Pocházel z šlechtického rodu, ale osud si s ním nepěkně pohrál. Kombinace vrozené vady a dětského zranění z něj udělala podivné stvoření s mužským tělem a krátkýma nohama, jeho výška dosahovala pouhých 150 centimetrů a jeho chůze připomínala nemotorné kolébání tučňáka.
Už od doby dospívání trpěl komplexem méněcennosti, který společně s geniálním malířským talentem zásadně ovlivnil celý jeho životní příběh. Jenže též ze syna starého šlechtického rodu udělal jednoho z největších a nejslavnějších outsiderů slavné a velebené pařížské Belle Epoque.
A muže svérázného humoru. Jednou se v Paříži připletl do jakési hádky dvou žen, zda pes může být ošklivý a současně čistokrevný. „Mně to nemusíte povídat, já to dobře znám,“ utrousil prý tehdy.
Hrůza ze samoty
Už v šestnácti letech maloval zdařilé studie jezdců na koních, ve dvaceti objevil své hlavní životní téma – portréty, hlavně žen, které brzy získají magicky uhrančivou podobu. Opouští svou rodinu a stěhuje se do Paříže, kde se stává studentem slavné školy portrétů mistra Leona Bonnata.
Zde si zdokonalí techniku, ale současně objeví svět, který se na dalších patnáct let stane jeho pravým a jediným domovem. Montmartre. Kdysi kopec nad městem, plný vinic a zemědělských usedlostí, na konci 19. století ovšem už nechvalně proslulá čtvrť nevstinců a kabaretů, kde život nikdy nekončí. A kde není nouze o věrné kumpány, zvláště když za ně platíte, neboť malíř měl panickou hrůzu ze samoty a stále potřeboval být někým obklopen. Nejraději by z baru ani nechodil domů.
Paříž mu přirostla k srdci. A zatímco jeho malířští kamarádi van Gogh či Paul Gauguin mířili na venkov do Provence, případně na Tahiti, kde objevovali krásy krajiny, Lautrec téměř neopouštěl Paříž a většinu času trávil v barech, kabaretech a nevěstincích. Ať už jako zákazník, nebo důvěrný přítel mnoha tanečnic i prostitutek.
Ženy střídal jak na běžícím pásu, žádná neřest mu nebyla cizí, ale obvykle za sex musel platit. Jednou ostatně fanfarónsky prohlásí: „Bordel? A co má být. Nikde jinde už se necítím doma...“ Ještě že mu jeho matka, jinak vášnivá a oddaná katolička, posílala pravidelnou apanáž.
Tajemství lidských těl
V nevěstincích trávil spousty času, a když tam začal malovat, nikomu to ani za mák nevadilo. Naopak. A tak se zrodil jeho unikátní malířský svět. Lautrec se nesnaží nijak moralizovat či soudit, kreslí, jako by fotografoval, věcně, střídmě, pravdivě. Nesnaží se vyvolat erotickou senzaci, ani když maluje lesbickou dvojici při milování, snaží se jen zachytit skutečnou realitu života. Je mistr malířské zkratky, umí skvěle zachytit atmosféru a emoce.
Svět sametových divanů, negližé a rtěnek, to bylo prostředí Toulouse-Lautreca.
Oplzlí měšťáci, vypočítavé štětky. I tohle byl noční svět Toulouse-Lautreca.
„Maluje jako chirurg. Chirurgie nesmí znát city a Lautrec se tak staví k životu i k umění. Neschvaluje, ani nekárá. Jenom zkoumá. Jako divák je mimo jakoukoliv morálku. Jenom odhaluje tajemství lidských duší a těl. Jeho amfiteátrem jsou tančírny a nevěstince,“ napíše později Lautrecův životopisec Henri Perruchot. Přestože se jeho obrazy moc neprodávají, roste zájem o jeho plakáty, připravuje plakáty například pro dnes již legendární kabaret Moulin Rouge.
Následky syfilidy
Roky běží a Lautrec stále žije ve zběsilém tempu. Pije a maluje, maluje a pije. Začíná pít, když se probudí, a poslední skleničku si dá těsně před spaním. Víno, vermuty a hlavně absint, slavný likér z pelyňku, který byl později zakázán. Jenže Lautrec už dávno nepije pro radost ze života, mnoho let už je na alkoholu závislý a pomalu se ze zábavného a přátelského kumpána proměňuje v nerudného chlapíka, jehož přepadají záchvaty zloby a hněvu.
Muzeum v Albi Lautrec po sobě zanechal rozsáhlé dílo, více než 700 olejů a pět tisíc kreseb, které měly velký vliv na jeho následovníky s paletou, mimo jiné na Pabla Picassa. Po malířově smrti prudce roste zájem o jeho obrazy, ale rodina se rozhodne, že velkou část sbírky deponuje na jednom ze svých sídel, v bývalém biskupském paláci v Lautrecově rodném městě Albi. A právě tam je již v roce 1922 otevřeno muzeum Henri de Toulouse-Lautreca, které funguje dodnes. |
Ale to není ten hlavní problém. Už před mnoha lety se nakazil syfilidou, nebezpečnou nemocí, která ve svém posledním stadiu progresivní paralýzy způsobuje výraznou proměnu osobnosti. Zvláště v kombinaci s alkoholem. A tak Lautrec začíná trpět bludy a přeludy. Přitom mu je pouhých pětatřicet let.
Šestatřicet let plných tvorby, rozkoše i bolesti
V roce 1896 ho potká mimořádný úspěch – má první samostatnou výstavu v Paříži a jeho obrazy se začínají prodávat. Ale on už nemá sílu malovat. Naopak, po dalším období těžké alkoholické sebedestrukce skončí za zdmi blázince. Stejně před ním dopadl van Gogh, který strávil v léčebně poslední rok života. A když ho nakonec pustili, pár týdnů poté se zastřelil, bylo mu pouhých 37 let.
Tenkrát byl Lautrec ještě mladý a plný života, ale teď se pomalu blíží témuž věku. A také on se snaží utápět své deprese v alkoholu. Když ho z blázince po třech měsících nucené abstinence propustí, daří se mu lépe, ale po pár týdnech návyku opět propadá. A jeho blízkým je jasné, že mu už moc času nezbývá.
Z posledních sil opouští Paříž a odjíždí na zámek své matky, která o něj bude ještě pár týdnů pečovat. Ale jeho cestu k smrti už zvrátit nemůže. Když 9. září před 115 lety umírá, je mu téměř stejně, jako bylo van Goghovi. Za dva měsíce by oslavil sedmatřicáté narozeniny.
