Nehoda a zranění mě nakonec paradoxně zrychlilo, říká Gabriela Novotná. | foto: archiv Gabriely Novotné

Špičky dun strojem prorážíme, říká Gabriela Novotná, která se chystá na Dakar

Je potřeba fyzická síla, jezdkyně přece krotí pekelně těžkou mašinu. Pak i sebevědomí a nezbytná je také technická dovednost. Klíčem k rally je však podle české jezdkyně Gabriely Novotné ještě něco jiného. „Rally se jezdí srdcem,“ říká žena, která se jako první Češka vydá na Dakar.
Reklama

Ptát se ženy na její hmotnost není dobrý nápad. Ale oproti stroji, na kterém závodíte, jste opravdu poměrně drobná. Kolik váží vaše motorka?
Záleží, jak na který závod. Protože skoro na každý je předepsaný jiný dojezd kilometrů. Konkrétně v případě dakarského speciálu má stroj se vším všudy kolem 200 kilogramů.

Fotogalerie

Když se mi položí stroj na zem, mám opravdu hodně co dělat, abych ho sám zvedl. Jak to děláte vy?
Když jsem začala trénovat, hodně jsem zesílila. Fyzická průprava je pro jezdce nezbytná. Je to vidět i na mých rukou, ramenech. Jistě, je to takové trochu neženské, nicméně je to tak. Je potřeba mít sílu, ale záleží i na grifu. Člověk na to přijde, jak si udělat páku správně a pootočit si to, aby to zvedl.

Jihoamerický Dakar? Pořád nejnáročnější rallye světa

Jak se vlastně můžete těšit na Dakar, když už to od roku 2009 vlastně není Dakar?
Úplně klidně. On to totiž Dakar pořád je. V základní myšlence, v celém konceptu. Takhle: Pro mě je Dakar nejtěžší závod na světě. A to, co dělá zrovna tenhle závod nejtěžším, je konkurence ostatních špičkových jezdců. Závod vždycky dělají závodníci. A je to též náročností a délkou tratě. Žádný jiný srovnatelný závod není, ať už to jedete v poušti v Peru, nebo v poušti v Maroku. Je to jedno. Je to Dakar.

Takže si nemyslíte, že přesunutím do Jižní Ameriky závod něco ztratil?
Naopak. Myslím si, že s Jižní Amerikou mnohé získal. Už proto, že tam je podpora motorismu strašně veliká, nadšení fanoušků je úplně jiné. V Africe jste byli všem ukradení, v tom lepším případě. S Jižní Amerikou se to vůbec nedá srovnávat.

A co třeba konkurenční závod Africa Eco Race, který se drží cíle v podobě senegalského Dakaru?
Má trochu jinou úroveň. Ale teprve až budu schopná jet Dakar i Africa Eco Race, budu je moci lépe porovnat. Vám leží jihoamerický Dakar hodně v žaludku, že jo? Dakar v Africe musel být nádherný. Byl to závod, který spočíval víc v dobrodružství a trochu méně v egu. Minimálně ze začátku.

Reklama

Ze začátku vlastně ani neexistovaly různé kategorie, že?
Ano, prostě se jelo všichni proti všem. Výhodou motorky je, že je rychlejší, nevýhodou, že je méně bezpečná a víc únavná. A všichni si tak museli víc pomáhat, všichni se snažili dojet do cíle.

Onen dakarský duch nevyprchal?
Pořád tam je. Někdo vám pomůže, dá vám benzin, když nemáte... Ale už je to prestižnější, profesionálnější závod, kde hraje svou roli i to ego. Připouštím, že se té své původní myšlence trochu vzdaloval. Bylo tu období, pár let, kdy byl postaven na snazší navigaci, lehčích terénech. Ano, byl to takový hrozně uhnaný, rychlý závod. Ale myslím si, že teď, co je sportovním ředitelem Marc Coma, to jde zase hodně zpátky ke kořenům.

Gabriela Novotná

Je jí 28 let, civilním povoláním je tumočnice a lektorka angličtiny a francouzštiny. Od malička je dobodruh a potřebuje k životu adrenalin. Vždyprý dělala takové ne úplně „holčičí“ sporty, a když se do něčeho pustí, neumí dělat věci napůl. Má ráda rockovou hudbu, fialovou barvu a k jídlu králíka od babičky.

