Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Česko-indiánská láska: potomci cestovatele Friče a Černé kachny žijí dodnes

aktualizováno 
Už v 18 letech mladého cestovatele Alberta Vojtěcha Friče v Jižní Americe málem roztrhal jaguár. Nakonec v té době v ještě neprobádaném kontinentu objevil nejen své milované kaktusy, ale i lásku. Z jejich vztahu vzešla generace indiánů, kterým dodnes v žilách koluje česká krev.

"Lovec kaktusů" Alberto Vojtěch Frič v roce 1924 v Mexiku se svým úlovkem. Jeho přínos pro kaktusáře je nesporný, jeho netradiční přístup k oboru však mezi profesionálními i amatérskými pěstiteli kaktusů dodnes vyvolává bouřlivé diskuze. | foto: Archiv rodiny Fričovy.

Psal se 12. únor 1899 a jednoho z budoucích nejslavnějších českých cestovatelů, Alberta Vojtěcha Friče, čekal ráno reparát na pražském gymnáziu. Otec, bohatý právník z pražského magistrátu, se synáčkem spokojený věru nebyl. Mladý Frič propadal z němčiny a náboženství, což považoval za svůj obrozenecký protest proti monarchii. A navíc před učením dával Frič přednost poznávání kaktusů.

Fotogalerie

„Svůj první získal už jako kluk. Půjčil si ho v pražském zahradnictví, aby se pomstil celníkovi. Ten ho vždy u pražských hradeb kontroloval, zda nepašuje do města vejce či jiné potraviny, což se tehdy nesmělo. Třeba vejce celníci lidem s gustem rozbíjeli. No a Frič dal kaktus do papírového pytlíku, a když ho celník, jako už mnohokrát v minulosti, šacoval a práskl do pytlíku, ošklivě se popíchal,“ vypráví Yvonne Fričová, manželka vnuka slavného českého cestovatele.

Za několik týdnů tento kaktus rozkvetl a milovník přírody Frič s ním. Začal se o rostlinu, kterou do té doby veřejnost téměř neznala, zajímat a vytvářet vlastní sbírku. „Psal dopisy význačným biologům a zahradnictvím po celé Evropě, ti ho považovali za profesora a zvali ho na kongresy a setkání. Frič nakonec vytvořil největší evropskou sbírku kaktusů a přátelům ji předváděl ve skleníku,“ říká Fričová.

Ale zpět ke zmiňovanému a nakonec úspěšnému reparátu. Ten únorový den silně mrzlo, jak to Praha už dlouho nezažila. Mladík se šel před cestou do školy ještě pokochat do skleníku. A strnul hrůzou. Všechny kaktusy zmrzly. „Tehdy se zařekl, že pojede do Jižní Ameriky a vlastnoručně nasbírá rostliny nové. Dva roky rodiče přemlouval, než mu cestu povolili. Pochopili, že na vysokou školu, jak si důrazně přáli, nepůjde,“ pokračuje v neobyčejném příběhu Fričova příbuzná.

Frič odplul do vytoužené Jižní Ameriky lodí v květnu 1901 – poprvé do Brazílie a do středu světadílu, který byl kartografy označen bílou barvou, tedy jako absolutně neprozkoumaný. Postupně tam podnikl sedm výprav, přitom hned při první málem zemřel. V pralese ho zaskočil jaguár, jehož výstřel z pušky pouze zranil. V zápase tělo na tělo teprve osmnáctiletý mladík šelmu zabil, od smrti ho z těžkých zranění zachránili domorodí indiáni. Mezi nimi si pak Frič získal obrovský respekt a úctu, byl označován za „toho, který přežil objetí jaguára“.

To Fričovi otevřelo přístup mezi indiány.

Bílý muž indiány zničí

Při druhé, téměř dvouleté cestě v letech 1903 až 1905 se už Frič zaměřil na průzkum života domorodého obyvatelstva. „Kaktusy vyměnil za studium indiánů. Tvrdil totiž, že kaktusy příchod bílého muže přežijí, ale indiány civilizace zničí,“ vypráví Yvonne Fričová.

Cestovatel žil mimo jiné mezi indiány kmene Čamakoko. „Zadíval jsem se tu do černých velkých očí, hlubokých jako říční záliv a lesklých jako oči laně,“ popsal Frič svou indiánskou lásku, dívku Lora-i čili Černá kachna. Z jejich vztahu se narodila česko-indiánská holčička Herminia.

