Hodně mužů by se možná chtělo živit jako on, protože fotit nahotiny rozhodně nemůže být špatná práce. Zvlášť když si tím vyděláte na flotilu hezkých aut a žijete střídavě v Monte Carlu a v apartmá drahého hotelu v Los Angeles. Do takové práce člověk jistě chodí rád.
Kromě toho se Helmut Newton živil také jako gigolo, to ovšem jen v mládí.
Ale abyste mohli dělat stejné fotky jako on, museli byste se narodit v Berlíně roku 1920. Kdo o tomto městě právě v tomto období něco slyšel a četl, nebo kdo aspoň viděl film Kabaret, cítí jeho atmosféru z Newtonových fotek na sto honů.
Když vidíte modelku, jíž koukají z krokodýlí tlamy jen nohy a nahý zadeček, nebo nahatou blondýnu s gertrudovskými copy, jak klečí u koženého křesla a je připoutaná k židli obojkem jako pro dogu, když koukáte na krasavici v plavkách, nad níž stojí dobrman, když vyhodnotíte všechny ty chladné tváře nad dokonalými nahými těly, prušácky tvrdé pohledy a ledové oči, krásu a nestoudnost, kombinaci hebké ženské pokožky a gestapácké černé kůže, dlouhých nohou a gardových jezdeckých holínek, něžnou linii ňader a hrozivost řeznického nože, který na ně míří, pochopíte hned, jak to v Berlíně tehdy vypadalo.
A v takové době vyrůstal Helmut Newton. Tehdy se ještě jmenoval Neustädter a měl enormní zájem o fotografování a fotky nahých žen, které nacházel v časopisech svého staršího bratra.
Když trochu povyrostl, pořídil si svůj první fotoaparátek, začal běhat po Berlíně a učil se fotit a nahánět ženy. Maminka brzy pochopila, že z jejího rozmazlovaného skleníkového Helmuta nebude homosexuál, jak se bála.
Chlapec si začal přivydělávat publikováním fotek v novinách už jako školák, ale časy se začaly měnit k horšímu. Neustädterovi byli totiž Židé, a tak Helmuta vyhodili z reálky, kde studoval. Ale v tomto případě se dá říci, že vše špatné bylo k něčemu dobré, protože začal studovat na Americkém gymnáziu, kde se naučil anglicky, což se záhy hodilo.
Neustädterovi byli bohatí (i když továrnu na knoflíky jim nacisté sebrali) a mysleli dopředu, takže raději z Německa zmizeli. Rodiče odjeli do Jižní Ameriky a Helmutovi pořídili lodní lístek do Číny, protože to byla v té chvíli jediná země, která židovské uprchlíky přijímala.
Ale Helmut tam nedojel. Vystoupil v Singapuru.
Samec nejen do chevroletu
Helmut NewtonNarodil se v Berlíně v roce 1920 jako Helmut Neustädter a první fotoaparát získal jako dvanáctiletý. Po pobytech v Singapuru a Austrálii, s londýnskou a pařížskou přestávkou, se mu povedl průlom v kariéře v roce 1961 ve Francii, kde plných dvacet let pracoval pro časopis Vogue. Následovala tvorba pro americkou edici Vogue, v tamní společnosti však jeho snímky, často inspirované sadomasochismem, transsexualitou, homosexualitou či fetišismem, narážely na puritánskou morálku. V roce 1976 vychází jeho první fotografická kniha White Woman, která do umění uvede termín pornografická elegance. V roce 1981 se s manželkou stěhuje do Monaka. Zemřel při nehodě v roce 2004. |
Bylo mu osmnáct a dařilo se mu. Fotograficky ne, protože po dvou týdnech praštil s prací fotoreportéra v listu Straits Times, jelikož mu přišla nudná a neumělecká. Aspoň to tak tvrdí ve svých pamětech. Ale nijak mu to nevadilo, protože si vydělával na živobytí jinak. Dáma, pro kterou pracoval, se jmenovala Josette Fabienová, byla to Belgičanka a měla apartmá ve slavném hotelu Raffles. Jeho prací byl sex. Když s ní začal spát, řekla mu: "Jestli tě nachytám v posteli s mou sestrou Kitty, podříznu ti krk od ucha k uchu."
Když čtete Newtonovy paměti, vlastně se té žárlivosti nedivíte, protože fotograf se svou příslovečnou skromností dodává: "Byl jsem velmi dobrý."
A když ve čtení pokračujete, najdete tam další momenty, jejichž vliv docela dobře vidíte na jeho pozdějších snímcích. Třeba když líčí, jak mu Josette poprvé rozepnula kalhoty na zadním sedadle svého černého chevroletu, a dodává, že jí bylo úplně jedno, že je tam s nimi šofér.
Vykladači jeho díla tvrdí, že tuto scénu symbolicky ztvárnil ve snímku z roku 1995: opodál parkuje černý mercedes, žena stojí opřená o strom, kožich doširoka rozevřený, takže je vidět, že je až na červené lodičky úplně nahá, vedle čeká řidič v šoférské uniformě a v pozoru s bezvýrazným obličejem zaměstnance, který vidí vše a nic a jen čeká, jestli mu dáma v kožichu neřekne, aby jí obstaral nějaký eintopf.
