co nejrychleji nalézt.
Pípák zachraňuje životyLavinové vyhledávače pracují na principu krátkovlnné vysílačky na normalizované frekvenci 457 kHz. Dělí se na analogové a digitální. U analogového se síla signálu a směr, odkud přichází, hledají poslechem. Člověk v tom musí mít praxi. Digitální pípák zpracuje přijímaný signál pomocí procesoru a směr a vzdálenost k zasypanému v metrech vám ukáže na displeji. To je pro rekreačního freeridera jednodušší, i práci s tímto vyhledávačem je ale třeba natrénovat. Řídit se jím ve spěchu není nic jednoduchého. |
Zachytíte-li signál, následuje hrubé dohledání polohy a po něm přichází na řadu jemnější práce a sondování (pozitivní sonda se nikdy nevytahuje). Při kopání (pozor, kope se zásadně zboku, ne shora) si každý může ověřit, že bez lopaty by byla záchrana nemožná. Trojice pípák, lopata a sonda proto tvoří základní skialpinistické nebo freeridové vybavení. Pípák se vozí na těle, sonda a lopata v batohu.
Naděje na přežití přitom závisí na co nejrychlejším vyproštění zasypaného. Maximální šance na přežití je během prvních 18 minut po zasypání, po 35 minutách přežívají pouze ti, kteří mají před obličejem volný prostor, vzduchovou kapsu. Čím déle je zasypaný pod sněhem, tím opatrněji by se mělo hýbat s jeho tělem. V případě podchlazení totiž hrozí tzv. "smrt ze záchrany", kdy nadměrné pohyby mohou přivodit srdeční zástavu návratem studené periferní krve k srdci.
Frenky v akci
Po nácviku vyhledávání pomocí pípáků Viktor ukazuje, jak stejný úkol zvládá lavinový pes. Do úkrytu vytvořeného ze starého stolu a dřevěné desky si lehá figurantka, načež ji rolba zahrne pořádnou vrstvou sněhu.
Zatímco při skutečném zasypání byste po laviništi neměli zmateně běhat, abyste na něm nezanechali spoustu pachových stop, my teď děláme pravý opak, aby to měl Frenky těžší. Jenže psík je starý mazák a nenechá se ošálit. Snad během minuty ví, kde se oběť nalézá a začíná hrabat.
Setkání s lavinou
Téhož dne stihneme ještě přednášku, rozbor několika reálných lavinových nehod a záchrannou akci, ve tmě a na čas.
A do terénu se vydáváme i druhý den. Naším cílem je čerstvá lavina v Bialym Jaru na polské straně Krkonoš. Právě tady loni v březnu zahynul polský snowboardista a v roce 1968 tady velkou lavinu nepřežilo 19 ze sedmadvacetičlenné skupiny turistů.
Při převládajících západních směrech větru je totiž polská část Krkonoš většinou závětrná, a tedy nebezpečnější. Vítr tam ukládá množství sněhu a vytváří tak různě silné nebezpečné desky.
Cestou nám Viktor ukazuje, co všechno se dá zjistit ze samotného terénu: převládající směr větru, expozici a sklon svahu, místa s nafoukaným a naopak vyfoukaným sněhem.
A pak už ji máme před sebou - lavinu, která se samovolně utrhla ze dvou hřebínků asi v půlce svahu.
Traverzujeme zhruba do poloviny bočního svahu. Tam nejprve na odkopané a začištěné čelní stěně analyzujeme sněhový profil. Sněhové vrstvy se liší svou tvrdostí, která se zjišťuje přímo v terénu pomocí ruky a předmětů vtlačovaných do jednotlivých vrstev: Pěst - velmi měkký sníh, 4 prsty - měkký, 1 prst - středně tvrdý, tužka - tvrdý, nůž - velmi tvrdý až po led.
Zajímá nás především rozhraní vrstev. Je-li mezi nimi rozdíl ve tvrdosti tři a více stupňů, signalizuje to nebezpečí. Po tzv. kritické vrstvě může totiž horní vrstva nebo vrstvy sněhu ujet.
Abychom se přesvědčili o stabilitě svahu, provedeme test zvaný klouzavý blok. Čelní stranu sněhového kvádru odkopeme až na zem. Sněhová pokrývka má v tomto místě výšku asi 80 centimetrů. V kopání pokračujeme dalších cca 150 centimetrů po obou stranách od čela směrem kolmo do svahu a zadní část bloku odřízneme pilou.
Nad připravený blok nastoupí skialpinista a opatrně se na něj postaví. Někdy se stává, že k uvolnění desky dojde už při kopání nebo při vstupu na blok. To vypovídá o maximálním nebezpečí a na svah se nesmí vstupovat.
V našem případě dojde při opakovaném nárazovém zatížení (skok s lyžemi) k sesuvu asi 15 centimetrů silné desky. Znamená to, že je situace nejistá. Viktor proto rozhoduje, že dále nepůjdeme. Laviniště tak jen obhlížíme z bezpečné vzdálenosti.
Freeride je kolektivní sport
Lavinový expert se ze mě po absolvování kurzu určitě nestal, ale vím, jak je lavina nebezpečná, jak vzniká a co vše mohu udělat proto, abych ji sám neuvolnil. Získal jsem informace o prevenci i o záchraně.
Hlavně mi je jasné, že na freeride nepůjdu bez lavinového vybavení a party spolehlivých a rozumných kamarádů. Protože jsem spíše sváteční freerider, bylo by na místě dokonce asi i vedení horského vůdce.
Začínám chápat, že freeride je kolektivní sport.
Lavina pokácí i lesLavina je náhlé uvolnění a sesuv sněhové hmoty po dráze delší než 50 metrů. Do délky 50 metrů jde o tzv. sněhový splaz, který nebývá životu nebezpečný. K uvolnění laviny dochází většinou tehdy, když už není nestabilní vrstva sněhu (tzv. kritická vrstva) schopna přenášet zvýšené namáhání způsobené tlakem horních vrstev sněhu. Plných 95 procent lavin, při nichž došlo k zasypání člověka, přitom uvolnili samotní jezdci. Velmi nebezpečné jsou laviny prachové. Tvoří je čerstvě napadaný, nezpevněný sníh promíchaný s částicemi vzduchu. Při jejich pohybu se netvoří smyková plocha a objem padající masy se cestou dolů zvyšuje, neboť se do pohybu zapojuje stále nový sníh. Dosahují obrovských rychlostí (až 300 km/h) a na jejich čele působí tlaková vlna, která je schopná pokácet les. |