Frič ale musel odjet zpět do Evropy, a když se o rok později vrátil, svou ženu ani dceru už nenašel. „Indiáni tehdy žili jako nomádi, kteří se stěhovali pralesem. Jeho indiánská láska zmizela v hlubinách džungle,“ vysvětluje vnučka.

Z třetí cesty, kdy už přestal hledat svou pralesní lásku, odcestoval Frič lodí zpět do Evropy i s mladým indiánem Čerwuišem. Ten se nabídl, že pojede s Fričem do civilizace jako pokusný dobrovolník, aby „bílí šamani“ našli lék na záchranu Čamakoků. Indiáni trpěli otoky kůže, bolestmi hrudníku, kašlali a zvraceli.

Jejich stolice byla průjmová, silně zapáchala a obsahovala krev. Příčinu nemoci nakonec rozluštil jistý český student parazitologie, a to právě ze vzorku stolice indiánského hosta. Problémy způsoboval střevní parazit, dnes známý jako měchožil lidský. Aby se ho člověk zbavil, stačilo použít silné projímadlo.

Týdeník 5plus2

Každý pátek zdarma

5plus2

Indiána Pražané přezdívali Červíček, Frič se s ním často chlubil třeba v hospodě U Fleků. Po roce v Praze odjel spolu s Červíčkem zpět do Paraguaye. Při průzkumu života domorodců a sestavování map objevil také hrob španělského geodeta Ibarrety, kterého indiáni zabili, protože se k nim choval povýšeně. A když se jich bál, střílel a házel po nich granáty. Podobně skončil i italský fotograf Guido Boggiani. „Žil s indiány patnáct let, nakonec ho zabili při nějaké hádce. Z jeho skleněných negativů, které u Itala Frič našel, jsme připravili výstavu a vydali knihu,“ podotýká Yvonne Fričová.

Indiánské ozvuky v Česku

Vrátíme-li se však zpátky k pralesní romanci, zjistíme, že sice nedošla naplnění, ale svazek úplně přetržený nezůstal. Herminia, dcera cestovatele Alberta Vojtěcha Friče a indiánské dívky Černá kachna, dala život osmi dětem, v jejichž žilách tak kolovala česká krev. Od matky věděla, že má české kořeny, a doufala, že se jednou se svými příbuznými z té pro ni tak vzdálené Evropy potká. A stalo se. I když to trvalo dlouhé desítky let.

„V roce 2000 se po Fričových stopách vydali dva čeští filmaři. Ti v jedné vesnici objevili paní s příjmením Fric. Postupně vyšlo najevo, že je to vlastně naše tetička, té paní bylo 94 let,“ usmívá se Yvonne Fričová.

A pak už šlo vše ráz naráz. Syn Herminie, a tedy vnuk A. V. Friče, Rodolfo Ferreira Frič přiletěl do Prahy, kde se sešel se svým bratrancem Pavlem Fričem. Rodolfo získal po svém českém dědovi spisovatelské nadání i smysl pro humor. V Praze v roce 2012 představil svou autorskou prvotinu s názvem Indiánská knížka, v níž přibližuje nejen život indiánů, ale i příběhy ze života svého českého předka.

„Jsem velice pyšný na to, že jsem českého původu. Umím i česky, například ahoj, dobrý den, koláče, švestky, indiánská knížka,“ líčí dnes čtyřiasedmdesátiletý Rodolfo, jenž pracuje jako zdravotník.

Vědcem až do smrti

A. V. Frič se vracel do pralesů za svými milovanými indiány až do roku 1913, poté cesty přerušila první světová válka. Po ní se vrátil do Jižní Ameriky ještě několikrát, věnoval se botanice a v Praze se živil jako zahradník. Nacistická okupace ho zastihla v bytě, který na protest odmítal opouštět.

Jeden ze svých kaktusů pojmenoval po Hitlerovi, a když mu jistý Němec pogratuloval ke skvělé myšlence, Frič ho uzemnil, že to udělal proto, že ten kaktus je „nedomrlý, nemocný a brzy chcípne“.

Konce války se ovšem nedožil ani Hitler, ani Frič. Když ve své vile upravoval kotce králíkům, škrábl se o rezavý hřebík, dostal tetanus a v prosinci 1944 zemřel. Jako vědec průběh své nemoci ještě pečlivě zaznamenával. Většina jeho sbírek a etnografických poznatků v současnosti zdobí světová muzea.

