Nejdřív prozraďme, jak to bylo s možná nejslavnější scénou, v níž kdy hrál a při které řvala kina smíchy. Vzpomínáte, jak Indiana Jonese kdesi v Káhiře dostihne chlapík se strašlivým mečem, točí s ním na všechny strany, posupně se pochechtává – a Indiana ho jaksi mimochodem odpráskne, což doprovází otrávenými slovy "Jdi do hajzlu"?
To, že v americkém originálu tenhle výrok není, protože to byl momentální nápad českých dabérů, který gag povýšil na druhou, už asi víte. Ale původně měla celá scéna vypadat úplně jinak.
Na plátně se měl odehrát strašlivý a dlouhý souboj mezi vrahem s mečem a Jonesem s bičem. Jenže tady byl problém. Zásadní problém.
Mnohem víc než šermíř Jonese ohrožoval Harrisona Forda průjem.
Bylo jasné, že i kdyby při souboji podle scénáře vyhrál, ve skutečnosti asi prohraje jinou bitvu.
A tak když dorazil na plac, řekl autorovi námětu a producentovi Georgi Lucasovi: "Tohle snad nepřežiju. Podívej, když už tady mám ten revolver, tak co kdybych toho smrada prostě odprásknul?" Lucas odpověděl, že přesně to chtěl navrhnout. Aniž tušili, vytvořili kvůli střevním potížím nejlepší scénu filmu.
Ještěže Harrison Ford měl právě sedmdesátiny, takže člověk má dobrou záminku prohrabat se archivy a tuto napůl zasutou zajímavost si připomenout.
A tyhle kulatiny jsou taky příležitost podotknout, že scházelo málo a Hollywood ho znal jen jako člověka, který vyrábí docela dobré poličky.
Vyhazovem k Hollywoodu
Občas je docela šokující, jak moc se mládí filmových hvězd rozchází s jejich filmovou image. Také Indiana Jones byl v době, kdy se začínal holit, poněkud jiný, než když na plátně zmužněl. Na střední škole byl tichým a špatným studentíkem, jehož spolužáci tak trochu otloukali. Jen prý pil pivo, jako by měl v sobě díru.
Lenoch, žádný velký sportovec a kupodivu podle spolužáků ani žádný krasavec. Pak studoval angličtinu a filozofii na vysoké, která ho taky nebavila, a tam se staly dvě zásadní věci. Ta první: přihlásil se do hereckého kurzu, ovšem ne proto, aby se stal velkým hercem. Jen věřil, že to je šance, jak se zbavit své stydlivosti. Ta druhá: čtyři dny před závěrečnými zkouškami ho vyrazili.
Tak okamžitě vyrazil do Hollywoodu.
Jak už to bývá, panují o tom různé legendy. Jedna praví, že mu režisér jednoho ze školních představení vágně přislíbil v Hollywoodu roli a on se tam rozjel, aby ho vzal za slovo. Druhou vypráví sám Ford: "S přítelkyní jsme naházeli všechny své věci do volkswagenu, strčili jsme tam taky kočku a hodili jsme si mincí, aby rozhodla, kam máme jet."
New York, nebo Los Angeles?
Mince ukázala na New York. "Moment, řekl jsem," vzpomínal Ford. "Zkusíme dva ze tří pokusů."
A vyhrála Kalifornie.
Ford si myslel, že by se mohl uživit svým hlasem jako vypravěč, což byl prvek, který tehdy měli režiséři v oblibě. A Ford byl už na střední škole i přes svou stydlivost hlasatelem školního rozhlasu.
Jako tesař postavil například nahrávací studio brazilskému hudebníkovi Sérgio Mendesovi či terasu herečce Sally Kellermanové.
Za dva roky se propracoval k prvnímu hereckému kontraktu. Za 150 dolarů týdně. A v Columbia Pictures. Když šel po jednom pohovoru k výtahu, zjistil, že si potřebuje odskočit na záchod. Když z něj vyšel, mával na něj jakýsi asistent: "Chcete být pod smlouvou?" Kdo by nechtěl…
Místo filmu pilka
Ale nestálo to za nic. První filmová role přišla v roce 1966. Hrál hotelového liftboye, který nese dopis. To bylo vše. A přesto se kvůli tomu dostal do sporu. Producent mu řekl, že když nesl jako poslíček dopis začínající Tony Curtis, kráčel jako hvězda. Ford mu odsekl, že když on hraje poslíčka, chodí jako poslíček.
Bylo to období plné frustrace. Ford udělal zásadové rozhodnutí. Nebude brát role v reklamě a slabomyslných pořadech, které by si později vyčítal. Už si to mohl dovolit. Živil se jako truhlář. A docela dobře. Zjistil, že si vydělá víc než 150 dolarů týdně. Stavěl pódium pro skupinu Doors a vyráběl hercům nábytek. Vynášelo to. Ale pořád chtěl být hercem. "Byl jsem frustrovaný, ale nikdy jsem to nevzdal."
Nicméně sedm let se zdálo, že dál než k sekyře to už v životě nedotáhne.
Jednoho dne, psal se už rok 1973, zazvonil telefon. Volali od producenta a režiséra George Lucase. Zakázka na nějaký nábytek. Ford přijel a Lucas říká něco jako: "Já si vás pamatuju. Vy se živíte tímhle?" Dal mu malou roli ve filmu American Graffiti a pak zavolal režisérovi Francisu Fordu Coppolovi. Ten měl pro tesaře taky pár menších rolí. A mezi tím Ford pořád dělal nějaké práce Lucasovi na domě.
