Hrajete a žijete v Německu, vyzkouším vás trochu z moderní německé kultury. Co říkáte?
Ok.
Unheilig a Der Graf?
Jasně, znám. Elektropopová skupina a její zpěvák. V Německu jsou hodně populární.
Tom Tykwer?
Známý německý režisér.
Klepání na nebeskou bránu?
Asi nevím…
Knockin'on Heaven's door. Dva na smrt nemocní mladíci…
Už vím, populární film. S mým oblíbeným hercem Tilem Schweigerem.
Popsat energii týmu by dovedl jen básník
Výborně, teď už vážně a k házené. Jste jedním z nejlepších Čechů na světě ve svém oboru, uvědomujete si to?
Ještě nikdy nikdo v tomto sportu nikoho neporazil jen proto, že by se o něm říkalo, že je nejlepší na světě. Tak to nefunguje a jsem si toho dobře vědom. Chci být pořád ten stejný Filip Jícha, který začal hrát házenou ve Starém Plzenci. Myslím, že jsem byl pro hru vždy nejvíc zapálený a nejvíc ctižádostivý. Těším se na moment, až jednou skončím, sednu si doma, podívám se na fotky a řeknu si: byl jsi nejlepší na světě. A užiju si to. Ale momentálně se to snažím z hlavy vytěsnit, protože cítím, že by to byl začátek mého konce.
Nemrzí vás na druhé straně, že patříte k absolutní špičce ve sportu, který je sice nesmírně oblíbený třeba právě v Německu i v jiných zemích, ale u nás tolik ne?
Určitě mne mrzí, že v Česku házená není tak populární. Rád bych širší veřejnosti vnukl, že to je sport, který se dá dělat na takové úrovni, že pak dává lidem radost. Absolutně mě však nemrzí, že mne lidé nezastavují na ulici. Nedělám to proto, abych byl populární, ale proto, že z toho mám čistou radost.
Vnímá zahraničí sport jinak než lidé u nás?
Sportovci na západě mají jiné společenské postavení. My se často díváme na sportovce jako na někoho, kdo se honí za balonem a má lehkomyslný pohled na život. Na západě se ale na vás dívají jako na odborníka, který umí svoji práci. Postavení ve společnosti je proto jiné. Já bych chtěl, aby si mne lidé dokázali spojit s tím, že dělám sport, který je krásný a který dokáže nabídnout široké spektrum dovedností.
V čem je vlastně házená krásná? Pro co bychom ji měli obdivovat?
Pro mne je nejkrásnější tím, že je týmová. Když vyhrajeme a přijdeme po zápase do kabiny, je tam energie, kterou nedokážu popsat, musel bych být básník. Jsme hodně často spolu, na hřišti, při přesunech, na letištích, v hotelích, při večeřích. Tam se vše promítá. Ta energie je krásná, naplňuje mne. Pak se mi líbí dynamičnost a zároveň určitá sportovní čistota. V házené není tolik zakořeněné simulování, vyčuranost.
Chcete říci, že je váš sport férový, spravedlivý?
Myslím, že je spravedlivý, až moc spravedlivý. Prakticky není tým, který by byl slabší a přitom vyhrál. To se u nás příliš často nestává.
Někdy vypadá přinejmenším hodně tvrdě. Probíjíte se k bráně a rozrážíte protihráče lokty jako kuželky…
Je to samozřejmě velice kontaktní sport, musíte na to být fyzicky trénovaný. Ale zároveň, a v tom byl možná můj klíč, že jsem se stal lepším sportovcem, se musíte naučit používat hlavu. Pochopil jsem to, když jsem odešel z Dukly, kde jsme hrozně moc trénovali, do Švýcarska. Tam jsme najednou měli trénink jen čtyřikrát týdně.
Přišlo vám to divné?
Ano, bál jsem se, že můj sen stát se kvalitním házenkářem skončí. Ale ono to naopak šlo najednou líp, začal jsem líp hrát. Musel jsem si sednout a zeptat se: Proč to vlastně takhle je, jak je to možné? A uvědomil jsem si, že mi musí stačit vystřelit pětkrát na bránu a přitom se zlepšovat, ne abych střílel sto padesátkrát. Že nemám dělat všechno jen mechanicky, ale též u toho myslet. Došlo mi, že v tomto sportu vyhrává ten, kdo umí přemýšlet.
"Házená, to je spousta teorie, kombinací a taktiky," zdůrazňuje Filip Jícha.
Házená je tedy na jedné straně kolektivní, ale zároveň vysoce individuální, je to tak?