Česká pomoc indiánům

Jeho život však navázal spojení mezi kontinenty. A nejenže se jeho potomci z Latinské Ameriky sešli se svými českými příbuznými. Široká rodina dokázala, že drží při sobě. V roce 2014 se Rodolfo obrátil na Yvonne Fričovou s nečekanou prosbou: „Žádám tě, abys informovala ve své zemi českou vládu, že v Paraguayi existují domorodci českého rodu, kteří potřebují podporu svých českých krajanů, aby mohli začít žít jako ostatní civilizovaní Paraguayci nebo běloši.“

Yvonne Fričová na základě této prosby rozjela sbírku, díky které se podařilo získat zhruba 750 tisíc korun. Za tyto prostředky v Paraguayi koupila 150 kusů dobytka. Některé z nich pojmenovali po známých Češích – například Žižka.

„Indiáni by na takové bohatství nikdy nedosáhli. V Paraguayi je vytlačili z jejich rezervací, všude jsou ploty, zákazy stanování a rozdělávání ohně. Jejich milované pralesy se kácí. Mnozí z těch, kteří byli dotlačeni k životu ve městech, nocují v parcích a propadli se do světa drog a prostituce,“ vysvětluje Fričová.

Zvířata, která se podařilo pořídit díky sbírce v Česku, jsou tak pro tamní „české indiány“ nadějí na lepší budoucnost. Rozdělila si je mezi sebe asi třicítka rodin s českými kořeny.

Autor:



Nejčtenější

Orgasmus, pro který nehnete prstem. Internetem se šíří erotická hypnóza

Stačí se soustředit, nabádají erotické hypnotizérky.

Má to být bezdotykové sebeuspokojení. Prosté fyzických stimulů, cesta k orgasmu při něm vede čistě skrze mysl. Podle...

Není nad to, chodit nahá po bytě, říká MOgirl Karolína

„Jsem usměvavá, infantilní, střelená, vtipná a hodná,“ říká MOgirl Karolína.

Láká ji nebezpečí a přiznává, že umí být střelená a infantilní. A ničeho ze svého života nelituje. „Řídím se mottem, že...



VIDEO: Splašky v puse, červi a tuk. Omdléval jsem při čištění kanálů

Nejužší stoky mají 60 na 110 centimetrů, musíte se v nich plazit a přitom ještě...

Nejen splašky, ale i červi, kameny nebo hroudy tuku. To všechno plave v pražské kanalizaci. Každý den proto vstupuje do...

Rapeři v ringu. Marpo vyslyšel Rytmusovu výzvu a utká se s ním

Velký zápas. Duel mezi Marpem a Rytmusem znamená velké peníze a velkou...

„Takže Marpo, vyzývám tě na boxerský zápas,“ zaznělo z jednoho rohu pomyslného ringu. „Přijímám – a začni trénovat,...

Hnědé kobylky: jak dobře si malí a hlavně velcí nacisté žili z cizího

A tohle je také naše. Nacisté jako Adolf Hitler a Hermann Göring nejen...

Špičky nacistického režimu si za veřejné peníze stavěly soukromé rezidence, důstojníci SS si jen tak přivlastňovali...

Další z rubriky

CIA v Himálaji: američtí špioni na střeše světa ztratili plutonium

Zvládneme to také! Čínští technici a dělníci oslavují úspěšný jaderný test....

Aby mohla sledovat první čínské krůčky na poli jaderného zbrojení, spustila CIA v polovině šedesátých neobvyklou...

Čech prodal Eiffelovu věž. Viktor Lustig inovoval klasický podvodný trik

„Nejslizčí fixlař, který kdy žil.“ Tak popsali tajní agenti českého podvodníka...

Na začátku se králík v pytli měnil v kočku, později se prodávaly falešné zlaté cihly nebo housle od Stradivariho. Onen...

Extrémní gastronomie: drůbeží pařátky se v Indonésii jedí jako sušenky

Ne, pařátky se v Indonésii rozhodně nevyhazují. Tamní kuchaři je připravují...

V Indonésii se dojídá a zbytky se nenechávají. I zdánlivě nechutné části drůbeže se tu setkají s nadšením strávníků. K...

Najdete na iDNES.cz