Zamyšleně stál u okna a sledoval oblaka, jak v záři úplňku plují nad spícím městem. „Po hodinách zírání na kotouč měsíce se jako záblesk zjevila ohromná myšlenka,“ vzpomínal o čtyřicet let později. „Hledíme do neskutečně hlubokého, bezbřehého oceánu ledu!“ Když se Hanns Hörbiger ze zjevení největší pravdy vzpamatoval, lehl si zpět ke svojí ženě. Zašeptal jí, že se právě stal nesmrtelným. Oné noci se zrodila glaciální kosmogonie či Welteislehre (nauka o světoledu), teorie, podle níž je základním kamenem univerza led.
Hörbiger byl nemanželským synem z korutanské umělecké rodiny. Potom, co finančně neutáhl studium strojařiny, se chvíli živil jako technický kreslíř či potulný hráč na citeru. Osm let pracoval u moravského výrobce parních kotlů Erste Brünner Maschinenfabriks-Gesellschaft, než s manželkou Leopoldinou Janákovou odešli do Budapešti.
V dílnách strojírny Lang vyvinul Hörbiger lehký ventil nové konstrukce, který si v roce 1896 nechal patentovat. Vynález mu vydělal slušné jmění, které později investoval do vlastního podniku, dnes globálního hráče na poli kompresorové techniky. Značnou slávu Hörbigerovi ovšem přinesl jiný „objev“, ten, který se týkal významu ledu.
Za vším hledej led
Podle Hörbigera vše proběhlo následovně: Před mnoha miliony let vletěla obří planeta z ledu do gigantické hvězdy, milionkrát větší než Slunce. Uvnitř tělesa se led divoce vypařil a v mohutné explozi byly do vesmíru rozmetány skály ledu a hroudy žhnoucí strusky, z nichž vznikly nové galaxie, mléčná dráha žáru (Glutmilchstraße) a mléčná dráha ledu (Eismilchstraße). Rovnováha obou živlů je základním prvkem Hörbigerova neustále zanikajícího a znovu se rodícího kosmu. Běh planet je totiž neznatelně zpomalován třecím odporem, což zkracuje jejich dráhy, až jedna po druhé zaniknou ve svých sluncích. I hvězdy se postupně spojí do jedné, obří, z níž po čase opět vznikne celý vesmír.
Vnější planety naší soustavy od Marsu po Neptun (Pluto bylo objeveno teprve v roce 1930) jsou podle Hörbigera koulemi vody, obalenými kilometrovou vrstvou ledu. Vnitřní oběžnice sestávají především z kovu a jsou obaleny pouze tenkou vrstvou ledu. Ten se na ně dostal přes Slunce – černé skvrny na povrchu naší hvězdy totiž pocházejí ze srážek s gigantickými ledovci, které byly vyvrženy během srážky na počátku vesmíru a dodnes plují mezihvězdnou temnotou. Při kolizi se Sluncem je uvolněna pára, která pak na Venuši zamrzá a na Zemi je viditelná ve formě oblaků.
Země leží v ideální vzdálenosti od naší hvězdy, takže ji nesvírá krunýř ledu ani na ni nestříká ze Slunce. Zato občas padají úlomky meteorů. Krupobití, úkaz mylně považovaný za meteorologický, pomáhá držet na Zemi rovnovážnou hladinu ledu, nebo tak něco. Když je ovšem kus ledu dostatečně obrovský, rozbije se až o povrch planety a vyvolá ničivé přírodní pohromy, biblická pohroma vznikla právě tak.
Víc než věda
Na dalších dvacet let se Hörbiger ponořil do cizelování své teorie. Koncem roku 1912 konečně vyšel osmisetstránkový spis Glazial-Kosmogonie, který z Hörbigerových poznámek a dopisů pomáhal sestavit Philipp Fauth, učitel na základní škole a uznávaný expert na kartografii Měsíce. Kniha vzbudila rozruch, jenže jen u hrstky vědců, kteří na ni náhodou narazili a považovali ji za legrační kuriozitu. Hörbigerovi, který byl vybrán za „médium pro ohromující, zatím skryté, ale přece ve Svatém písmu obsažené pravdy“, přece povýšenci z univerzit a akademií nemohli ve své omezenosti rozumět. Jako zneuznalý génius a vysmívaný outsider začal poutat pozornost těch, kdo se také cítili
Himmlerova černá říše Věřil na čarodějnice, kulty a magické symboly, měl svého Rasputina, moderní zemědělství považoval za židovský komplot. Považoval se za reinkarnaci středověkého panovníka a své vize chtěl realizovat ve vlastním hradě. Posedlost Heinricha Himmlera okultismem je dokladem iracionální, tmářské stránky nacismu. |
nedocenění.
Jeho následovníci narušovali přednášky astronomie a dožadovali se výuky teorie o vesmírném ledu na vídeňské univerzitě. Spříznění podnikatelé si nechávali od čerstvě přijatých zaměstnanců podepsat přísahu, že nový kolega uznává Hörbigerovu teorii. Zejména po světové válce začínala glacialní kosmogonie nabírat rysy náboženství a ještě vehementněji zavrhovat „oficiální“ vědu. Zároveň si hörbigerovci stěžovali na úmyslné, zlovolné ignorování a posměch ze strany vědců, což je, mimochodem, velmi typický rys pseudovědeckých kruhů.