Samozřejmě. Výkon celého týmu je složen z výkonů jednotlivých hráčů. Každý hráč vede v zápase své minizápasy. Když je vyhraje, dá bod k dobru svému týmu. Je to kolektivní sport spojený mnoha malými minisouboji.
"Hrajeme Berlín vlevo!"
Nakolik jste ve hře svázáni taktikou a naučenými situacemi?
U nás je vše tak propracované, že je například předem určené, kdo bude střílet. Máme v Kielu asi 80 různých kombinací. Je to zaneseno v takové knížečce, kde jsou přesně nakreslené kombinace, kdo, kde a jak má být, co má dělat, kdo má běžet na jakého hráče, z jaké pozice má kterého hráče clonit nebo střílet. Jde o to, aby v konečném efektu vyšlo pro střelce třeba o 30 centimetrů víc místa nebo aby měl obránce o 30 centimetrů víc pro blok vlevo než vpravo, což je pro hráče na takové úrovni rozhodující. Házená je pro nás jako škola. Je extrémně důležité vědět vše teoreticky. Při poradě u přípravy na zápas proto trávíme celé hodiny.
Takže klíčový je briefing? Nedostáváte přípravu na USB, jako naši fotbalisti?
Taky je někdy dostaneme, ale briefing je hlavní. Náš trenér v sezoně vstane v sedm, sedne k počítači, začne se dívat na zápasy, koukat na videa, střihat a rozebírat, aby nám mohl říci, co a jak budeme hrát. Chemie mezi hráči a trenérem je tu na nejlepší úrovni, jakou jsem kdy zažil. Pro lepší pochopení: už když se vracíme do obrany a bráníme, si hned hlásíme, co budeme hrát v útoku, až získáme balon.
Jaká máte hesla?
Je to taková tichá pošta, většinou jsou to jména měst. Řekneme si třeba, že budeme hrát Berlín vlevo.
Vypadá to hodně sešněrované. Ale stejně tam nakonec musí být prostor pro individuální řešení, ne?
Přesně. V tom je největší rozdíl mezi českou a světovou házenou. My to hrajeme tak, že nakonec necháváme obrovský prostor pro hráče, aby něco vytvořili sami. Ale v moderní házené musí být všech šest lidí přesně zakomponováno do týmu, aby pak vyhrávali ty své minisouboje.
V čem je vaše výhoda oproti ostatním?
Snažím se zlepšovat svou specifickou herní kondici tak, že i při relativně lehčích utkáních makám naplno. Neodchodím to, ale chci odběhat, co to jde. Mám také výhodu výšky, ale oproti ostatním se cítím i trochu víc zkoordinovaný. A mám rád rychlost, házenkářskou výbušnost. Je to asi opravdu dar, že díky složení svalových vláken dokážu v rychlosti porazit třeba i hráče na křídlech, kteří jsou o 30 kilo lehčí.
Kolik vážíte?
105 kilo.
Házená bolí
Čemu se házená podobá víc, fotbalu, nebo ragby?
Spíš ragby nebo ještě víc americkému fotbalu. Tam si také chystají kombinace před každým útokem. S tím rozdílem, že v americkém fotbalu je cíl položit míč, tady je to výstřel – gól.
"Rychlost, výbušnost, vysoká postava, koordinace. A hraju i hlavou." Filip Jícha zná své házenkářské přednosti.
Jak je to s fauly?
Zepředu se můžeme faulovat jakkoli, samozřejmě s tím, že se nesmí do obličeje. Zákeřnost se moc v házenkářské rodině nenosí.
Servete se někdy? Jako se to třeba občas stane v basketu?
Jsou někdy strkanice, ale nic vážného.
Uměl byste se poprat?
Kdyby bylo třeba, tak ano. Ale já jsem velice optimistický člověk a konfliktům se snažím vyhýbat. A když už cítím nějaký náznak, dokážu použít ústa a zapojit mozek, spíš než abych nechal vládnout své ego. Nemám to zapotřebí a ani to nevyhledávám.
Nosíte suspenzory?
Někdo ano, já ne. Nenosím ani žádné chrániče.
To musí občas bolet.
Taky to bolí.
Jste po zápase hodně obouchaný?
Samozřejmě, nejvíc bolí různé koňary, ale hlavně mám modřiny a jsem hodně poškrábaný, protože se vás pořád snaží někdo chytit. Vidět nás v šatně, jak vypadáme po zápase, musí být někdy komické.
"Rád si dám plzeň"
Jakou řečí se mluví ve vašem týmu?
