Před rokem a půl usedl do křesla šéfa zoo po úspěšném Petru Fejkovi a hlavně v začátcích se nevyhnul srovnávání. Nejvíc jej prý pobavila otázka, jaké investiční akce již realizoval, kterou dostal čtrnáct dní po nástupu do funkce. "Jako odpověď jsem napsal sloupek o investiční akci za tři sta. Tedy ne za tři sta tisíc, ale tři sta korun. Nechal jsem totiž dát na terasu své kanceláře ptačí krmítko," vzpomíná Miroslav Bobek.
Můj známý byl majitel zlatého dolu
Před vaší ředitelskou misí jste byl často na cestách. Která z nich pro vás byla nejsilnějším zážitkem?
Když jsme sledovali v roce 1995 čápici Kristýnu při její cestě do Afriky, zavedla nás do vesnice ve východním Senegalu. Hned se kolem nás seběhli vesničané a jeden z nich, jmenoval se Modi, nás doprovodil do buše a pomohl nám Kristýnu najít. Stal se poté naším průvodcem, bydleli jsme u jeho rodiny v chýši.
Jak jste se domlouvali?
Zlomky francouzštiny. V takovýchto případech ale nakonec zjistíte, že i když téměř nerozumíte slovům, najdete vzájemné pochopení a dokážete si porozumět. Musíte být otevření a přátelští a jde to.
Viděli jste se potom ještě někdy?
Ano. Dvakrát jsem se tam vrátil. Podruhé to bylo o několik let později. Modi už byl majitelem zlatých dolů.
Až tak strmá kariéra?
Tenkrát vypukla na východě Senegalu zlatá horečka. Hrnuli se tam zlatokopové, kopali takové myší díry a hledali rudu, kterou pak roztloukali a rýžovali zlatěnky. Když to Modi viděl, pozval si šamana a nechal si od něj určit, kde je zlatá ruda poblíž jeho vesnice. Pak si najal dělníky z Mali a za poloviční podíl na rudě je tam nechal kopat. Ze své půlky, kterou zpracovával s celou svou rodinou, vydělal ročně v přepočtu kolem 70 tisíc korun. To tehdy bylo docela dost.
Překvapilo ho, co vše post šéfa zoo obnáší. "Stále si připadám, jako bych otvíral další a další dveře a dostával se do nových prostor," přiznává ředitel zoo. "Ke zvířatům se bohužel dostanu jen pomálu."
Prostě dobrý podnikatelský záměr za pomoci šamana.
Přesně tak. Ale třeba je tam zlatá ruda všude. Já si u téhož šamana nechal věštit, kde je naše čápice.
Jak to probíhalo?
Vysvětlil mi, že když koupím ovci a rozdělím ji mezi lidi a seženu padesát kolových ořechů a ty rozdám, najdu ji směrem na východ půl dne cesty od toho a toho místa.
Našel?
Ano. Po dvou dnech chůze na západ.
Takže chyba v šamanově výpočtu.
No, pravdou je, že jsem nic z toho, co mi doporučil, neudělal. Takže kdo ví.
Nevěříte šamanům?
Věřím, že jsou to muži s velkými zkušenostmi a charisma. Ne náhodou také léčí. Velkou roli však zcela jistě hraje placebo efekt…
Říkal jste, že jste byl v Modiho vesnici třikrát. Jak vypadala poslední návštěva?
Všichni nás strašně vítali, když jsem se ale zeptal na Modiho, dozvěděl jsem se, že nedávno zemřel. O to vřeleji nás však jeho rodina přijala a nejstarší z jeho čtyř manželek mi přenechala Modiho chýši. To abych se mohl kdykoliv vrátit.
To jsou okamžiky, kdy člověk zjihne.
Vlastně se to ani nedá popsat. Nezištnost a přátelství jsou nejsilnější momenty ze všech mých cest. Mezi vesničany a námi vznikl vztah postavený na respektu, pokoře a vůli se poznat. Nešlo o peníze z jedné strany ani o lov zážitků z druhé.
Myslíte, že tahle Afrika zůstává, nebo mizí?
Obávám se, že se rychle mění. Spousta lidí odchází do Evropy za prací. Změna je vidět i na tom, že zatímco během naší první návštěvy chodili všichni ve vesnici v tradičním oblečení, při třetí už na sobě měli bez výjimky fotbalové dresy made in China…
Takže tam běhá spousta Beckhamů?
Přesně tak. I tam se pomalu dostává konzumní styl života.
Lidské maso už jíst nemůžeme, tak si dáme gorilu
Měl jste někdy v Africe strach?
Když jsem tam jel kdysi poprvé, vlastně se mi vůbec nechtělo. Čekal jsem bídu, chaos, smetiště a občanské války. Našel jsem však něco úplně jiného. Samozřejmě, odehrávají se tam konflikty, o kterých pak víme z médií, ale nedozvídáme se nic o každodenním životě… Na místě zjistíte, že to až tak problematický kontinent není.
"E-maily s nabídkou volných zvířat mi nechodí. Možné přírůstky řeší kurátoři," vysvětluje šéf zoo.
Takže jste tam zažil jenom idylku?
V podstatě ano. Nepříjemné to bylo třeba v Čadu, kde se nesmělo vůbec nic a pořád vás kontrolovali. Fotit jste mohl jenom na povolení ministra, atmosféra nebyla příjemná. A to jsem si ještě dovolil dělat na vlastní riziko za pomoci satelitního telefonu přímé vstupy do rádia. Šílené. V Etiopii jsme jednou zase zastavili kvůli spadlému stromu přes silnici. Vyskákali chlapíci a nabídli nám pomoc. Za peníze. V rukou měli kalašnikovy. (smích)
Jaký je vlastně vztah místních ke zvířatům? Uvědomují si, že zvířata, která kolem nich žijí, jsou třeba ohroženým druhem?
