Do práce mě ochranka na motorce jezdit nenechá, říká generál Pavel

Poprvé měl v rukou moped, přes Jawu 350 nakonec přešel k cestovní endurům i sportovnějším motorkám. Motorkářského koníčku se generál Petr Pavel nevzdal ani na svých zahraničních cestách. Užívá si ho i ve své současné funkci předsedy vojenského výboru NATO v Bruselu.
Motocykly jsou nedílnou součástí života generála Petra Pavla. Momentálně to je...

Motocykly jsou nedílnou součástí života generála Petra Pavla. Momentálně to je BMW. | foto: Jan Altner

Na jízdy se přitom vydává i se svou ochrankou, její členové totiž motorkářskou vášeň sdílejí. Generála Petra Pavla doprovázeli i na výletu po Normandii, jehož jsem měl možnost se rovněž účastnit.

Jezdíte svižně, učil jste se řídit motocykl jako samouk, nebo od někoho?
Můj táta měl kdysi půllitrovou Jawu OHC, od ježdění mě ale spíš zrazoval. Sám se na ní dvakrát podíval do pole, takže věděl, co to obnáší. Měl jsem však štěstí učit se od jiných. Většinou jsem jezdil se zkušenějšími. I dnes mám kolem sebe skvělé jezdce, stačí se na ně jen dívat a člověk se učí.

Podívejte se na fota z cesty po Normandii

Motorkáři jste obklopený i ve svém ochranném týmu, který má v Bruselu na starosti vaši bezpečnost. Být motorkářem je pro tuto práci podmínka?
To by bylo poněkud zvláštní kritérium! Byla to spíše náhoda. Tři čtyři motorkáři se objevili už v ochranném týmu, který jsem měl jako náčelník Generálního štábu Armády České republiky. Jakmile kluci zjistili, že mám motorku, dali jsme to dohromady. Když jsem se dostal do Bruselu, neměl jsem důvod tým měnit. Navíc se rozšířil a náhodou opět přibylo pár motorkářů. Při jejich profesi to tak nějak patří k životnímu stylu.

Členové vašeho ochranného týmu k vám chovají přirozený respekt. Když si vzpomenu na svá vojenská léta, už po roku 1989, takové vztahy jsme s nadřízenými rozhodně neměli. Jak to děláte?
Moje první služba v armádě byla u speciálních sil. Kluci tam byli vybíráni. Pracovalo se v malých skupinách, jeden závisel na druhém. Jako velitel jsem s nimi prožíval úplně vše. Když se šlapalo hodně kilometrů, šlapali jsme je všichni, když se v lese mrzlo, mrzli jsme všichni. Vztah podřízeného a důstojníka byl přímý a založený na uznání. A tohle jsem si poté s sebou nesl pořád.

A ještě jedna otázka k armádě. Jako malý kluk jsem potkával kolony s regulovčíky. Dnes už moc vidět nejsou. Mají dnes motorky v armádě ještě svoje místo?
Dnes už v ozbrojených silách motorky opravdu téměř nejsou. Výjimkou jsou speciální síly, vojenská policie, hradní stráž. Je to přirozený vývoj, motospojky již nejsou zapotřebí.

Rychlý stroj by mě nutil hledat hranice

Armádní generál Petr Pavel

Narodil se v roce 1961. Vystudoval vojenské gymnázium a vojenskou akademii, studoval i na několika prestižních zahraničních vojenských školách. V armádě začal u výsadkářů, přesunul se k vojenskému zpravodajství, velel speciálním silám. Účastnil se zahraničních misí, nevyhýbal se zapojení do ostrých akcí.

V letech 2012 až 2015 byl náčelníkem generálního štábu, což je nejvyšší vojenská funkce v České republice. Od roku 2015 zastává nejvyšší vojenský post v NATO, je předsedou jeho vojenského výboru. Mimo mnoha jiných ocenění je držitelem Řádu čestné legie, nejvyššího francouzského státního vyznamenání.

Vraťme se k vašim motoristickým začátkům. Od kolika let jezdíte?
Moje první moto zážitky byly na starém mopedu Stadion, který měl tak vyšeptané válce, že už téměř nejezdil. Aby to nezdechlo, musel jsem pořádně přišlápnout. Bylo to úžasný, protože sem tam to jelo i 30 kilometrů za hodinu. Potom to byly různé pospravované pionýry.

