„Jestli jsem blázen? Podle obvyklých standardů samozřejmě jsem!“ říkával hrdě...

„Jestli jsem blázen? Podle obvyklých standardů samozřejmě jsem!“ říkával hrdě Hate Man, možná jeden z nejznámějších bezdomovců na světě. | foto: Profimedia.cz

Opustil dobré místo a stal se ikonou bezdomovců. Hlásal nenávist a lásku

  • 1
Neměl byt, přesto se necítil bezdomovcem. Veškerý majetek se mu vešel do nákupního vozíku, právě proto se o něj však nebál. Na ulici se ocitl poté, co odešel z dobrého redaktorského místa v prestižním listu, přesto to bral jako životní úspěch. Hlásal nenávist, ale jako cestu k lásce. Svérázný Mark Hawthorne zemřel ve věku 80 let.

„Nenávidím tě.“ Jakýkoli rozhovor s ním bylo nutné začít právě takhle. Když jste od něj chtěli vysomrovat cigaretu nebo lok koly, když jste se chtěli zeptat na cestu nebo jste si s ním chtěli popovídat, museli jste začít právě takhle. Všichni v kalifornském městě Berkeley to věděli. A věděli to i lidé mnohem dál, Mark Hawthorne byl slavným obyvatelem parku v Berkeley. Vycházely o něm články, točily se o něm filmy.

„Já tě taky nenávidím. A jdi do hajzlu,“ odpověděl vždy a po úvodním tělesném rituálu následovala přátelská konverzace, nikdy ne nudná a fádní.

Lidi, společenské vztahy a svět viděl Hate Man, jak se mu říkalo, po svém. Když se jej reportér CBS San Francisco optal, zda mu nevadí, že spí vedle kontejneru, opáčil: „Vidím to tak, že žiju ve velkém domě s větším odpadkovým košem, než je obvyklé.“

A když o něm mluvili jako o bezdomovci, vysvětloval, že se slovu „bezdomovec“ vyhýbá: „Kdybych nechtěl vlastnit BMW, taky byste mi říkali chlap bez BMW?“

Pětatřicet let jsem byl normální

Narodil se v roce 1936 a nic nenasvědčovalo tomu, že by měl skončit na ulici. Matka byla učitelkou, otec redaktorem agentury Associated Press. Mark sám vystudoval University of Connecticut, sloužil v Air Force, byl v mírových sborech a v roce 1961 nastoupil do listu The New York Times. Nejprve jako pomocný redaktor, ale postupoval výš, v internetovém archivu listu najdete například jeho články o kontroverzi ohledně Lyndona B. Johnsona nebo o výměně členů v národním výboru demokratické strany.

„Po pětatřicet let jsem byl normální,“ doznával později v Berkeley už jako Hate Man. Už koncem šedesátých let se však začalo ukazovat, že se něco mění. Kontrakulturní atmosféra oné doby začala redaktora vtahovat. „Nechal si narůst dlouhé vlasy a byl jedním z prvních mužů s náušnicí, které jsem znal,“ vzpomínal jeho tehdejší kolega Michael T. Kaufman ve sloupku, který o svém starém známém, to již bydlel v parku, vydal v The New York Times.

Na návštěvě u svého novinářského kolegy poté Mark Hawthorne okouší LSD a posunuté vědomí zřejmě vychýlilo jeho životní náhled nastálo. Opouští manželku i dítě. Především opouští samozřejmě práci novináře. Rozhoduje se, že po několik měsíců nebude mluvit. Svému příteli dopisem vysvětluje, že slov je plný a potřebuje čas, aby se v něm usadila.

V roce 1973 se stěhuje do Kalifornie a změna je dokonána. Své matce dokonce posílá dopis, v němž jí oznamuje, že Mark Hawthorne, jak jej lidé znali dosud, zemřel. Nejprve si říká Berkeley Baby, potom Sparky.

A stává se z něj zvěstovatel nenávisti. Hate Man.

K lásce skrze nenávist

O nenávisti káže v prázdné fontáně na Sproul Plaza, poté kolem univerzitního kampusu, potom v parku. Spřádá svou vlastní filozofii, nazývá ji opozicionalismus. Tvrdí, že aby mohli mezi sebou lidé navázat dialog, pochopení, důvěru, musejí uznat, že je něco odděluje, že jsou věci, pro něž se nenávidí. Teprve když jsou k sobě upřímní o negativních vzájemných pocitech, mohou se spolu cítit bezpečně.

