Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Česko-indiánská láska: potomci cestovatele Friče a Černé kachny žijí dodnes

aktualizováno 
Už v 18 letech mladého cestovatele Alberta Vojtěcha Friče v Jižní Americe málem roztrhal jaguár. Nakonec v té době v ještě neprobádaném kontinentu objevil nejen své milované kaktusy, ale i lásku. Z jejich vztahu vzešla generace indiánů, kterým dodnes v žilách koluje česká krev.

"Lovec kaktusů" Alberto Vojtěch Frič v roce 1924 v Mexiku se svým úlovkem. Jeho přínos pro kaktusáře je nesporný, jeho netradiční přístup k oboru však mezi profesionálními i amatérskými pěstiteli kaktusů dodnes vyvolává bouřlivé diskuze. | foto: Archiv rodiny Fričovy.

Psal se 12. únor 1899 a jednoho z budoucích nejslavnějších českých cestovatelů, Alberta Vojtěcha Friče, čekal ráno reparát na pražském gymnáziu. Otec, bohatý právník z pražského magistrátu, se synáčkem spokojený věru nebyl. Mladý Frič propadal z němčiny a náboženství, což považoval za svůj obrozenecký protest proti monarchii. A navíc před učením dával Frič přednost poznávání kaktusů.

Fotogalerie

„Svůj první získal už jako kluk. Půjčil si ho v pražském zahradnictví, aby se pomstil celníkovi. Ten ho vždy u pražských hradeb kontroloval, zda nepašuje do města vejce či jiné potraviny, což se tehdy nesmělo. Třeba vejce celníci lidem s gustem rozbíjeli. No a Frič dal kaktus do papírového pytlíku, a když ho celník, jako už mnohokrát v minulosti, šacoval a práskl do pytlíku, ošklivě se popíchal,“ vypráví Yvonne Fričová, manželka vnuka slavného českého cestovatele.

Za několik týdnů tento kaktus rozkvetl a milovník přírody Frič s ním. Začal se o rostlinu, kterou do té doby veřejnost téměř neznala, zajímat a vytvářet vlastní sbírku. „Psal dopisy význačným biologům a zahradnictvím po celé Evropě, ti ho považovali za profesora a zvali ho na kongresy a setkání. Frič nakonec vytvořil největší evropskou sbírku kaktusů a přátelům ji předváděl ve skleníku,“ říká Fričová.

Ale zpět ke zmiňovanému a nakonec úspěšnému reparátu. Ten únorový den silně mrzlo, jak to Praha už dlouho nezažila. Mladík se šel před cestou do školy ještě pokochat do skleníku. A strnul hrůzou. Všechny kaktusy zmrzly. „Tehdy se zařekl, že pojede do Jižní Ameriky a vlastnoručně nasbírá rostliny nové. Dva roky rodiče přemlouval, než mu cestu povolili. Pochopili, že na vysokou školu, jak si důrazně přáli, nepůjde,“ pokračuje v neobyčejném příběhu Fričova příbuzná.

Frič odplul do vytoužené Jižní Ameriky lodí v květnu 1901 – poprvé do Brazílie a do středu světadílu, který byl kartografy označen bílou barvou, tedy jako absolutně neprozkoumaný. Postupně tam podnikl sedm výprav, přitom hned při první málem zemřel. V pralese ho zaskočil jaguár, jehož výstřel z pušky pouze zranil. V zápase tělo na tělo teprve osmnáctiletý mladík šelmu zabil, od smrti ho z těžkých zranění zachránili domorodí indiáni. Mezi nimi si pak Frič získal obrovský respekt a úctu, byl označován za „toho, který přežil objetí jaguára“.

To Fričovi otevřelo přístup mezi indiány.

Bílý muž indiány zničí

Při druhé, téměř dvouleté cestě v letech 1903 až 1905 se už Frič zaměřil na průzkum života domorodého obyvatelstva. „Kaktusy vyměnil za studium indiánů. Tvrdil totiž, že kaktusy příchod bílého muže přežijí, ale indiány civilizace zničí,“ vypráví Yvonne Fričová.

Cestovatel žil mimo jiné mezi indiány kmene Čamakoko. „Zadíval jsem se tu do černých velkých očí, hlubokých jako říční záliv a lesklých jako oči laně,“ popsal Frič svou indiánskou lásku, dívku Lora-i čili Černá kachna. Z jejich vztahu se narodila česko-indiánská holčička Herminia.