Počkejte, Coma, který na Dakaru pravidelně vítězil, teď dělá sportovního ředitele?
To je náhodou moc hezký příběh. Vlastně asi ten nejhezčí způsob, jak zakončit závodní kariéru. Když vyhrajete pětkrát po sobě motorky a pak vám nabídnou místo sportovního ředitele celé rallye. To by se mi taky jednou líbilo. Každopádně Coma tomu udal další směr. Bylo to vidět loni, když tam motorky už zase bloudily křížem krážem a nemohly se najít.

Náročnost tratě je teď díky němu vyšší?
Mnohem. Musíme taky přihlédnout i k nadmořským výškám, jezdí se tam i ve čtyřech tisících metrech a to dává hodně zabrat strojům i lidem. Kyslík se tam nedostává všem. A na Comovi je vidět, že tomu rozumí a baví ho to.

Setkali jste se osobně?
Byla to pro mě obrovská čest. Povídala jsem si s ním asi půl hodiny na poslední marocké Merzouga Rally. Tenhle závod totiž spadá to do série Dakar Series, a pokud chcete vyrazit na skutečný Dakar, musíte mít za sebou jeden ze závodů série jako kvalifikaci. I proto jsem tam vyrazila a přihlásila se na Dakar Challenge. Ne že bych tedy nechtěla porazit všechny ostatní nováčky a vyhrát s umístěním i startovné, ale nebylo to reálné. Ale měla jsem tak aspoň možnost upozornit na sebe organizátory, že na Dakar opravdu chci. A byla jsem ujištěna, že můj výsledek je dostatečně kvalitní, abych se mohla zúčastnit. To byla velká pocta.

Závod jen pro vybrané

Na dakarskou rally se tedy nedostanu jen tím, že se přihlásím a zaplatím startovné?
To rozhodně ne. Zasedá speciální komise, která velmi přísně posuzuje, jak moc je ten který jezdec schopen závod vůbec dokončit. Řadě českých závodníků, nejen na motocyklech, se už stalo, že byli prostě odmítnuti. Do přihlášky vypisujete všechny absolvované závody. A pokud tam není něco ze série Dakar, nemáte moc velké šance na přijetí. Proto ta Merzouga. Po celou dobu vás tam bedlivě sledují dva kouči a posuzují vaše kvality.

Jiné možnosti, jak se z Česka dostat na Dakar nejsou?
Ne, na závody série do Číny, Abu Dhabí nebo Mexika se našinec nedostane a mistrovství světa na Sardinií je sice relativně blízko, ale cenově úplně mimo náš horizont. Jinak v momentě, kdy už jednou dojedete Dakar, si ho vlastně můžete dát, aspoň teoreticky, kdykoli. Není to v pravidlech jasně dané, ale počítá se s tím. Je ale zřejmé, že když čtyřikrát nedojedete ani do druhé etapy, budou pořadatelé vaše schopnosti znovu posuzovat, než vás vezmou.

Četl jsem, že 80 procent účastníků Dakaru se počítá mezi amatéry. Jak to koresponduje s tím náročným výběrovým sítem?
Za profi kategorii se považují jen tovární jezdci. KTM, Yamaha, Honda, Husqarna. To jsou týmy, které si své jezdce celoročně připravují. V momentě, kdy jedete v tomhle týmu, jste považován za profesionálního jezdce. Já jsem rozhodně amatér. Čistý hobík, srdce a duše. Ale právě proto, že čtyři pětiny závodníků nepochází z firemních stájí, hlídá jejich výběr komise. Organizátoři se tak snaží zajistit alespoň minimální bezpečí účastníků. Proto musí vzít jen ty jezdce, o kterých mohou předpokládat, že budou umět v terénu navigovat a budou to schopní dojet.

Proč vlastně? S méně náročnými kritérii pro výběr by bylo více závodníků. To by bylo špatně?
Na Dakaru tu a tam umírají lidé a každé zranění je pro pořadatele zásadní problém. A zejména motorkáři a čtyřkoláci, ti jsou nejvíc na ráně. Proto Dakar můžou jet jen ti, kdo to spolehlivě ustojí. Když pojedete moc pomalu, během chvilky vás začnou předjíždět auta a kamiony a vystavujete se mnohem většímu riziku, protože se strašně práší. Už za čtyřkolkou je nepříjemné jet, protože nic nevidíte. V Maroku jsem si to vyzkoušela mockrát na vlastní kůži. Oni taky závodí. Když jim půjde o vteřiny, je jim nějaký motorkář, co překáží, úplně ukradený. Neříkám, že ho zrovna přejede, ale předjede ho, co může, a nebude si brát servítky.

Dakar je cirkus, říká. Letos bude jeho součástí i ona.

Dakar je cirkus, říká. Letos bude jeho součástí i ona.

Když jihoamerický Dakar začal, startovalo na něm 217 motorek. Letos jen 142. Znamená to, že rally ztrácí prestiž, nebo že jsou kritéria výběru až moc přísná?
Celý Dakar je jeden ohromný cirkus, od bivaků, štábů, dílen, cateringu po lékařské týmy. A po každé etapě se musí stěhovat, třeba o tisíc kilometrů dál. Je to logisticky strašně náročné. Dosavadní přeplněnost komplikovala stěhování cirkusu a snižovala kvalitu závodu.

Na kolik peněz účast na Dakaru vlastně přijde?
Je to spousta peněz. Hodně stojí přihláška za jezdce a za jakoukoliv další osobu do bivaku. A vy potřebujete svého mechanika. Platí se i za každé další vozidlo. My jsme teď tři jezdci a podílíme se spolu na ceně doprovodného auta. V rámci přihlášky je velice drahá doprava strojů do Jižní Ameriky. Při závodech nás hlídají helikoptéry. A najíždění tratí, roadbooky, prostě celoroční práce organizátorů, to se musí taky zaplatit. Je to ranec.

To chápu. Ale přiblížíte konkrétní sumu?
Nevím, jestli by bylo fér říct sumu. Mám smlouvu s Klymciw Racing. Jim platím za podporu, za to, že mi tam přepraví motorku. Že mám kde spát, že mám mechanika, vlastně za všechno. Ale vezu se. Můžete zmínit, že když se člověk hodně uskromní, projede si nějaké závody, aby mohl jet na Dakar, tak jsme řádově na 100 tisících eur. Je to ranec, proto tak vehementně sháním sponzory.

Duny? To je fenomén

Letos se na jihoamerickou trasu Dakaru vrátí Peru, a tedy i pouště a duny. Těšíte se?
Myslím si, že tenhle jubilejní čtyřicátý ročník bude jeden z nejtěžších, protože se na něm jezdec vyřádí, půjde hodně ke kořenům. Na trase jsou připravené dvě smyčky, kdy se vlastně bivak neposouvá a zázemí zůstává na místě. A sto procent té etapy je v dunách. Takže ano, těším se. Pro diváka to musí být krásné, pro jezdce už je to o něco horší.

Dá se někde v Česku natrénovat na duny a písečné přesypy?
Tady to nejde. Jízdu v měkkém písku se můžete naučit někde v Česku i Polsku, ale duny nenajdete blíž jinde než v Africe. Já mám duny ráda. Teď jsme něco natrénovali v Maroku a strašně mě to bavilo. Není to jednoduché, to netvrdím, ale mně se jezdilo v dunách hezky.

Duny jsou fenomén. „Na jízdu jsou strašně měkké, při pádech děsně tvrdé,“...

Duny jsou fenomén. „Na jízdu jsou strašně měkké, při pádech děsně tvrdé,“ vysvětluje Gabriela Novotná.

V čem je duna pro závodníka na motocyklu specifická?
Duna je fascinující fenomén. Je strašně měkká na ježdění a strašně tvrdá na padání. Přejíždění dun je specifické v tom, že když jedete do kopce na hlíně nebo blátě, na čemkoliv, a nevíte, jak vypadá vršek a co je za tím, a proto nechcete skočit, těsně před vrcholem kopce buď uklapnete nebo vymáčknete spojku. Tak se motorka přes vrchol krásně přehoupne, nepřeskočí a je to. To je ten nejbezpečnější způsob.