Největší pozornosti akademické obce se Hörbigerově fantasmagorii dostalo v létě 1925, kdy v edici popularizátora astronomie Roberta Henselinga vyšla sbírka esejů pěti významných vědců, kteří glacialní kosmogonii rozcupali na kousky. To komunitě glaciálů vlilo novou krev do žil. Svolali mimořádný sjezd na bavorském hradě Lauenstein, na půli cesty mezi Vídní a Berlínem. Bylo to poprvé a jedinkrát, kdy se sešla špička hnutí, asi třicet přátel ledu v čele s pětašedesátiletým médiem.
Dobře se prodat
Hörbiger chtěl proti Henselingově publikaci postavit knižní dílo o několika svazcích, jímž by jednou pro vždy zacpal pusy duchem zakrnělým akademickým elitám. Jeho nakladatel to zamítl jako nákladný podnik se špatně prodejným výsledkem, alespoň ale připravili další vydání ledové bible doplněné o reakci na Henselinga a jeho kolegy. Začátkem minulého století totiž šly knihy s pseudovědeckou či esoterickou tematikou na dračku podobně, jako dnes mnoho lidí hltá fake news a konspirační blogy.
Do konce třicátých let prodal Hörbigerův dvorní nakladatel na sedmdesát tisíc pojednání o glacialní kosmogonii, především z pera mladého astronoma a autora oblíbených sci-fi románů Maxe Valiera. Ten mimochodem platí za jednoho z průkopníků raketové techniky. Zatímco promýšlel konstrukci rakety schopné doletět do vesmíru, s průmyslníkem Fritzem von Opel stavěli experimentální automobily poháněné baterií jednoduchých raket v zádi. Při zkoušce nového paliva v roce 1930 uhořel v ohnivé kouli a stal se tak svého druhu první obětí letů do kosmu.
Útěky včera a dnesDevatenácté století a začátek dvacátého ovšem byla doba nevídaně rychlých a hlubokých změn. Lidé propojovali kontinenty železnicí, vynalézali telefon, létali do oblak, bohatli v nových odvětvích. Velká část společnosti ovšem stále žila na vesnici nebo se vykořeněná mačkala v dělnických čtvrtích velkoměst. Raný kapitalismus vedl k sociálním problémům a ty k politické nestabilitě, době dělnických revolucí, a mnozí z těch, kteří se jich báli, hledali útočiště. Především lidé konzervativního ražení hledali v radikálně se proměňujícím světě smysl. Buď ten vyšší, který sekularizovaná průmyslová společnost postrádala, anebo jednoduchá vysvětlení složitých změn. Proto nástup moderny doprovázela móda spiritismu a okultismu, lidé fantazírovali o Atlantidě či dutozemi, vymýšleli rasové teorie. Přetíženi rychlostí naší doby a znejistěni světem v pohybu jsme obdobným tendencím náchylní i dnes. Lidé věří ve spiknutí elit z Bilderbergu, rozprašování chemtrails, v UFO v rukou americké vlády nebo brutální islamizaci řízenou Angelou Merkelovou. Utíkání do říše fantazie, idealizování minulosti, brutalizace společenské diskuze, to vše tu už bylo před zhruba sto lety v době, která vyvrcholila dvěma světovými válkami. |
Po konferenci v Lauensteinu se znásobil počet knih a článků vydávaných Hörbigerovými následovníky, byly založeny Společnost pro glaciální kosmogonii, Spolek pro kosmotechnický výzkum a ve Vídni sídlící Hörbigerův institut. Ledaři tiskli letáky, plakáty a brožury, na jejich větší veřejné akce chodilo přes tisíc lidí. Odmítání ze strany seriózních vědců Hörbigerově teorii jen dodávalo na přitažlivosti. Stejně jako dnes i před sto lety odmítala významná část společnost vše intelektuální jako elitářské. Hörbiger byl sice blouznivec, ale profesí prakticky založený strojař, nesl tedy punc chlapa ze skutečného života.
Konzervativně-národovecká láska k okultismu
Hörbigerovo dramatické podání bytí jako věčného koloběhu zničení a znovuzrození oslovovalo také umělce, velká část „věřících“ ovšem pocházela z konzervativně-národoveckých kruhů znejistěných novou dobou. Jihlavský rodák, pražský spisovatel a později vídeňský nacista Karl Hans Strobl ve dvacátých letech napsal, že „je něco nordicky smělého v mravních a duchovních hodnotách nauky o světoledu, něco tvrdě germánského. Teorie relativity se k ní vztahuje podobně jako talmud k (severské sáze) Edda“.
V roce 1931 Hörbiger umírá, proto se nedožije zájmu, který jeho dílu věnují nacističtí pohlaváři. Göring vlastnil celou sbírku jeho spisů a Himmler s glaciální kosmogonií počítal jako s národní alternativou „židovské“ fyziky Einsteina či Bohra. Samotný vůdce měl pronést, že se ke správnosti ledové teorie přiklání, a prý chtěl v Linci zřídit památník největších astronomů všech dob Ptolemaia, Koperníka a Hörbigera.
Jak se však od Říše odklánělo válečné štěstí, vyprchal zájem nacistů stejně, jako vyschly prostředky pro „bádání“. Po druhé světové válce upadla Hörbigerova teorie zcela v zapomnění, možná také proto, že se technologický pokrok a vývoj společenských norem na pár dekád jakžtakž dostaly do souladu.