„Abych někomu věřil a cítil se s ním bezpečně, musí mi být schopen říci: ́Nesnáším tě ́,“ líčil. Jeho novinářský přítel o tom ví své. V New York Times vzpomíná, jak jej Hate Man vyvedl z míry, když jej dopisem požádal, aby napsal, proč jej nenávidí. Kaufman mu odpověděl, že není pravda, že by ho nesnášel. „Pár měsíců nato přišlo psaní, v němž mi sděloval, že moje odpověď není přijatelná, a trval na tom, abych o tom přemýšlel víc,“ popisuje. Aby jej uspokojil, našel nakonec v historii jejich vztahu zážitek, který nesl nelibě, Hate Manovi o něm napsal – a věc byla vyřešena.

Tváří v tvář si však vyjádření protikladnosti a nenávisti vyžadovalo víc, potřeba byl ještě i úvodní fyzický rituál. Říkal mu „přetlačování“. Postavil se při něm proti svému protějšku, rameno na rameno, a přetlačoval se. „Posiluje to vztah, když jsem blízko lidem, které dokonce nemám rád, zatímco oni nemají rádi mě. Poté, co se s někým párkrát přetlačím, začínáme spolu splývat,“ říkal.

Jak dlouho onen rituál trval? Třicet vteřin, ale též prý až hodinu. O délce rozhodoval sám. Záleželo i na tom, co po něm dotyčný chtěl. Žádal-li peníze nebo něco velkého, doba se prodlužovala.

Nájem je dlouhodobější problém, pršet jednou přestane

V Berkeley žil nejprve střídavě v pronajatém přístřešku a na ulici, od roku 1986 začal nastálo kempovat v parku People ́s Park. Měl prý možnosti získat střechu nad hlavou, ale nechtěl. Chtěl být se svou filozofií opozicionalismu přístupný lidem, svým stoupencům říkal „opies“.

A to nebyl jediný důvod. „Jsem na životu venku závislý,“ uvedl v jednom z mnoha rozhovorů, „je tam čerstvý vzduch. Je to vzrušující, velmi zenové.“ Nezastíral, že život bez střechy nad hlavou s sebou nese problémy – přitahuje vyšinuté lidi, problémy s policií, nepříznivé počasí. „Jenže to vše jsou přece dočasné, krátkodobé potíže,“ dodával, „zatímco kdybych žil vevnitř, byl by to dlouhodobý stres vycházet s nájmem, se sousedy.“

„Hate Man miloval žít venku. Žil bez svého malého domova, svým velkým domovem ale udělal celý svět,“ říká jeho přítel Daniel McMullan, „tam venku byl totiž potřeba. Po půlstoletí byl centrem, jádrem velké, dysfunkční rodiny, do níž náležejí mnozí.“ Na mysli má komunitu bezdomovců z People ́s parku. Pro ni byl Hate Man něco jako guru, otec, kotva, držák a sociální pracovník zároveň.

To on dovedl mladým rozmlouvat braní drog. Nejen proto, že byl sám abstinent, který holdoval jen cigaretám Virginia Slims a kafi se spoustou cukru, ale hlavně proto, že mluvil řečí, které rozuměli. Že nesoudil. To on byl duší, která držela roztodivné společenství lidí pohromadě.

Především svou svobodomyslností a láskou, říkají jeho známí. „Když se dělil o nalezenou pizzu nebo kávu, vždy jen rovným dílem,“ říká jeho bezdomovecký známý Tim Reeves. „Myslím, že ono přetlačování, ten fyzický kontakt vytvořil emocionální kontakt, který byl jádrem People ́s Parku,“ dodával Hawthorneův vnuk Jesse.

Byl z rodu excentriků: měl plnovous, často chodil v sukni a ženském oblečení, na hlavě měl hučku, šaty plné špendlíků a placek. Jezení jídla z kontejnerů posiluje imunitní systém, říkával.

„Byl velmi chytrý, mohli jste se s ním bavit o všem, o filozofii, lidech,“ vzpomíná Julie Sagerová, která jej poprvé potkala před pětadvaceti lety v univerzitním kampusu a jeho „Jdi do hajzlu“ propadla, i když se sama označuje za Paní Prudérní. Jiný Hate Manův známý, sociální pracovník Alex Thorson naznačuje, proč jeho klení mělo takové kouzlo: „V tom, co říkal, bylo mnoho ironie a satiry. Když jste ji odhalili, našli jste za ní laskavost a soucit.“

„Vždy jsem si jej ohromně vážila. Byl jedním z mála lidí naší společnosti, kteří dělají, co chtějí, a nikomu neubližují. Žil tak, jak žít chtěl. A to je vzácná věc,“ složila mu hold jeho sestra Prudence Hawthorneová.

Hate Manova kolegyně z parku dodává, že by ráda řekla, že jej měla ráda. „Jenže on by mě nato poslal do p*dele,“ směje se.

,