V dunách to nejde?
Když to uděláte v dunách, zahrabete se. Můžete mít přední kolo třeba jen deset čísel od vrcholu duny, ale motorka se zahrabe. Člověk už s ní nic neudělá. Musí ji položit na zem, otočit, sjet dolů a dát si to celé znova. Prostě ji nahoru nedovezete. Ale když neuděláte nic a držíte plyn do poslední chvíle, vyletíte někam do vesmíru a spadnete. Pak záleží na zkušenostech jezdce. Když si to člověk srovná v hlavě a přidá plyn, má ještě šanci, že dopadne na zadní kolo a nějak to ustojí. Když to neudělá, v tom vzduchu se lekne, jde na vidlice a přes řídítka. A to není dobře.

Jak tedy pouštní dunu přejet?
V momentě, kdy se vám přehoupne přední kolo a lehce se dotkne o ten šus plech pod motorem, musíte zamáčknout zadní brzdu a špičku duny jako by prorazit motorem. A v momentu, kdy se motorka dotkne špičky, přidat hodně plynu, aby se nezahrabala, ale projela. Proto vlastně lítá od jezdců na vrcholku dun tolik písku, protože jejich špičky prorážíme. Je to rychlá koordinace pohybů, duna se navíc musí jezdit pod plynem.

Co se stane, když uberete?
Zahrabete se. Váha musí být vzadu a vlastně vůbec to nemůžete směrovat řídítky. Jezdíte v podstatě jen přenášením váhy, na řídítka se nesmí moc sahat. V momentě, kdy dáte váhu na řídítka, se zahrabe přední kolo.

Zranění mě zrychlilo

V čem se obecně rally liší od jiných disciplín?
Rozdíly jsou dané tím, že je dlouhá. V onom motokrosovém postavení člověk nemůže stát osm hodin. To není fyzicky možné. Takže každý má svůj styl. Důležité je jet rychle, ale ne moc agresivně. Prostě tak nějak plynout. Někteří jezdci to mají v sobě a funguje jim to.

Týden plný tréninků

Třikrát týdně trénuje Gabriela Novotná na motorce, čtyřikrát týdně se věnuje funkčnímu silovému tréninku. Šestkrát týdně běhá, dvakrát týdně jezdí na kole. Jednou týdně si dopřává masáž, dvakrát týdně rehabilitaci.

Kdo má podle vás takový vypracovaný styl?
Třeba Australan Toby Price. To je takový medvídek, když se na něj podíváte. Vypadá úplně nesportovně, ale jak on to pálí! Je koncert ho sledovat. A třeba ten Marc Coma. To je nejvíc.

A co ženy? Třeba Rosa Romerová?
Nikdy jsem neměla možnost si zblízka prohlédnout, jak jede, protože vždy vyrážela krátce přede mnou. Startuje se po minutě a nandat jí to o pět minut prostě nejde. Třeba jednou? Ona je úžasná jezdkyně. Má spoustu zkušeností, výborně naviguje, jede stabilně. A to je strašně důležité.

A další?
Naprostá hvězda je i Laia Sanzová, mistryně světa v trialu. Kdyby někteří mužští ovládali motorku jako Laia, jedou si rovnou pro prvenství. Muži jsou rozhodnější, méně se bojí. Ale jenom málo jezdců má takový cit pro stroj jako Laia. Potřebujete reagovat na povrch cesty, musíte vědět, kde se co kolem vás děje. Často navigujete podle azimutu. V poušti nemůžete pořád čučet do roadbooku a jet otrocky podle něčeho, co terén nedovolí. Je to taková maturita v multitaskingu a v tom umí být ženské hodně dobré.

„Důležité je jet rychle, ale ne moc agresivně. Prostě tak nějak plynout,“...

„Důležité je jet rychle, ale ne moc agresivně. Prostě tak nějak plynout,“ objasňuje Gabriela Novotná.

Proč jsou vlastně v Dakaru rozděleny mužské a ženské kategorie? Jedete všichni stejnou trasu, na stejných strojích.
A proč se na muže a ženy dělí například sportovní běh? Taky běží stejnou trasu a taky mají stejné boty. Fyzický fond muže a ženy je prostě jiný. Když potřebujete motorku někde urvat nebo zvednout, muži na to sílu mají, dělá se jim to snáz. Nechci ale fňukat. Pro mě Dakar nikdy nebyl snem o překonávání těch chlapů. Zajímá mě celkový výsledek, a je mi jedno proti komu.