Frič ale musel odjet zpět do Evropy, a když se o rok později vrátil, svou ženu ani dceru už nenašel. „Indiáni tehdy žili jako nomádi, kteří se stěhovali pralesem. Jeho indiánská láska zmizela v hlubinách džungle,“ vysvětluje vnučka.

Z třetí cesty, kdy už přestal hledat svou pralesní lásku, odcestoval Frič lodí zpět do Evropy i s mladým indiánem Čerwuišem. Ten se nabídl, že pojede s Fričem do civilizace jako pokusný dobrovolník, aby „bílí šamani“ našli lék na záchranu Čamakoků. Indiáni trpěli otoky kůže, bolestmi hrudníku, kašlali a zvraceli.

Jejich stolice byla průjmová, silně zapáchala a obsahovala krev. Příčinu nemoci nakonec rozluštil jistý český student parazitologie, a to právě ze vzorku stolice indiánského hosta. Problémy způsoboval střevní parazit, dnes známý jako měchožil lidský. Aby se ho člověk zbavil, stačilo použít silné projímadlo.

Týdeník 5plus2

Každý pátek zdarma

5plus2

Indiána Pražané přezdívali Červíček, Frič se s ním často chlubil třeba v hospodě U Fleků. Po roce v Praze odjel spolu s Červíčkem zpět do Paraguaye. Při průzkumu života domorodců a sestavování map objevil také hrob španělského geodeta Ibarrety, kterého indiáni zabili, protože se k nim choval povýšeně. A když se jich bál, střílel a házel po nich granáty. Podobně skončil i italský fotograf Guido Boggiani. „Žil s indiány patnáct let, nakonec ho zabili při nějaké hádce. Z jeho skleněných negativů, které u Itala Frič našel, jsme připravili výstavu a vydali knihu,“ podotýká Yvonne Fričová.

Indiánské ozvuky v Česku

Vrátíme-li se však zpátky k pralesní romanci, zjistíme, že sice nedošla naplnění, ale svazek úplně přetržený nezůstal. Herminia, dcera cestovatele Alberta Vojtěcha Friče a indiánské dívky Černá kachna, dala život osmi dětem, v jejichž žilách tak kolovala česká krev. Od matky věděla, že má české kořeny, a doufala, že se jednou se svými příbuznými z té pro ni tak vzdálené Evropy potká. A stalo se. I když to trvalo dlouhé desítky let.

„V roce 2000 se po Fričových stopách vydali dva čeští filmaři. Ti v jedné vesnici objevili paní s příjmením Fric. Postupně vyšlo najevo, že je to vlastně naše tetička, té paní bylo 94 let,“ usmívá se Yvonne Fričová.

A pak už šlo vše ráz naráz. Syn Herminie, a tedy vnuk A. V. Friče, Rodolfo Ferreira Frič přiletěl do Prahy, kde se sešel se svým bratrancem Pavlem Fričem. Rodolfo získal po svém českém dědovi spisovatelské nadání i smysl pro humor. V Praze v roce 2012 představil svou autorskou prvotinu s názvem Indiánská knížka, v níž přibližuje nejen život indiánů, ale i příběhy ze života svého českého předka.

„Jsem velice pyšný na to, že jsem českého původu. Umím i česky, například ahoj, dobrý den, koláče, švestky, indiánská knížka,“ líčí dnes čtyřiasedmdesátiletý Rodolfo, jenž pracuje jako zdravotník.

Vědcem až do smrti

A. V. Frič se vracel do pralesů za svými milovanými indiány až do roku 1913, poté cesty přerušila první světová válka. Po ní se vrátil do Jižní Ameriky ještě několikrát, věnoval se botanice a v Praze se živil jako zahradník. Nacistická okupace ho zastihla v bytě, který na protest odmítal opouštět.

Jeden ze svých kaktusů pojmenoval po Hitlerovi, a když mu jistý Němec pogratuloval ke skvělé myšlence, Frič ho uzemnil, že to udělal proto, že ten kaktus je „nedomrlý, nemocný a brzy chcípne“.