Ale zdá se, že mladý fotograf-gigolo z dosahu černého chevroletu přece jen občas unikl, protože později napsal, že mu rukama prošla řada milenek. A taky pracoval jako fotograf v obchodním domě: "Tam jsem ztratil jakoukoli ctižádost. Kariéra fotografa mi byla ukradená, místo toho jsem se stal profesionálním samcem."
Ale pojďme dál, protože přichází rok 1940 a dvacetiletý Helmut musí ze Singapuru pryč.
Roky hledání
Britové rozhodli, že Němci a podobní musí do internačního tábora do Austrálie. Helmut je mezi nimi a je opět o krok před osudem, protože v únoru 1942 obsadí město Japonci.
Někdy v tu dobu už má Helmut tábor za sebou, protože v Austrálii se nedostává pracovních sil, a tak jede sklízet ovoce. Potom vstupuje do armády. Jako cizinec nebojuje, jen točí volantem náklaďáku.
A když válka skončí, stává se Australanem a změní si krkolomné německé jméno na anglosaské Newton. Spolu s přáteli si užívá života: pivo, ženy, zpěv. Potkává mladou herečku jménem June, zamiluje se do ní a následuje svatba. Zůstanou spolu až do smrti.
Newton nikdy nezastíral, že se inspiruje i panoptikálním světem prostituce a marginálních poloh erotiky.
Ale ta je na konci 40. let ještě daleko. Teď jsou na řadě teprve roky tápání a hledání.
Má malé studio, fotí svatby, promoce, reklamní letáky, portréty rodinek a těch, kdo odjíždějí do světa nebo jim právě bylo deset. Občas dostane zakázku i od módního časopisu Vogue. A pak, až v roce 1956, přichází i nabídka, aby odjel do londýnské redakce tohoto magazínu a strávil tam rok. Ale jestli myslíte, že se mu tím otevřela brána do velkého světa, jste na omylu.
Newton nefotil tak, jak chtěl, ale jak musel. Později vzpomínal, že s ním zacházeli jako s vidlákem (Austrálie pro Brity Vidlákovem opravdu byla) a práce také nebyla zrovna inspirativní: kabelky, šátky a tak.
Pak jel hledat štěstí do Paříže. A zase nic. Vrátil se fotit domů do Melbourne. Fajn život, ale ctižádost v něm pořád hlodala. V roce 1961 se nechal společníkem vyplatit a odjel znovu do Paříže. A tam měl úspěch. Takový, že si ho po čase vyžádal šéf amerického vydání Vogue, aby pro něj fotil. Chtěl "něco jiného" a měl to mít.
Když to konečně přišlo
Tím vlastně příběh končí, protože pak se neděje nic zvláštního. Jen neustálý vzestup a růst honorářů i image jména Newton.
Helmut Newton tomu však šel naproti. Dřel, až si uhnal slabou mrtvici. Pomohly tomu i spousty cigaret bez filtru a litry kávy.
Ale hlavně byl jiný. Provokativní a diskutabilní. Před focením prý říkal: "Zkusíme tentokrát něco výstřednějšího."
A slovo obvykle dodržel. Modelky přestaly být jen věšáky na šaty, udělal z nich sexuální symboly a ještě něco navíc. Jeho snímky byly směsí erotiky, elegance a ledu. Byla v nich nálož ženského exhibicionismu i mužského voyerství. Provokoval, tím přitáhl a udržel pozornost. Pořád jste cítili Berlín jeho dětství. Chladně poživačný, sobecký, dekadentní.
Modelky jsou krásné, těla mají jako z mramoru, ale oči a duše taky. Jedna vypouští dým z doutníku a má rty otevřeny v jednoznačně smyslném gestu, ale stejně tak dobře to vypadá, jako když raptoři v Jurském parku shlíželi na nebohou kořist. Muž se na ni podívá a zachvěje se, protože vidí, že je na seznamu obětí.
Jiné modelky jsou ve smokingu přesně jako lesbičky za starých berlínských časů. Na snímcích je krása, ale také hrozba a násilí. Modelky vypadají jako Miss KGB, David Bowie na jednom portrétu působí jako majitel homosexuálního baru Modrá ústřice, na druhém jako sturmbannführer v civilu.
Newton to uměl. Protože ho obviňovali z machismu, nabízí se machistický bonmot, že byl tak dobrý, že se vedle něj stala výbornou fotografkou i jeho manželka, která pověsila herectví na hřebík.
Skončil tím, že ve věku 83 let nevybral zatáčku u hotelu v Los Angeles, když vyjížděl na hlavní. Zabil se při nárazu do zídky.
Za pár týdnů to bude už deset let. A lidé na jeho fotky pořád nepřestávají koukat.
Mimochodem, před smrtí prý říkával, že fotit nahotu už ho nebaví. Ale on vždycky rád přeháněl.
Snímky Helmuta Newtona se objeví v kalendáři Pirelli na rok 2014:
