Ostatně, právě ony vedly spisovatelku Mary Wollstonecraft Shelleyovou k sepsání proslavené knihy Frankenstein. Když totiž uzavřela v roce 1818 se svým mužem sázku, kdo napíše dříve duchařský příběh, a Percy Bysshe Shelley se vydal směrem vampyrismu, Mary si jako inspiraci zvolila pokusy profesora Luigiho Galvaniho. I když první série jeho proslavených experimentů s tancujícími žábami proběhla téměř čtyřicet let před tím, bylo téma „živočišné elektřiny“ stále velmi živé.
Když se viselec probouzí k životu
A u žab se věda nezastavila. Ubírala se dál, a navíc velmi temným směrem. Jako první se role šíleného experimentátora ujal Galvaniho synovec Giovanni Aldini. Psal se 18. leden roku 1803, když sezval do svého kabinetu a pracovní laboratoře v Newgate početné obecenstvo. Několik desítek zbohatlíků a zástupců londýnské smetánky, několik málo lékařů a vědců. Všichni pak v rozpacích čekali na posledního hosta, kterého na scénu přivezla pod špinavou plachtou umrlčí kára.
Byl jím George Foster, muž, který utopil svou ženu a dítě v kanále, a byl proto popravený na šibenici. Necelou hodinu před tím, než jej Aldini ukázal svému publiku, dal tělo pro jistotu posoudit ještě koronerovi. Ten potvrdil, že dotyčný je bezpečně mrtvý.
Poté si Aldini s gumovými rukavicemi a v zástěře počínal jako sebevědomý režisér, který má své představení pevně v rukou. Věděl, jak vybudit napětí. Oběšencovu mrtvolu několikrát praštil holí. Ano, muž byl skutečně mrtvý. Pak mu omyl uši slanou vodou, zasadil do nich malé hubky napuštěné roztokem a chopil se generátoru. Chybělo už jen dramatické víření bubnů.
Rus vytvořil dvouhlavého psa, Američan opici: neobvyklé vědecké pokusy |
A když do nehybného těla pustil proud? „Nejprve se umrlcovi rozechvěla brada a čelist, zkroutily se mu svaly v obličeji a nakonec otevřel obě oči,“ popisoval jeden ze zděšených přihlížejících. „Poté se mrtvole sevřela pravá ruka v pěst, začala sebou neklidně házet. V ten moment nikdo nepochyboval o tom, že se Foster znovu probouzí k životu.“
Dál však experiment nezašel. Ostatně, bylo třeba křísit omdlévající dámy, zatímco pánové potlačovali dávení. Demonstrace „životadárné“ síly elektřiny byla pro všechny více než přesvědčivá a názorná.
Aldiniho drastický pokus se velmi rychle dostal do povědomí široké veřejnosti, ve vládních kruzích dokonce proběhla vážná debata, co by s odsouzeným mělo být dál, pokud by skutečně procitl. „Nikdo nemůže být za stejný zločin odsouzen a potrestán dvakrát, že?“ hádali se učení páni a právníci.
Vědec, který si „hrál se smrtí“, se stal v Londýně velmi populárním, jeho panoptikální výjevy s pohybujícími se mrtvými zvířecími i lidskými ostatky patřily ještě dlouho k oblíbené morbidní podívané měšťanů. Konec Aldiniho vystoupení souvisel až s „explozí“ mrtvého těla býka, které pod vlivem elektřiny vypudilo na diváky obsah svých střev.
Muž, který chtěl porazit smrt
Galvanismus a pokusy s živočišnou elektřinou však z módy nevyšly. Zhlédl se v nich i další kontroverzní vědec Andrew Ure. Jeho profesní odkaz je poněkud komplikovaný, serióznost vědecké práce měnil za senzaci. Sám sebe považoval za biblického geologa a tvrdil, že planeta Země není starší šesti tisíc let.
Jako muž mnoha talentů a mála zkušeností se inspiroval Aldiniho prací a v roce 1818 realizoval svou první velkou umrlčí show. Slovo show je opravdu na místě, na představení se dokonce prodávaly vstupenky. Ure na něm dokázal tělo rozhýbat tak intenzivně, že s ním museli zápasit dva jeho asistenti. S pomocí elektrošoků uvedl do chodu mimické svaly umrlého odsouzence tak, že na konci představení se na oněmělé diváky doširoka šklebil. Při onom pokusu na univerzitě v Glasgow omdlévali hrůzou i otrlí gentlemani.
Ure dosáhl při mobilizaci těl zesnulých značné zručnosti a kolegové z Královské lékařské společnosti to nezastírali. „Zatímco Aldini byl jen nenáročný vodič, Ure se stal skutečným loutkářem mrtvých,“ říkali.
Zdálo se, že jeho skutečným záměrem je opravdu oživení zesnulých. Atletické tělo pětatřicetiletého popraveného horníka Matthewa Clydesdalea „naučil“ v roce 1867 elektřinou chodit, respektive rytmicky zvedat a ohýbat nohy. „Ještě něco času a bude znovu rubat uhlí,“ šeptali si tehdy sledující v hledišti.
Do věci se nakonec vložila církev, aby „vzývání ďábla“ rozhodně zastavila. Byl vlastně nejvyšší čas, protože skotské město se měnilo v jednu velkou laboratoř, rejdiště pochybných oživovačů zesnulých.
Rozbouřený dav, pochodně a vidle
Působil tu například James Jeffray, nadaný badatel a po jistou dobu i pomocník Ureho. Jejich cesty se rozešly, když Jeffray vsadil při oživování těl místo elektřiny na chemii. Do krve zbavených těl pumpoval nejrůznější roztoky, s jejichž pomocí doufal přivést mrtvé nazpět k životu.
Mimochodem, v roce 1813 zažil na vlastní kůži scénu jako z hororových filmů. Do jeho laboratoře vpadl s pochodněmi a vidlemi rozbouřený dav, protože jej místní podezírali, že ze hřbitova ukradl pro své obludné experimenty čerstvě pohřbené tělo. Jen o vlásek unikl lynčování, hledané tělo bylo nakonec spolu s pěti dalšími nalezeno v univerzitní márnici na College Street.
Nebyl první ani poslední, komu do bádání vstoupili rozhořčení občané. Své si užil i Alexander von Humboldt, který se pokoušel z čistě zvířecích tkání vyrábět baterie. Otázka, zda elektřina může být životodárnou silou, která popře smrt, se vážně řešila i mezi chirurgy. Známý je například přepis odborné disputace lékařů Johna Aberenthyho a Williama Lawrence, kteří uvádí řadu příkladů o „vitálním potenciálu“ elektrického pole.
Experimentů s mrtvými byly plné noviny. O oživování mrtvých se tehdy vizionářsky mluvilo podobně, jako se dnes rozmáchle rýsují možnosti využití umělé inteligence.
Za zmínku jistě stojí, že Lawrence byl rodinným lékařem manželů Shelleyových. Frankenstein nám tedy dnes může připadnout jako fikce, ale pro dobového čtenáře nebyl ničím překvapivý.