Jednoho dne byl u toho, když Lucas pořádal konkurz na roli ve svém novém filmu. Přišlo snad tři sta lidí. A Lucas požádal Forda, aby nechal být nářadí a četl se scenářem v ruce repliky zkoušeným hercům. Nikdo se mu nelíbil. Kromě jediného. Tím byl tesař Ford.
A film se jmenoval Hvězdné války.
Stal se z nich hit a z Forda známý herec.
Jenže ještě musel počkat na Indianu Jonese, aby se z něj stala hvězda.
Proč je tak oblíbený?
Tu roli měl dostat Tom Selleck. Ale dostal ji Ford, protože Sellecka neuvolnili z natáčení seriálu Magnum.
Nic proti Selleckovi, ale bylo to tak dobře. Proč? V odpovědi je skryto i tajemství, proč je Harrison Ford tak oblíbený.
Podívejte se na Jonese. Zabíjí, ale není zabiják jako třeba Clint Eastwood. Je akční, ale není to akční hrdina jako Sly Stallone.
Je to člověk skoro jako my. Jen se vždycky dostane do potíží a když už v nich je, nenechá si nic líbit a zmobilizuje v sobě všechny své síly, aby to těm druhým nandal.
To je vidět i v jiných filmech. V Paříži mu unesou ženu a on, nezkušený lékař, ji musí zachránit. Jindy mu ženu zabijí a on – opět křehký chirurg – se musí vzmužit, aby se obhájil. A když je pracovníkem tajných služeb Jackem Ryanem, stejně musí vést nerovný boj jako otec zachraňující rodinu.
Divák nikdy nemůže být Stallonem nebo Schwarzeneggerem, ale může být Fordem, protože ten se chová a jedná jako obyčejný chlap. Mívá dokonce strach, těká očima a neví, co si počít.
Je to obyčejný chlápek, jímž smýkají lidé a okolnosti, o jejichž existenci neměl ani tušení a jimž vlastně vůbec nerozumí. Ale tváří v tvář hrozbě a vlastnímu strachu se rozhodne rychle: nebudu jim dělat fackovacího panáka, nebudu oběť.
Hlavně soukromí
A tak mu věříte. Je to totiž i váš příběh. A Ford to dobře ví. " Není mým cílem, aby divák viděl, že já a postava, kterou hraju, máme něco společného. Chci, aby viděl, že něco společného má on a dotyčná postava, i když je třeba trochu ztřeštěná."
Nejen Indiana Jones a Hvězdné války, ale též Apokalypsa, 48 hodin v Paříži, Vysoká hra patriotů, Šest dní, sedm nocí či Blade Runner. Filmografie Harrisona Forda se chlubí řadou úspěšných snímků.
Ale možné je, že z Harrisona Forda dělá tak oblíbeného herce ještě jiná věc. Je svůj a má své silné, pragmatické postoje. ("Pracuju, abych za to dostal zaplaceno." Nebo: "Váží si tě podle toho, jak tě platí.") Na nic si nehraje a rozhodně to není jedna z postaviček, jejichž světonázorem je usmívat se z obálek časopisů.
Na tohle zvysoka kašle. Ale na druhou stranu je tak rozumný profík, že ví, že to nemůže zcela pominout.
"Vítězství je zůstat normální," řekl o svém pohledu na slávu a pravidla hollywoodského přežití. "Lidé, kteří si slávu zaslouží, jsou obvykle ti, kdo o ni nestojí a netouží ani po pozornosti médií."
Také jeho další výroky a činy jsou docela sympatické. "Jediný rozumný důvod, proč být filmovou hvězdou, je, když toho využijete, abyste si zařídili život podle svého."
Mimochodem, přesně to Ford udělal: pořídil si ranč ve Wyomingu a do Hollywoodu léta vlastním letadlem. Tedy, některým z vlastních letadel. Má jich víc. Létat začal, když mu bylo dvaapadesát let. "Nevěděl jsem, jestli se to ještě naučím. Ale chtěl jsem být ještě něčím jiným než hercem. A taky mám rád stroje."
Teď ve volném čase létá jako záchranář a pár lidských životů už opravdu zachránil: třináctiletého skautíka, který zbloudil v Yellowstonu, dehydrovanou horolezkyni v Idahu a podobně ("Nemůžu uvěřit tomu, že jsem se poblinkala v helikoptéře Harrisona Forda," řekla po přistání, když jí oznámili, kdo pilotoval.).
Ale Ford na díky ani fotoreportéry nečekal, už byl pryč. To je, zdá se, jeho styl. Zatímco jiné hvězdy předávají před kamerami dary charitě, on něco takového neuznává. Dává sice miliony, ale potichu.
Ranč a letadla jsou cestou, jak si soukromí udržet. Možná je v něm pořád hodně ze stydlínství, které ho asi muselo dost ovládat. "Nebylo to tak, že jsem byl náturou hercem a to ostatní z toho už jen vyplynulo. Byl jsem ostýchavý. Musel jsem překonat strach z toho, že si stoupnu před lidi a začnu mluvit."
Zdá se, že se mu to docela podařilo. Dokonce natolik, že o něm říkají, že je druhým nejslavnějším tesařem lidstva hned po Ježíšovi.