A první silnější stroj?
Na vysoké škole jsem si za peníze z brigády koupil první třistapadesátku. Moc jsem si ji ale neužil. Asi po půl roce mě z ní sestřelil mladý kluk, který poprvé řídil auto. Motorka vzala za své. Pak jsem si dal chvíli pauzu, ale k motocyklům jsem se vrátil.

Jaké stroje vaší motorkářskou dráhou projely?
Hodně jsem se vybláznil na Suzuki 650 Dakar. Pak jsem měl hondy, yamahu, ke svému velkému překvapení jsem nakonec skončil u BMW R1200 GS.

Proč k překvapení?
Nikdy jsem si nedovedl představit, že bych měl mít BMW. Považoval jsem ji za bafuňářskou motorku. GS jsem nechtěl už vůbec, ale musel jsem uznat, že je to velmi univerzální motorka hlavně na dlouhé cesty i rozbitější terény, jízdu ve dvou s bagáží, na to projet se i trochu sportovně. Tahle motorka je největší univerzál.

Vždy jste se držel cestovních endur, jiné motocykly vás nelákaly?
Z praktických důvodů. Zpočátku jsme cestovali se ženou s bagáží, takže jsem se vždy poohlížel po bezpečné, cestovní motorce. Ale nebyla to vždy jen cestovní endura. Měl jsem i Hondu CBF1000 nebo Yamahu TDM 900 stovku. To jsou vše motorky, které mohou jezdit i relativně sportovně.

Něco ještě rychlejšího vás nelákalo?
Právě že ano. Lákalo. Ale vím, že bych neustále zkoušel, kde jsou hranice, až bych na to možná přišel – a to by bylo pozdě. Proto se raději držím toho, co mě udržuje v klidu a pohodě, a adrenalin raději moc nepokouším.

Z Olomouce až do Londýna

Kam nejdál jste se vydal na motorce?
Spíše jsem využíval šancí brát si ji s sebou na pobyty v cizině. Když jsme byli v Anglii, procestovali jsme ji téměř celou. V Česku byly povinné Alpy a Dolomity. Tady z Bruselu jsme kromě Belgie procestovali Nizozemsko, část Německa, kus Francie. Jednou bych si rád splnil delší cestu kolem Evropy. Pět šest týdnů. Rád bych se podíval na jih, projel víc ze Španělska, Francie, Portugalska a vrátit se například přes Černou Horu zpět.

A jakou jste podnikl na motocyklu nejdelší cestu na jeden zátah?
V roce 2005 jsem studoval v Anglii na Královské akademii obranných studií a rozhodl se přivézt si na dopravu po Londýně motorku. A umanul si Yamahu TDM 900 z Olomouce, kde jsme tehdy bydleli, do Londýna dovézt. A to najednou, bez přestávky. Vyšlo to asi na 1 500 kilometrů. Hrozně pršelo, prvních 500 kilometrů jsem jel v dešti. Špatné počasí bylo i po další tisícovku, neuschnul jsem. Poprvé jsem si taky ověřil, že se dá usnout i na motorce.

Přečkal jste to bez havárie?
Sjel jsem z trajektu a zbývalo mi dojet asi 20 kilometrů z Doveru do Londýna. Byly tři hodiny ráno. I když je dálnice M4 hodně široká a má čtyři až pět proudů, skoro mi nestačila. Jednou jsem se probudil až na krajnici. To byla nejdelší jízda, kterou jsem absolvoval.

Pes Bob je nepřehlédnutelným členem rodiny Petra Pavla. A nemohl chybět ani na dovolené.

V Normandii jsme se Petrem Pavlem nemohli nezastavit u Colleville sur Mer, největšího amerického vojenského hřbitovu.

Co Belgie a motorka? Kde to je nejlepší?

Z Bruselu musíte jen minimálně 60 až 80 kilometrů, než to začne být motorkářsky zajímavé. I menší okruh vás tedy nakonec vyjde na 300 kilometrů i více. Pokud mě nedonutí kontrolka, z motorky jen tak neslezu. Nejvděčnější belgické motorkářské destinace jsou na jihu v Ardenách a pak u jižní hranice s Francií směrem k Lucembursku. Normandii jsem plánoval už před osmi lety, vyšla mi až teď.

Jezdíte na motorce i v Bruselu, do práce?
Bylo by to fajn, ušetřilo by to spoustu času. Můj ochranný tým je ale velmi přísný, vůbec to bohužel nepřipadá v úvahu.