Konce války se ovšem nedožil ani Hitler, ani Frič. Když ve své vile upravoval kotce králíkům, škrábl se o rezavý hřebík, dostal tetanus a v prosinci 1944 zemřel. Jako vědec průběh své nemoci ještě pečlivě zaznamenával. Většina jeho sbírek a etnografických poznatků v současnosti zdobí světová muzea.

Česká pomoc indiánům

Jeho život však navázal spojení mezi kontinenty. A nejenže se jeho potomci z Latinské Ameriky sešli se svými českými příbuznými. Široká rodina dokázala, že drží při sobě. V roce 2014 se Rodolfo obrátil na Yvonne Fričovou s nečekanou prosbou: „Žádám tě, abys informovala ve své zemi českou vládu, že v Paraguayi existují domorodci českého rodu, kteří potřebují podporu svých českých krajanů, aby mohli začít žít jako ostatní civilizovaní Paraguayci nebo běloši.“

Yvonne Fričová na základě této prosby rozjela sbírku, díky které se podařilo získat zhruba 750 tisíc korun. Za tyto prostředky v Paraguayi koupila 150 kusů dobytka. Některé z nich pojmenovali po známých Češích – například Žižka.

„Indiáni by na takové bohatství nikdy nedosáhli. V Paraguayi je vytlačili z jejich rezervací, všude jsou ploty, zákazy stanování a rozdělávání ohně. Jejich milované pralesy se kácí. Mnozí z těch, kteří byli dotlačeni k životu ve městech, nocují v parcích a propadli se do světa drog a prostituce,“ vysvětluje Fričová.

Zvířata, která se podařilo pořídit díky sbírce v Česku, jsou tak pro tamní „české indiány“ nadějí na lepší budoucnost. Rozdělila si je mezi sebe asi třicítka rodin s českými kořeny.

Autor:


Nejčtenější

OBRAZEM: Viktoriánská prodejná láska. Archiv odkryl unikátní fota

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní...

Birminghamská policie byla první na světě, která začala pořizovat policejní snímky zatčených. První vznikly již v roce...

Síla fotbalového míče: pro pákistánský Sialkot znamená zisky i utrpení

Výroba míčů, nejen fotbalových, vyslala Sialkot do světa a tamním firmám...

Má-li fotbalový míč hlavní město, je to pákistánský Sialkot. Vyrábět se tam začal nejprve v malém, pro britské...



Sexuchtivá, upřímná, náladová: seznamte se s MOgirl Nikol

Mám ráda nezávislost, kritický rozum a etický přístup ke zvířatům, říká MOgirl...

Na pět přívlastků, které ji charakterizují, se zeptala člověka, který je pro ni důležitý a zná ji. Jeho verdikt zněl:...

Poručíme větru dešti. Američané si za války hráli s počasím nad Vietnamem

O legendární Ho Či Minovu cestu se sváděly boje, Američané však na ni byli...

Propracovanými trasami v džungli proudily za vietnamské války na pomoc komunistickému severu desetitisíce vojáků a tuny...

Nefungující segregace: sídliště Pruitt-Igoe se stalo peklem pro chudé

Segregované sídliště pro chudé nebylo řešením, stalo se vězením svých obyvatel...

Cílem bylo napěchovat chudé na jedno betonové sídliště. Vyčistit od nich město. Projekt založený na rasismu a segregaci...

Další z rubriky

Poručíme větru dešti. Američané si za války hráli s počasím nad Vietnamem

O legendární Ho Či Minovu cestu se sváděly boje, Američané však na ni byli...

Propracovanými trasami v džungli proudily za vietnamské války na pomoc komunistickému severu desetitisíce vojáků a tuny...

Pro dcerku bych udělala, co jí na očích vidím, říká MOgirl Hanny

Jsem pro každou špatnost,“ říká MOgirl Hanny.

Svou životní radost začala čekat už v osmnácti a povytaženým obočím nad tím, že se stala maminkou tak mladá, uvykla....

Extrémní gastronomie: Rybí hobliny katsuobushi vám zatancují na talíři

Příprava katsuobushi vyžaduje trpělivost a um.

Ryby dokážou plavat a některé i létat, ale jen tuňák pruhovaný vám zatancuje. Jen to chce trochu trpělivosti. Rybí...

Najdete na iDNES.cz