Vaším snem bylo dostat se na Dakar. Dosáhla jste toho. A co tam? Chcete dojet do cíle, nebo máte konkrétní představu o umístění?
Už dostat se tam bylo velmi těžké, s ohledem na přípravu, sponzory... Dojet by úplně stačilo. Bylo by velmi pošetilé mluvit o něčem dalším. Ostatně, míra „dojezdovosti“ je i kolem 53 procent. Už jenom dojet je tedy velký úspěch. Já mám teda ještě jeden takový osobní cíl, dojet třeba kolem osmdesátého místa. Vždycky se totiž startuje na základě výsledků z předešlé etapy a takové pořadí by mi zajistilo, že by mě až po hodně dlouhé době dojelo první auto nebo kamion. Tudíž bych mohla jet a závod si pořádně užít.

Je to tedy opravdu „výhra“, startovat etapu jako první v pořadí?
Záleží na jezdci. Je spousta případů, kdy jezdci nechtějí vítězit etapově, dávají přednost druhému třetímu místu, i tak si uhlídají celkový výsledek a startuje se jim líp za někým. Například se jim těsně před startem záhadně rozloží stroj, a tudíž někoho musejí pustit před sebe. A hned potom jim to najednou už zase funguje. Ale jsou jezdci, kteří navigují výborně a mají rádi, že se můžou ztratit a jet si z první pozice v klidu to svoje.

Jak se při závodě předjíždí? Džentlmensky?
Platí nepsané pravidlo, že když kohokoliv dojedete, jste tedy evidentně rychlejší a měl by vás pustit dopředu. Ale to se úplně neděje, všichni závodí. A předjet jezdce, který vás pustit nechce, to je vždycky ztráta. Protože se práší, je zvýšené riziko nehody a vy si musíte najít terén. Když jedete první , nemusíte to řešit. Člověk vidí, jak do toho promlouvá charakter jezdce. Někdo uhne bez problémů a někdo schválně překáží.

S motorkou se kamarádíte sedm let, ale před dvěma lety, před velkými závody, jste prodělala dost drsnou nehodu. Získala jste, nebo ztratila oním zraněním?
Teď už si myslím, že získala. Zpětně to hodnotím tak, že se to prostě muselo stát. Ale nezačala jsem se bát, a když jsem po osmi měsících zase mohla sednout na motorku, byla to jenom čistá radost. Trochu jinak jsem si to srovnala v hlavě, jsem teď méně zbrklá, trochu klidnější a paradoxně jsem se zrychlila.

Jak důležité je pro jezdce na rallye Dakar sebevědomí?
Zdravé sebevědomí je zásadní. Kdybych ho měla trochu víc, pomohlo by mi to. Člověk si musí věřit, nesmí se nechat zmást. Stejně důležitá je i fyzická příprava. Čím víc máte natrénováno, tím líp tu zátěž zvládáte. A i to se promítá do vašeho sebevědomí. Technika jízdy je taky podstatná, ale osobně si myslím, že rallye se jezdí srdcem. A to se technicky natrénovat nedá. Dobře v ní může jet jen ten, kdo podesáté zvedne tu motorku ze země a vůbec nad tím nepřemýšlí. Nepouští se do úvah jako „Mám tohle zapotřebí, proč to vlastně dělám?“.To je cesta do pekel.

Dakar je dynamická rallye. Etapy se tam ruší, přesouvají, ve hře je i nepřízeň počasí. Jak se s takovou nejistotou může závodník vyrovnat?
Jedinou jistotou tam je, že jistota není. Mně to přijde jako dobrodružství. Což je vlastně fajn. Já nejsem prototyp závodníka jako takového. Já to pojímám jako cestu za snem. Tady doma za rybníkem jsem zjistila, že mě baví navigování, že mě baví závodění a neměla jsem na to nic. Ani motorku, ani trenéra. Jenom velký sen, že jednou pojedu Dakar. A přesvědčení, že to půjde.

Reklama
Reklama
Reklama