Odnesl jste si z motorky nějaké zranění?
Vlastně jen jednou, když mě tehdy na oné Jawě 350 sestřelil ten mladý kluk. Měl jsem ale jen potrhané vazy v rameni a pár odřenin. Jinak to musím zaklepat, z motorky jsem žádné zranění naštěstí neměl a žádné snad mít nebudu.

Na našem normandském výletu jste mě překvapil encyklopedickými znalostmi, o místech, jimiž prošla jak druhá světová válka, tak středověká historie. Máte takový přehled, nebo si vždy památky dopředu studujete?
Tak trochu oboje, vždycky se snažím se alespoň něco o oblasti, kam jedu, dovědět. Mám v tom příklad od svého táty, když někam jede, trasu si dopředu co nejpečlivěji zmapuje, projede si ji na internetu. Dovedl to k dokonalosti, skoro pak už ani nikam jezdit nemusí. Ví, co bude za kterým rohem a jak to tam bude vypadat.

Pozornost k detailu jste po něm převzal?
Já to až tak detailně nedělám, ale je pravda, že chci vědět dopředu. Možná se bojím, abych o něco nepřišel. Děsí mě myšlenka, že jsem například ujel tisíc kilometrů – a sto metrů ode mě bylo něco úžasného a já jsem byl tak hloupý, že jsem se tam nepodíval. Úplně se tomu samozřejmě vyhnout nejde, ale dnes se informace dají sehnat snadno. Snažím se, abych nebyl úplně tápající, ale trochu vědoucí.

O místech, kudy bude projíždět, se Petr Pavel vzdělává dopředu. „Možná se bojím, abych o něco nepřišel,“ říká.

Petr Pavel se svou ženou Evou

Říkal jste, že cestujete i s manželkou. Jezdí jako spolujezdec?

Jezdili jsme spolu poměrně dlouho, několikrát jsme spolu byli v Alpách, procestovali jsme Česko, projeli jsme Anglii. Při jednom výletu z Belgie do Lucemburska nám ale podjelo na mokrých kolejích kolo, víceméně jsme se jen lehce otřeli o pletivo, jenže Eva o něj chytla kolenem a nohou urazila zadní kufr. Natrhla si sval na pravém lýtku a od té doby se jezdit bála. Teď už ji to přešlo, ale říká, že už ji nebavilo jezdit za mnou a klovat mě neustále zezadu do přilby. Chtěla by vlastní motorku. Pořídila si dokonce i řidičský průkaz, už jen vymýšlí, jakou motorku pořídit.

Rozmarné léto v kapse jako lék

Jak relaxujete kromě motorky? Vypadáte na workoholika, od vašich spolupracovníků vím, že práci věnujete hodně času.
Já bych neřekl, že je to workoholismus. Vím však, co moje práce potřebuje. Když mám chvilku mezi jednáními, musím se neustále udržovat v obraze. V různých oblastech, čtu vše, co se týká mezinárodních vztahů, politiky, historie, diplomacie. Moje pracovní pozice je vojenskopolitická.

A odpočinek?
Pro relax mi stačí i to nejobyčejnější. Krásně mě dokáže nabít, že na mě doma čeká pes a jdeme se na hodinku projít do lesa nebo se proběhnout. Skvěle si vyčistím hlavu i knížkou, filmem.

Které knihy jsou vaše oblíbené?
Mám jednu velmi oblíbenou knihu. Možná to bude znít pateticky, ale vždy, když se chci uvést do pohody s trochou nostalgie po rodné zemi, přečtu si Rozmarné léto. Mám malé kapesní vydání, často ho nosím s sebou. Četba pár stránek krásného Vančurova jazyka mě vždycky uvede do příjemné pohody. Pak mám rád klasiku, jako je Švejk nebo Hlava 22 a mnoho dalších knížek.

Co filmy?
I ty mi hodně pomáhaly. Z dob, kdy jsme s kluky jezdili na operace a mise, mám zkušenost, že se většina z nich upínala k domovu právě prostřednictvím klasických filmů. Všichni s sebou měli soubor klasických českých komedií. Bylo legrační, když se nás sešlo deset patnáct a dívali jsme se na filmy jako Slunce seno, Pelíšky nebo Dědictví aneb Kurvahošigutntag. Kluci to už znali zpaměti, mohli si to pouštět bez zvuku. Opadl z nich stres z válečného prostředí, odreagovali se. Já to měl podobně. Pokud na mě přišel splín nebo trudnomyslnost, vzal jsem si oblíbenou knížku nebo pustil některou z těchto komedií. A člověk mohl zase fungovat dál.