Překvapuje mě, jak zodpovědný pohled mají někteří afričtí intelektuálové a mnohdy i takzvaně obyčejní lidé. Spousta z nich je hodně progresivních, cítí potřebu s tím něco dělat. Pak jsou tam ale chudí lidé, policisté nebo i vojáci, pro něž je gorila prostě maso a nic jiného. Strašně velkou roli hraje v oněch oblastech také víra, že gorilí maso dodává sílu a moc. Ve střední Africe jsem se setkal i s názorem, že když už není možné jíst lidské maso, nahradí ho maso z goril…
Ochutnal jste ho někdy?
Ne. Z principu nejím žádné "bushmeat".
Bylo by také divné, kdyby ředitel zoo jedl maso ze zvířat z džungle.
Eticky je to nepřípustné.
Žádné Jurské parky nebudujme
Které místo máte v zahradě nejraději?
Takhle to neposuzuji. Mám to tady rád na jaře a v létě večer, kdy už zapadá slunce a není tu takový nával. Strašně se mi tu ale líbí i v zimě, když napadne sníh a je tady ticho a prázdno. To je úžasné.
Představte si, že máte archu, zachránit ale můžete jen pět druhů. Které si vyberete?
Nedokážu odpovědět. Neumím si představit, že bych mohl zachránit jen pět druhů.
Tak jinak. Vaše neoblíbenější zvířecí pětka?
Gorila, slon, čáp černý, hrabáč a… Já mám oblíbených zvířat tolik, že se do pětky nevejdou.
Co si z etického hlediska myslíte o naklonování vyhynulých druhů, jako jsou třeba mamuti?
Když zvíře jednou vyhyne, mělo by to tak zůstat. Velmi často už totiž neexistuje ani jeho původní prostředí. Mamuti přece neběhali po polích. Jen žádné Jurské parky.
"Dříve jsem nikdy neřešil, jestli jsou zametené chodníky, vysypané koše či čistá okna. Od té doby, co jsem v zoo, to podvědomě dělám. Pořádek je tady prostě důležitý," říká Miroslav Bobek.
Jel jste do Afriky kvůli čápici, se zvířaty trávíte spoustu času a točí se kolem nich celá vaše práce. Koho máte raději, zvířata, nebo lidi?
Jednou mi na expedici řekl kolega vědec: Tebe na tom všem stejně nejvíc zajímají lidé, které potkáváš. Já ale myslím, že to mám půl na půl. Mám rád příběhy zvířat, zejména když se nějak dotýkají lidí.
Privilegium: kapry chytá jen pan ředitel
Když máte práce už tak akorát, kam mizíte?
Na chalupu, věnuji se rodině, dětem. To je teď jediné, co stíhám.
Chodí za vámi často do práce?
Ony taky moc nestíhají. Mají hodně kroužků. Se synem občas děláme management vodního hospodářství.
Miroslav BobekNarodil se v roce 1967, vystudoval zoologii. V letech 1993 až 2009 pracoval v Českém rozhlasu, v roce 2005 koncipoval vybudování populárně naučné stanice Leonardo, jejímž vedení byl pověřen. V roce 1994 inicioval a vedl projekt Africká odysea, při němž byla satelity monitorována migrace čápů černých z Česka do afrických zimovišť. Byl též autorem projektu Odhalení, "tak trochu jiné reality show" s gorilami. Na podzim 2009 vyhrál konkurz na šéfa pražské zoo, na post nastoupil 1. ledna 2010. "Se zoo jsem sice spolupracoval docela dlouho ještě svým nástupem, ale i tak pro mě byla překvapující škála činností, jimž se musím věnovat," přiznává. "Řeším vše od úklidu areálu přes problematiku chovu zvířat a nejrůznější papírování až třeba po vymýšlení billboardů." Pořídil mnoho nahrávek etnické hudby, jejich výběr vyšel na CD Zpěv Afriky. Jeho manželka Klára je genetička, mají spolu dceru a syna. |
Prosím?
Máme v zoo spoustu přemnožených kaprů, kvůli kterým tam nemůžou být žáby. Takže vezmeme pruty a jdeme chytat ryby. Tohle je velká výsada ředitele. Dokonce mě za to ale kolegové i chválí. (smích)
Jaké zvíře máte doma?
Teď žádné. Měli jsme psa, fenku boxera, ale umřela nám.
To jste mě překvapil. Čekal bych, že pan ředitel zoo bude mít doma zástupy zvířat.
To by se o ně musela starat manželka.
Děti po zvířátku nekňourají?
Dcera se teď zamilovala do žab. S kolegy v zoo proto lehce řeším, co by bylo nejvhodnější.
Co doporučili?
Velkou ropuchu síťkovanou. Je chytrá a svým způsobem společenská. Má jen jednu malou nevýhodu.
A to?
Je jedovatá.
Ještě že to kolegové nezamlčeli.
Přiznali to, ale sdělili mi, že je sice pravda, že by její jed mohl zabít i psa, ale pokud bude dceru znát, je to údajně v klidu. (smích) A co když si ji vezme do školky ukázat dětem a ti ji začnou hladit? zeptal jsem se jich. Při čtvrtém dítěti by to prý mohl být problém, ropucha se totiž začne "potit" a vylučovat jed.
Takže ropucha, předpokládám, nebude.
No, raději ne.