Německý tým to není, je hodně mezinárodní. Švédi, Islanďan trenér, Islanďan hráč, Srbové, Dánové, Francouzi, Němci, já. Mluví se ale zásadně německy, nikdo si nedovolí mluvit před ostatními třeba se svým kamarádem ze stejné země jinak než německy. Máme dokonce takový návod, kodex, jak se chovat, na co si dát pozor. Třeba u večeře se vždy čeká, až jsou u stolu všichni, vypínají se mobily, nikdo nepije k večeři kolu.
Jak vypadá vaše strava, co jíte?
Chutná mi zdravá strava. Jím hodně zeleninu, saláty, libové maso. Ale jinak jím úplně všechno, co chci. Když mám chuť na sladké, dám si sladké, když na tlačenku, dám si klidně tlačenku. Nebo knedlo-vepřo-zelo. Ale mám kolegy, kteří mají přísnou dietu. Je to hodně individuální.
Co nemáte rád?
Když jsem přišel do Německa, překvapilo mě, že všichni pijí perlivou vodu. Mně nechutná.
Večer pak pijete raději pivo, nebo víno?
Raději pivo, jsem přece z Plzně.
Co se pití a životosprávy týče, jak to máte s trenérem? Máte svobodu, bere vás jako profíky?
Naprosto. Když jsem doma, dám si rád plzeň. Znám i hospodu v Kielu, kde ji mají točenou, občas tam zajdu.
"Poprat bych se na hřišti uměl, ale nevyhledávám to," říká Filip Jícha, jeden z nejlepších házenkářů světa.
Řešili jste v týmu někdy nějaký incident, kázeňský přestupek?
Jako že by se třeba někdo opil? To nikdy.
Máte nařízené oblečení, jako mají třeba američtí hokejisté?
Když jedeme na zápas Ligy mistrů nebo na nějaké oficiální akce, jsme vždy v oblecích.
Kolik vlastně bere v Německu špičkový házenkář?
Ti nejlépe placení nejen v Německu, ale vůbec, mohou mít až 800 tisíc eur za sezonu.
Jak se jinak máte v Kielu? Jak se vám tam žije?
Perfektně, jsem tam s rodinou, to je pro mne nejdůležitější. Máme takový zastrčený domeček se zahradou ve vesničce kousek od Kielu. Moc se nám tam líbí.
Co si dopřejete v domku za luxus? Automatickou sekačku, co sama seká, bazén…
Ne, ne, ani jedno. Výjimečně sekám já, jinak spíš manželka. A na bazén to není, protože tam pořád prší a fouká vítr. To spíš užijeme saunu. Ale já nejsem žádný velký zahradník, protože na to nemám čas. Někdy se za to až trochu stydím, že třeba nepoznám levanduli.
Kdo je Filip Jícha Filip Jícha se narodil 19. dubna 1982 v Plzni. Střílí pravou rukou, v současnosti hraje za THW Kiel na postu levé spojky. V tomto týmu má smlouvu až do roku 2016. Měří 201 cm a váží 105 kg. Je ženatý, má jednu dceru a narození dalšího potomka čeká v srpnu. Mezi jeho největší záliby patří golf. V roce 2010 byl vyhlášen nejlepším házenkářem světa. V roce 2010 a 2012 se stal vítězem Ligy mistrů. Na OH v Londýně ho ale neuvidíme, protože český národní tým nepostoupil. |
Co děláte nejraději?
Baví mě, když jsem doma a mám kolem sebe rodinu. Někdy si jen tak sednout a povídat si. To je taková má kotva. Když jsme celá rodina a mám aspoň trochu volna, snažíme se jet do Čech. O víkendech ale doma nejsem a přes týden hodně trénuji. Ale když jsem, odvezu dceru do školky, pobavíme se.
Jak vypadá vaše ideální dovolená?
Není tolik důležité, kde jsem, ale abych tam byl s rodinou a s kamarády. Třeba u moře. Teď zatím, když jsou děti malé, u moře, později možná i na horách, které má ráda moje žena. Krásně jsem si to ale užil třeba nedávno na Mallorce, kde jsem se věnoval hodně dceři. A rád si také zahraji s kamarády golf. Je to skvělý únik z těch věčných hal a od kolektivu do přírody. A také v něm rád soutěžím s kamarády.
Umíte si představit, že byste byl Němec, že byste tam zůstal?
Co se týče řeči, to by pro mne problém nebyl, máme tam i kamarády, lidi jsou příjemní. Ale jsem stoprocentně Čech, rád se do Česka vracím a až skončím, vrátím se k nám. Kvůli sobě i kvůli dětem. Někdy mi říkají, že si to Česko idealizuji, ale já tam i teď tankuji potřebnou energii.