Když už jsme se dostali zase k armádě, mohu se zeptat, jak jste se k ní vlastně dostal? Rodinná tradice?
Táta byl voják skoro do padesáti let. Sloužil u elektronického průzkumu, skončil ze zdravotních důvodů. Teď už je samozřejmě dlouho v důchodu, ale práci se mnou vždy dost prožíval a dodnes se udržuje v obraze a sleduje, co se kde šustne. Nemohu však říct, že mě k mé práci přivedl. Byl spíše negativním příkladem, protože většinu času doma nebyl. Měl jsem tak spíše víkendového tátu.

Přesto jste si k vojákům cestu našel. Jak?
Tak nějak to přišlo. Byl jsem v ročníku, jemuž byla poprvé nabídnuta možnost jít na gymnázium z osmé třídy. A já v osmém ročníku nabyl dojmu, že devítka je ztráta času a že je čas na nové dobrodružství. A v té době po školách chodili náboráři z vojenských středních škol a gymnázií – a mně se to zdálo zajímavé. Tehdy jsme bydleli na Kladně a oslovila možnost odjet studovat do Moravské Třebové. Tehdy to pro mě bylo asi jako dnes cesta na Nový Zéland. Vše se to zkrátka nějak spojilo a padlo rozhodnutí. Máma to obrečela, táta řekl „Jak myslíš“ a dál už to byl samospád.

Dovedl vás až do Bruselu, ale i dál. Kvůli své práci hodně cestujete, že?
Mám na starost nejen alianční členské země, ale i veškeré partnerské, těch je dnes čtyřicet. Mnohé z nich považují za velkou událost, když přijede předseda vojenského aliančního výboru. Ona jednání dokonce často přesáhnou vojenskou úroveň. V některých zemích se mi stalo, že jsem byl přijat až na úrovni prezidenta, případně krále. To je pro mě obrovské privilegium. A obrovská škola.

Autoři:
  • Nejčtenější

S vyléčeným sadistou chodil na ryby. Markovič nebyl jen postrachem vrahů

26. března 2024

Chytil spartakiádního vraha Jiřího Straku, díky minisérii Metoda Markovič: Hojer se nám do povědomí...

Uzlování je sice stará škola, objasňuje ale současné krimi případy

23. března 2024

Zločinci zastírají svou totožnost, pracují v kuklách a s rukavicemi. Dopadeni však bývají kvůli...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Říkali, že je to stydlivý kluk. Dívkám přitom ubližoval chladně a bez lítosti

23. března 2024

Premium Půlnoc už odbila. S posledním úderem zvonu přikryl měsíc, který ještě před chvílí ozařoval pustou...

Přesvědčí vaše svaly, že cvičí. Pilulka má simulovat účinky tělesné aktivity

22. března 2024

Má umět namluvit vašim svalům, že cvičíte. I když přitom budete sedět v křesle, ležet na gauči,...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Legenda trapnosti. Mistr Ashida Kim prostě věří, že je nindžou

27. března 2024

Na instruktážních videích komicky nadskakuje, třepe rukama, kope nožkama, hopsá kolem svých...

Návykový obal. Dějiny bublinkové fólie začaly nepovedeným vynálezem

28. března 2024

Premium Její praskání nabízí neodolatelně svůdné uspokojení, především však způsobila obalovou revoluci....

Policie dopadla zloděje kočárku. Byl jsem opilý a nic si nepamatuji, tvrdí muž

18. března 2024  12:56,  aktualizováno  27.3 13:51

Pražští policisté ve středu 27. března zadrželi cizince, který v polovině ledna ukradl z chodby...

Legenda trapnosti. Mistr Ashida Kim prostě věří, že je nindžou

27. března 2024

Na instruktážních videích komicky nadskakuje, třepe rukama, kope nožkama, hopsá kolem svých...

S vyléčeným sadistou chodil na ryby. Markovič nebyl jen postrachem vrahů

26. března 2024

Chytil spartakiádního vraha Jiřího Straku, díky minisérii Metoda Markovič: Hojer se nám do povědomí...

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...